Schodiště Lincolnova památníku ve Washingtonu D.C. sloužilo jako pódium pro mnoho významných událostí. Martin Luther King Jr. zde pronesl svůj slavný projev, Forrest Gump na něm mluvil do vypnutého mikrofonu o svých zážitcích z války ve Vietnamu. Méně známá, ale neméně důležitá epizoda z historie slavného schodiště se odehrála přesně před 85 lety, když na něm 9. dubna 1939 vystoupila před celým národem operní zpěvačka Marian Andersonová.
Marian zažívala ve 30. letech osud, který ještě po mnoho let čekával její kolegy z umělecké branže. Přesněji řečeno – její kolegy afroamerického původu. Hudebníci jako Don Shirley, Thelonious Monk, Miles Davis nebo Ella Fitzgeraldová platili během své kariéry za hvězdy světového formátu. Během evropských turné bydleli v prezidentských apartmá přepychových hotelů, večeřeli se státníky a vystupovali před beznadějně vyprodanými sály. Doma se museli živit hraním ve vykřičených barech a na vystoupení v segregovaných budovách přicházeli zadním vchodem. Marian Andersonová měla úlohu ještě těžší, protože formativní léta své pěvecké kariéry prožívala ještě před II. světovou válkou, která Afroameričanům přinesla alespoň mírné zlepšení podmínek.
První noty
Budoucí operní diva se narodila 27. února 1897 ve Filadelfii. Rodiče byli první generací její rodiny, která se narodila mimo otroctví. Ani v relativně liberálně laděné společnosti severní poloviny USA svobody příliš nepožívali. Otec se živil prodejem ledu a uhlí, matka nemohla kvůli barvě pleti vykonávat povolání učitelky, a pečovala proto pouze o děti svých sousedů. Malá Marian odmalička projevovala velké pěvecké nadání a už v pěti letech vystupovala jako sólistka v kostelním sboru místní baptistické kongregace.
Když ve 12 letech osiřela, členové místní afroamerické komunity uspořádali sbírku a zaplatili jí několik pěveckých lekcí u operní divy madam Mary Saunders Pattersonové. Díky filadelfské sopranistce se pak o mladé zpěvačce dozvěděl Joseph Bogash – tenorista rusko-židovského původu, který si po absolvování milánské operní konzervatoře změnil jméno na Giuseppe Boghetti a otevřel si pěveckou školu. Na lekce k němu docházela řada budoucích velkých operních hvězd a nejprve se zdráhal uvěřit vyprávění o dívce zpívající velmi vzácným kontraaltem. Marian přesto pozval na konkurs. Když vyslechl její přednes spirituálu Deep River, pohnutím se rozplakal a okamžitě pro svůj objev uspořádal recitál v prestižní newyorské Town Hall. Na vystoupení nikdo nepřišel.
Giuseppe Boghetti možná nebyl příliš zdatný promotér, byl ale znalec opery. Věděl, že zpěvačka s unikátním zabarvením hlasu má před sebou velkou budoucnost. Marian nadále vyučoval a zůstal jejím přítelem a mentorem po zbytek svého života. Jeho přispěním se mohla zúčastnit prestižní pěvecké soutěže, kterou pořádala Newyorská filharmonie. Neznámá kontraaltistka z Filadelfie ji vyhrála a její vystoupení s filharmoniky se stalo senzací u kritiky i obecenstva. Nabídky na vystoupení a angažmá se ale nehrnuly. Mít na pódiu afroamerickou divu bylo pro mnohé majitele oper ve 20. letech nepředstavitelné. Úspěch však Marian přinesl několik štědrých stipendií, díky kterým mohla odjet studovat do země, která v porovnání s USA ještě tehdy trpěla daleko menšími rasovými předsudky – do Německa.
