Robert Hooke: Vynálezy zapomenutého velikána nám slouží dodnes. O jeho diskreditaci se osobně zasadil Newton
Před 390 lety se narodil jeden z nejvýznamnějších vědců v dějinách, na kterého ale historie zcela zapomněla. Za to, že dnes s jistotou ani nevíme, jak Robert Hooke vypadal, může především jeho současník a trpký rival Isaac Newton.
Je jen málo vědních oborů, do kterých by Robert Hooke nezasáhl. Věnoval se matematice, fyzice, astronomii, geologii, paleontologii, meteorologii, ale i urbanistice a architektuře. Položil základy mnoha dodnes platných teorií a vynalezl bezpočet vědeckých i prakticky využívaných přístrojů a nástrojů. Jeho všestrannost mu vynesla přezdívku „Britský Leonardo“, o něm samotném však paradoxně víme jen velmi málo. Narodil se 18. července 1635 na ostrově Wight do rodiny vikáře. Podle všeho se vzdělával převážně doma a už jako malý chlapec projevoval nadání pro vědu i velkou zručnost. Otec ho nejprve dal do učení k malíři, výpary z barev však Robertovi nesvědčily. Na gymnáziu ve Westminsteru ale okamžitě exceloval, stejně jako později na univerzitě v Oxfordu. Profesorům mladý student imponoval jak bystrostí, tak manuální zručností. Pověst vynikajícího experimentátora mu zanedlouho vynesla práci v laboratoři slavného chemika Roberta Boyleho.
V Boyleho laboratoři se ukázalo, jak obrovský má Hooke talent k vynalézání a zdokonalování přístrojů. Když například Boyle potřeboval ke svým experimentům vzduchoprázdné baňky, sestrojil mu jeho mladý asistent vakuovou pumpu. Ta nejenže posloužila k vědeckému výzkumu, ale v upravené podobě našla uplatnění i v námořnictvu, kde čerpala vodu z podpalubí lodí. Pověst nadaného a zručného vědce se rychle roznesla. Když v roce 1660 založilo dvanáct slovutných džentlmenů Královskou vědeckou společnost, pověřili Roberta Hooka funkcí kurátora experimentů. Měl na starosti sbírat podněty od členů společnosti i jejích korespondentů a vymýšlet, jak teoretické principy předvádět v praxi.
V epicentru vědy
Pro všeuměla Hookova ražení byla funkce přímo požehnáním. Britská Královská společnost je dodnes jednou z nejprestižnějších vědeckých institucí na světě. Ve své době však byla prakticky jedinou organizací, která se vědou systematicky zabývala, financovala výzkum a publikovala výsledky. Do kanceláře kurátora experimentů proto směřovala vědecká korespondence z celého světa a Robert Hooke měl přístup k nekonečnému proudu nových nápadů a teorií.
Hookovi kritici často zmiňují, že svou funkci zneužíval, nápady korespondentů svým kolegům zatajoval a přivlastňoval si jejich autorství. Dnes je těžké posoudit, kolik je na tom pravdy. Některé z Hookových objevů – například vakuová pumpa, mikroskop, chronometr nebo barometr – se opravdu dají vystopovat k osobám jiných vynálezců. Zároveň je ale třeba zdůraznit, že jim Hooke jejich autorství neupíral. Jejich přístroje však vylepšoval a uzpůsoboval je praktickému využití, bez kterého by pravděpodobně zanikly. Mnoho vynálezů je proto připisováno právě jemu.
Případ mikroskop
Ideálním příkladem může být vynález mikroskopu. V 17. století byl bezkonkurenčním mistrem ve výrobě zvětšovacích přístrojů Holanďan Antonie van Leeuwenhoek. Syn chudého košíkáře dokázal dodnes ne úplně známým způsobem vyrábět vysoce přesné čočky a jeho jednoduché optické trubice údajně zvětšovaly obraz až 500krát. Leeuwenhoek s nimi dokázal studovat rostliny, živočichy, lidské tkáně, prvoky a snad i bakterie. Pozorování však nikdy nevyužil k sestavení ucelené vědecké teorie. Odmítal i zveřejnit způsob, jak svá zvětšovací zařízení vyrábí a jak se s nimi zachází. Hooke, který Leeuwenhoekovu korespondenci s Královskou společností spravoval, jeho zásluhy nijak nepopíral. Otevřeně přiznával, že přístroje holandského podivína nemají konkurenci. Poukazoval ale také na fakt, že s nimi dokáže zacházet jen Leeuwenhoek a komukoliv jinému při jejich používání hrozí poškození zraku. Sám proto šel v optických výzkumech jinou cestou a sestrojil dodnes používaný optický mikroskop s nastavitelnou clonou umožňující pohodlné a dlouhodobé používání. Svá pozorování navíc dokázal shrnout do přelomové vědecké publikace Micrographia. Kniha poprvé popisovala skrytou strukturu živých i neživých materiálů a představila světu pojem „buňka“.
