V závěru II. světové války vypukly mezi Spojenci dost nechutné závody o to, kdo pochytá nejvíce nacistických vědců a využije jejich válečný výzkum pro urychlení vlastního vědecko-technologického pokroku. Jedním z mála oborů, který byl kontroverze ušetřen, byla medicína. Poznatky načerpané z experimentů na vězních koncentračních táborů byly totiž pro racionální lékařskou vědu prakticky bezcenné. Pro ilustraci smutné kapitoly medicíny není známější postava než Josef Mengele.
Vývoj německého lékařství za II. světové války je názorným a odstrašujícím příkladem toho, jak dokáže vědu zdeformovat ideologie. Ve 20. a 30. letech obdivoval německou medicínu celý svět. Němečtí lékaři využívali nejmodernější léky i přístroje. Byli mezi prvními, kteří poukázali na souvislost kouření tabáku s výskytem rakoviny plic, varovali před škodlivostí azbestu, chemických pesticidů a průmyslového znečištění. Velké prostředky byly vkládány do programů veřejného zdraví a osvětových kampaní zaměřených na správnou stravu a zdravý životní styl. Německá medicína se zkrátka snažila vytvořit zdravého a odolného občana, což nebylo nijak výjimečné. Podobné programy probíhaly ve všech evropských zemích. Události ovšem nabraly úplně jiný směr, když se principy utužování jednotlivců začaly aplikovat na národ a rasu.
Rasová hygiena
Cílem hygieniků je stvořit zdravého jedince. Cílem rasových hygieniků bylo vytvořit dokonalý národ a byli pro to ochotni udělat cokoliv. Občané podřadných ras a nositelé nežádoucích rysů měli být sterilizováni či přímo likvidováni, aby je nepřenášeli na další generace. Občany s rysy žádoucími chtěli rasoví hygienikové naopak spojovat do ideálních párů a podporovat je v plození co největšího počtu potomků. Rasová hygiena, eugenika, sociální darwinismus a další pavědecké disciplíny se ve 30. letech bohužel těšily velkému zájmu. Výzkumné ústavy vznikaly po celém světě, populární byly ve Velké Británii, v USA, ve Skandinávii a také v Rusku. Prim v oboru hrálo opět Německo a jeho Institut antropologie, dědičnosti a eugeniky císaře Viléma. V jeho čele stál profesor Otmar von Verschuer, lékař fascinovaný dvojčaty a učitel jistého Josefa Megeleho.
S příchodem II. světové války se německá medicína dostala zcela do područí rasové vědy, ve které si ale lékaři mohli vybudovat výnosnou kariéru. Toužil po ní i Mengele, který na příkaz svého mentora von Verschuera odjel sloužit do koncentračního tábora v Osvětimi. Během válečných a poválečných let se na jeho osobu nabalilo mnoho mýtů, kvůli kterým je dnes vnímán jako prototyp šíleného vědce. Nebyl přitom ani šílený a nebyl ani příliš schopný vědec, ani lékař (v táboře za něj většinu práce prováděl tým vybraných vězňů). Měl však přístup k neomezenému množství lidských subjektů, a těšil se proto u svých kolegů velké popularitě. Němečtí vědci mohli v klidu svých univerzitních laboratoří vymýšlet scestné hypotézy a jejich testování si bez většího úsilí objednávat u Mengeleho.
Dealer se smrtí
Mengeleho bychom neměli vnímat jako doktora Frankensteina posedlého touhou po poznání za každou cenu, ale jako psychopatického kariéristu a dealera s materiály pro pseudovědecký výzkum zvrhlých teorií. Svou úlohu však vykonával svědomitě. Do německých lékařských institutů proudila z Osvětimi kvanta dat z experimentů, vzorky tkání, orgánů, lebky, kostry. Mnohé z nich ležely ještě dlouhá desetiletí po válce ve skladech univerzit, kterým Mengeleho kolegové a zákazníci předsedali. Sám Otmar von Verschuer zastával po válce prestižní post šéfa katedry genetiky na univerzitě v Münsteru a vedl výzkum vlivu radiace na lidský organismus. Jelikož si už nemohl objednávat výzkum na anonymních a v jeho očích bezcenných vězních koncentračních táborů, zápasil prý jakožto věřící křesťan s otázkami lékařské etiky.
Odporný zločin a absolutní fiasko
Medicína prošla po II. světové válce velkou katarzí. Strašlivá zkušenost z ní dokázala rasové pseudodisciplíny vymýtit a držet v ústraní i jejich moderní pohrobky, jako je rasové škálování IQ zpopularizované v knize Bell Curve. Jedním z důležitých výstupů Norimberského procesu byla soustava zásad, které definují podmínky lékařského výzkumu a zakazují ho provádět bez vědomého a výslovného souhlasu účastníků.
Etika ale není jediným důvodem, proč se poznatky získané během experimentů v koncentračních táborech v odborných časopisech nepublikují. Jejich poválečná revize zjistila, že jsou z vědeckého hlediska bezcenné. Výsledky studií byly falšovány, aby odpovídaly ideologickému zadání, práce neprocházely odbornou oponenturou a metodika trpěla tím, že pokusy probíhaly na oslabených vězních v nelidském prostředí táborů. Jako názorná ilustrace může posloužit opět práce samotného Mengeleho. Jeden z mála jeho vlastních výzkumů byl zaměřený na nemoc noma – infekční onemocnění obličejových tkání, které se vyskytuje především u dětí. Mengele nemoc sledoval u pacientů v Osvětimi a dospěl k závěru, že je důsledkem života ve stísněném a nehygienickém prostředí. Slavný nacistický vědec tedy studoval nemoc v podmínkách, které byly její přímou příčinou.
Existuje jen několik málo ojedinělých případů, kdy experimenty v koncentračních táborech přinesly za strašlivou cenu prakticky využitelné poznatky – nejčastěji se cituje zkoumání vlivu podchlazení na lidský organismus. I to ale lze provádět lépe a spolehlivěji v rámci standardního výzkumu a současná medicína s daty získanými v koncentračních táborech nepracuje. Nacistickému lékařskému výzkumu padly za oběť tisíce nevinných vězňů. Nejlépe ho ale shrnula slova generála Telforda Taylora, vedoucího sboru amerických žalobců Norimberského tribunálu: „Odporný zločin a zároveň absolutní fiasko, ze kterého nevzešlo nic, co by civilizovaná medicína mohla využít.“