Hlas, který se zjeví jednou za sto let
V Evropě způsobila Marian doslova pozdvižení. Vystupovala v předních koncertních sálech napříč kontinentem od Ruska po Velkou Británii. Slavní skladatelé pro ni komponovali skladby a hostili ji ve svých rodinách. Ve Skandinávii byly její recitály beznadějně vyprodány a mezi fanoušky doslova vypukala hysterie. Legendární dirigent Arturo Toscanini o ní po recitálu v Salzburgu dojatě prohlásil, že disponuje hlasem, který se zjeví jednou za sto let.
Ověnčená vavříny slávy se Marian Andersonová vrátila v roce 1935 domů. V USA ji čekala naprosto jiná realita. Na vystoupení musela operní hvězda přicházet vchodem pro služebnictvo, koncerty se stávaly terčem bojkotů a otevřených útoků ze strany zastánců tradičních konzervativních hodnot. S diskriminací se setkávala na zcela neočekávaných místech. Například ji odmítli ubytovat v hotelu v těsném sousedství kampusu Princetonské univerzity, kde měla absolvovat sérii recitálů. Když se o zpěvaččiných potížích doslechl zdejší profesor Albert Einstein, nabídl jí ubytování ve své rezidenci. Oba se stali velkými přáteli a v Einsteinově vile proběhla během následujících let řada neformálních hudebních dýchánků, kdy slavný fyzik doprovázel neméně slavnou zpěvačku na housle (o jednom vznikla v roce 2021 divadelní hra „My Lord, What a Night“).
První dáma se zlobí
Asi největší křivdu zažila Marian v roce 1939 během série recitálů organizované Howardovou univerzitou ve Washingtonu. Platila tehdy již za hvězdu světového formátu a o vystoupení byl enormní zájem. Jediným sálem, který byl schopný tak velké publikum pojmout, bylo sídlo vlivné ženské organizace Daughters of the American Revolution (Dcery americké revoluce). Předsedkyně D.A.R. Sarah Emily Corbin Robertová však žádost o pronájem sálu odmítla. Jako důvod citovala segregační zákon, který zakazoval v hlavním městě USA vystoupení afroamerických umělců. Poukázala také na skutečnost, že by nebylo možné zamezit střetávání bílých a afroamerických návštěvníků v předsálí a takovou nehoráznost nemohla ve svém sídle trpět.
Když se zpráva dostala na veřejnost, vzbudila kupodivu obrovské rozhořčení. Z D.A.R. vystoupila na protest řada vlivných členek včetně tehdejší první dámy USA. Eleanor Rooseveltová byla velkou milovnicí opery a nehodlala o vystoupení přijít. Osobně proto zašla přímo za ministrem vnitra Rooseveltova kabinetu Harlodem Ickesem a přiměla ho, aby umožnil uspořádat vystoupení na nejprestižnějším místě hlavního města – na schodišti Lincolnova památníku.
Zpěv, který spojil Státy
Veřejný recitál vlasteneckých písní, spirituálů a operních árií se stal jednou z prvních velkých událostí, kterou v USA sdíleli lidé bez ohledu na barvu pleti či politické přesvědčení. Přímo ve Washingtonu D.C. ho sledovalo na 75 000 diváků, další miliony zasedly k rozhlasovým přijímačům. Trvalo sice ještě mnoho let, než segregace nadobro zmizela, a sama Andersonová se s předsudky nadále setkávala, dokázala ale obratně využívat svůj vliv v nejvyšších kruzích americké společnosti k jejich nabourávání. V roce 1955 se stala první Afroameričankou, která vystoupila v Metropolitní opeře, vystupovala na inauguraci prezidenta Eisenhowera a J. F. Kennedyho a stála po boku Martina Luthera Kinga Jr., když na schodišti Washingtonova památníku pronášel svůj slavný projev. V roce 1943 se provdala za architekta Orphea H. Fishera, který ji miloval již od dětských let, které spolu trávili ve Filadelfii. Poslední turné absolvovala v roce 1964. Poté se stáhla do ústraní a žila společně s manželem na farmě v Connecticutu. Zemřela v roce 1993 ve věku 96 let. Dva roky před tím obdržela cenu Grammy za celoživotní přínos hudbě.
