Nacistický lékařský výzkum nepřinesl nic, co by medicína mohla využít. Symbolem fiaska byl Josef Mengele
V závěru 2. světové války vypukly mezi Spojenci dost nechutné závody o to, kdo pochytá nejvíce nacistických vědců a využije jejich válečný výzkum pro urychlení vlastního vědecko-technologického pokroku. Jedním z mála oborů, který byl kontroverze ušetřen, byla medicína. Poznatky načerpané z experimentů na vězních koncentračních táborů byly totiž pro racionální lékařskou vědu prakticky bezcenné. Pro ilustraci smutné kapitoly medicíny není známější postava než Josef Mengele (16. 3. 1911 - 7. 2. 1979).
Vývoj německého lékařství za II. světové války je názorným a odstrašujícím příkladem toho, jak dokáže vědu zdeformovat ideologie. Ve 20. a 30. letech obdivoval německou medicínu celý svět. Němečtí lékaři využívali nejmodernější léky i přístroje. Byli mezi prvními, kteří poukázali na souvislost kouření tabáku s výskytem rakoviny plic, varovali před škodlivostí azbestu, chemických pesticidů a průmyslového znečištění. Velké prostředky byly vkládány do programů veřejného zdraví a osvětových kampaní zaměřených na správnou stravu a zdravý životní styl. Německá medicína se zkrátka snažila vytvořit zdravého a odolného občana, což nebylo nijak výjimečné. Podobné programy probíhaly ve všech evropských zemích. Události ovšem nabraly úplně jiný směr, když se principy utužování jednotlivců začaly aplikovat na národ a rasu.
Rasová hygiena
Cílem hygieniků je stvořit zdravého jedince. Cílem rasových hygieniků bylo vytvořit dokonalý národ a byli pro to ochotni udělat cokoliv. Občané podřadných ras a nositelé nežádoucích rysů měli být sterilizováni či přímo likvidováni, aby je nepřenášeli na další generace. Občany s rysy žádoucími chtěli rasoví hygienikové naopak spojovat do ideálních párů a podporovat je v plození co největšího počtu potomků. Rasová hygiena, eugenika, sociální darwinismus a další pavědecké disciplíny se ve 30. letech bohužel těšily velkému zájmu. Výzkumné ústavy vznikaly po celém světě, populární byly ve Velké Británii, v USA, ve Skandinávii a také v Rusku. Prim v oboru hrálo opět Německo a jeho Institut antropologie, dědičnosti a eugeniky císaře Viléma. V jeho čele stál profesor Otmar von Verschuer, lékař fascinovaný dvojčaty a učitel jistého Josefa Mengeleho.
S příchodem II. světové války se německá medicína dostala zcela do područí rasové vědy, ve které si ale lékaři mohli vybudovat výnosnou kariéru. Toužil po ní i Mengele, který na příkaz svého mentora von Verschuera odjel sloužit do koncentračního tábora v Osvětimi. Během válečných a poválečných let se na jeho osobu nabalilo mnoho mýtů, kvůli kterým je dnes vnímán jako prototyp šíleného vědce. Nebyl přitom ani šílený a nebyl ani příliš schopný vědec, ani lékař (v táboře za něj většinu práce prováděl tým vybraných vězňů). Měl však přístup k neomezenému množství lidských subjektů, a těšil se proto u svých kolegů velké popularitě. Němečtí vědci mohli v klidu svých univerzitních laboratoří vymýšlet scestné hypotézy a jejich testování si bez většího úsilí objednávat u Mengeleho.
Dealer se smrtí
Mengeleho bychom neměli vnímat jako doktora Frankensteina posedlého touhou po poznání za každou cenu, ale jako psychopatického kariéristu a dealera s materiály pro pseudovědecký výzkum zvrhlých teorií. Svou úlohu však vykonával svědomitě. Do německých lékařských institutů proudila z Osvětimi kvanta dat z experimentů, vzorky tkání, orgánů, lebky, kostry. Mnohé z nich ležely ještě dlouhá desetiletí po válce ve skladech univerzit, kterým Mengeleho kolegové a zákazníci předsedali. Sám Otmar von Verschuer zastával po válce prestižní post šéfa katedry genetiky na univerzitě v Münsteru a vedl výzkum vlivu radiace na lidský organismus. Jelikož si už nemohl objednávat výzkum na anonymních a v jeho očích bezcenných vězních koncentračních táborů, zápasil prý jakožto věřící křesťan s otázkami lékařské etiky.
Odporný zločin a absolutní fiasko
Medicína prošla po II. světové válce velkou katarzí. Strašlivá zkušenost z ní dokázala rasové pseudodisciplíny vymýtit a držet v ústraní i jejich moderní pohrobky, jako je rasové škálování IQ zpopularizované v knize Bell Curve. Jedním z důležitých výstupů Norimberského procesu byla soustava zásad, které definují podmínky lékařského výzkumu a zakazují ho provádět bez vědomého a výslovného souhlasu účastníků.
Etika ale není jediným důvodem, proč se poznatky získané během experimentů v koncentračních táborech v odborných časopisech nepublikují. Jejich poválečná revize zjistila, že jsou z vědeckého hlediska bezcenné. Výsledky studií byly falšovány, aby odpovídaly ideologickému zadání, práce neprocházely odbornou oponenturou a metodika trpěla tím, že pokusy probíhaly na oslabených vězních v nelidském prostředí táborů. Jako názorná ilustrace může posloužit opět práce samotného Mengeleho. Jeden z mála jeho vlastních výzkumů byl zaměřený na nemoc noma – infekční onemocnění obličejových tkání, které se vyskytuje především u dětí. Mengele nemoc sledoval u pacientů v Osvětimi a dospěl k závěru, že je důsledkem života ve stísněném a nehygienickém prostředí. Slavný nacistický vědec tedy studoval nemoc v podmínkách, které byly její přímou příčinou.
Existuje jen několik málo ojedinělých případů, kdy experimenty v koncentračních táborech přinesly za strašlivou cenu prakticky využitelné poznatky – nejčastěji se cituje zkoumání vlivu podchlazení na lidský organismus. I to ale lze provádět lépe a spolehlivěji v rámci standardního výzkumu a současná medicína s daty získanými v koncentračních táborech nepracuje. Nacistickému lékařskému výzkumu padly za oběť tisíce nevinných vězňů. Nejlépe ho ale shrnula slova generála Telforda Taylora, vedoucího sboru amerických žalobců Norimberského tribunálu: „Odporný zločin a zároveň absolutní fiasko, ze kterého nevzešlo nic, co by civilizovaná medicína mohla využít.“