Zkažená pověst
Podobné situace nastávaly i v případě dalších Hookových vynálezů a vědeckých teorií, kterých bylo bezpočet. Hooke dokázal popsat rotaci planet, předpovědět vlnovou charakteristiku světla, objevit vztah energie, teploty a tlaku plynů. Odhalil roli, kterou v organismu hraje krev, a popsal princip jejího okysličování. Přinesl důkaz, že zkameněliny byly kdysi živými tvory, vyvrátil biblické představy o stáří Země, položil základy moderní geologie a jako první naznačil principy vymírání a evoluce živočišných druhů. Z jeho laboratoře kromě mikroskopu vzešel refrakční dalekohled, barometr, hygrometr, mikrometr, první přesné hodiny, sextant a další navigační přístroje. Vynalezl ale i moderní námořní kotvu, kloubovou hřídel, respirátor a mnoho dalších, dodnes používaných nástrojů a praktických pomůcek.
V podstatě u každého objevu či vynálezu se později objevily zprávy, že si Hooke jejich autorství přivlastnil, a většina historiků vědy ho popisovala jako nadutého a pomstychtivého sobce. Až poměrně nedávno byly objeveny a zveřejněny jeho deníky, které odhalily zcela jiný obraz. Vynálezce a vědce, jejichž objevy si měl údajně přivlastnit, Hooke považoval za kolegy a přátele, podporoval je a vedl s nimi čilou korespondenci. Nebyl uzavřený morous, ale oblíbený společník a častý návštěvník londýnských kaváren a klubů. Snaha o Hookovu rehabilitaci přivedla historiky vědy k jednomu zdroji jeho nelichotivé pověsti. Nebyl jím nikdo jiný než Isaac Newton.
Isaac nikdy neodpouští
Newton je bezesporu největší postavou v dějinách vědy. V soukromém životě byl ale extrémně podivínský, neustále o sobě pochyboval a trpěl chorobnou plachostí hraničící s paranoiou. Sebemenší nesouhlas považoval za důkaz nepřátelství a svým kritikům nikdy neodpouštěl. Hooke v roli sekretáře a kurátora Královské vědecké společnosti s Newtonem přicházel do sporů poměrně často. První nesvár se mezi nimi rozhořel, když Hooke zkritizoval Newtonovo tvrzení, že se světlo skládá z částic, protože odporovala jeho vlastní vlnové teorii. Dnes víme, že pravdu měli oba. V jejich době byl ale spor nevyřešitelný a jejich vzájemná korespondence dokazuje, že ani jeden nehodlal druhému ustoupit. Spor postupně přerostl v otevřenou rivalitu, která doslova explodovala ve chvíli, kdy Newton publikoval své přelomové dílo – Philosophiæ Naturalis Principia Mathematica neboli Matematické principy přírodní filozofie.
V prvním svazku svých slavných Principií Newton definoval zákon gravitace a přinesl jeho matematické vyjádření. Položil tak základy moderní kosmologie a zprostředkoval lidstvu obraz fungování vesmíru. Newton však nebyl zdaleka prvním, kdo přitažlivost vesmírných těles studoval. Ve vědeckých kruzích probíhaly diskuze o gravitaci již řadu let a byl do nich pochopitelně zapojen i Hooke, který se svých zásluh nehodlal vzdát. Když Principie vyšly, vystoupil s tvrzením, že vztah vzdálenosti těles a jejich přitažlivé síly Newtonovi popsal právě on. Newton to rozhodně popřel. V následujících dílech Principií uvedl jako inspiraci Edmunda Halleyho a Christophera Wrena. Hookovy zásluhy nikdy nepřiznal.
Spor obou vědců byl do velké míry daný jejich rozdílnými osobnostmi. Hooke byl společensky založený, výřečný a věnoval se řadě oborů. Jeho vědecký styl byl intuitivní a často navrhoval odvážné teorie, aniž by pak pokládal za nutné podepřít je rigorózními důkazy. Uzavřený a samotářský Newton byl jeho pravý opak. Každou myšlenku potřeboval mít dokonale potvrzenou a ověřenou. Často na svých objevech a vynálezech seděl i desítky let, aniž by je představil světu. I k sepsání jeho přelomové práce ho přivedla až sázka vypsaná jedním členem Královské společnosti. Christopher Wren v roce 1683 nabídl kolegům 40 šilinků, když popíšou princip, jakým krouží planety kolem Slunce. Newton prohlásil, že ho vypočítal už před dvaceti lety jako student v Cambridgi Trvalo mu ale další čtyři roky, než výpočty znovu provedl a rozšířil je do třídílného díla o dvou tisících stránkách.
Ve dne i v noci
Během života Hookovi rivalita s Newtonem nijak zvlášť neublížila. Byl váženou osobností, členem rady Královské společnosti a uznávanou autoritou ve všech oborech, kterým se věnoval. Po velkém požáru Londýna byl dokonce pověřen vytvořením urbanistického a architektonického plánu přestavby a jeho vize je dodnes nesmazatelně zapsána v podobě anglické metropole. Newton ale na spory nikdy nezapomněl. Když byl v roce 1703 zvolen prezidentem Královské společnosti, vynaložil velkou část svého vlivu na Hookovu diskreditaci. Zašel dokonce tak daleko, že ze zdi společenské místnosti nechal odstranit Hookův portrét a podle některých zvěstí ho dokonce vlastnoručně zničil. Díky Newtonovým životopiscům se nakonec z Roberta Hooka stal jakýsi zahořklý úředník a plagiátor, kterým však rozhodně nebyl. Jeho podobu dnes sice neznáme, jeho objevy a vynálezy nám ale slouží každý den a vlastně i každou noc. Jedním z Hookových vynálezů je totiž i pružinová matrace.
