Před sto lety zemřel ruský právník, politik, vůdce Sovětského svazu, strůjce masových vražd a hladomorů Vladimír Iljič Lenin. Jeho tělo bylo po smrti nabalzamováno a stalo se předmětem pseudonáboženského uctívání, které pokračuje dodnes. Proces mumifikace a údržby sto let staré mrtvoly je stejným dílem fascinující i morbidní.
Lenin, vlastním jménem Vladimír Iljič Uljanov, vládl Sovětskému svazu od roku 1917 až do 21. ledna roku 1924. Krátce před sedmou večerní zemřel ve svých nedožitých 54 letech na mozkovou mrtvici spojenou podle některých zpráv s následky syfilidy, podle jiných zpráv s následky Stalinova travičského umu. Po jeho smrti se v řadách nejužšího politbyra rozběhla debata, jak s tělem zbožňovaného vůdce naložit. Leninova rodina si přála prostý státnický pohřeb. Jeho žena Naděžda Krupská dokonce napsala koncem ledna do deníku Pravda dopis, ve kterém naléhá, aby smutek nad ztrátou Vladimíra Iljiče nepřerostl v kult jeho osobnosti. „Nebudujte mu pomníky, nestavte v jeho jménu paláce, nepořádejte na jeho památku ceremonie,“ psala. „Za svého života těmto věcem přikládal malou důležitost a považoval je za obtížné.“
Stalin a jeho pohůnci, kteří se po Leninově smrti drali k moci, ale měli jiný názor. Věděli, že přes veškeré proklamace o nastolení nové éry komunismu mezi lidem přetrvávají zakořeněné náboženské tradice. V ortodoxní církvi hraje velkou roli kult světců a podle prastarých pověr se svátost projevuje tím, že po smrti tělo odolává rozkladu. Řada ortodoxních chrámů proto uchovává mumie svatých mužů, které věřící uctívají a chodí se jim o svátcích klanět. Nehodilo by se něco takového i Kremlu?
Lenin bude žít
Pro zachování Leninova těla uvnitř sovětského velení existoval i jiný, daleko divnější argument. Razil ho údajně především ministr zahraničního obchodu Leonid Krasin, který byl následovníkem vlivného moskevského filozofa a ideologa Nikolaje Fjodorova. Fjodorov byl jako zastánce kosmismu a transhumanismu přesvědčen, že socialistická věda je jen krůček od ovládnutí přírody a že sovětští vědci budou v blízké budoucnosti schopni oživovat mrtvé. Oblíbené heslo „Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít“ nabývalo ve fantaziích ministra Krasina děsivě doslovné podoby.
Do sporů, jak s Leninovými ostatky naložit, zasáhla nakonec i samotná příroda. Jelikož Lenin zemřel v lednu, kdy teploty v Moskvě padají hluboko pod bod mrazu, nebylo nutné s rozhodnutím pospíchat. Vůdce byl vystaven v otevřené rakvi v improvizovaném mauzoleu na Rudém náměstí, kam směřovaly statisíce truchlících ze všech koutů sovětské říše. Jejich neutuchající zájem byl finálním argumentem proti pohřbu. Oficiální prohlášení znělo, že žádnému sovětskému občanu nemůže být odepřen pohled na milovaného vůdce. Ve skutečnosti však Stalin hodlal využít Leninovo tělo jako symbol moskevské moci, ke kterému budou pracující vykonávat pseudonáboženské poutě. Zbývalo tedy zajistit, aby mumie komunistického světce vydržela na věčné časy a nikdy jinak.
Lednice, nebo sarkofág?
První návrh, za který hlasoval transhumanista Krasin, bylo Lenina zmrazit. Těžko říct, jestli byl motivován představou, že tělo bude z kryostáze možno opět oživit. V každém případě získal od politbyra povolení k nákupu speciálního mrazicího zařízení z Německa. V březnu, kdy už byl proces v plném proudu, ale do debat zasáhli dva prominentní vědci Vladimír Vorobjov a Boris Zbarský. Oba byli chemici a poukázali na fakt, že zmražení by rozkladné procesy nezastavilo, ale pouze zpomalilo. Jejich tvrzení nasvědčovala i realita – Leninovy oční důlky se i přes přetrvávající mráz začaly propadat a na kůži se objevovaly skvrny svědčící o začínající hnilobě. Vědci nakonec dostali posvěcení zakonzervovat vůdce balzamovací metodou inspirovanou egyptskými faraony.
Vorobjov a Zbarský se ocitli ve složité situaci. Na jednu stranu si byli vědomi, že úspěšné nabalzamování Lenina jim navždy zajistí prominentní postavení a lukrativní práci. Na druhé straně tušili, že neúspěch by znamenal odchod do mučíren Stalinova kata Beriji. Na vůdcově ostatcích proto usilovně pracovali ve dne i v noci skoro půl roku a každý krok si nejprve ověřovali na tělech anonymních „dobrovolníků“, kterých bylo za Stalinovy éry dost a dost.
Práci jim ztěžoval fakt, že soudní lékař Alexej Abrikosov při posmrtné pitvě nezachoval hlavní žíly a tepny. Speciální roztok tedy balzamovači nemohli do tkání vhánět krevním řečištěm a museli použít soustavu mikroskopických injekčních vpichů. Dlouho se také potýkali s vybělením Leninovy pokožky a modelováním částí obličeje, které už podlehly částečnému rozkladu. Jejich úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem. Nabalzamované tělo bylo omyto v lázních s glycerolem, formaldehydem, octanem draselným, alkoholem, peroxidem vodíku, kyselinou octovou a octanem sodným. Poté bylo oblečeno do speciálního gumového obleku, který těsně přiléhá k pokožce a udržuje na ní vrstvu balzamovacího roztoku. Na něj pak byl oblečen černý, na míru šitý oblek a Lenin byl připraven na věčný spánek v proskleném sarkofágu.
Je Lenin věčný?
Mauzoleum s mumifikovaným vůdcem bylo otevřeno 1. srpna 1924. Stalo se triumfem nového režimu a symbolem sovětské říše. V jeho podzemí pracoval dvousetčlenný tým „Leninovy laboratoře“, který o tělo neustále pečoval. Každých několik dní byla v noci mumie výtahem spuštěna do pečlivě temperované pitevny, omyta a napíchána další dávkou roztoku. Každých 18 měsíců pak podstupovala generální údržbu a trávila řadu týdnů v lázních očistných a konzervačních roztoků. Přesné složení použitých chemikálií Sověti nikdy neprozradili, a udělali si tak z mumifikace diktátorů výborný byznys. Jejich služeb využili pozůstalí takových osobností, jako je vietnamský prezident Ho Či Min, bulharský vůdce Georgi Dimitrov, severokorejští lídři Kim Ir-sen a Kim Čong-il, náš Klement Gottwald a v roce 1953 i samotný Stalin, jehož tělo leželo vedlo Lenina až do roku 1961.
Uchovat mrtvého člověka sto let ve víceméně nezměněném stavu je svým způsobem zázrak. Nemenší zázrak je, že se za celou historii Sovětského svazu a Ruska nenašel jediný politik s odvahou říct, že Lenin byl masový vrah, který politickými čistkami a hladomory zmařil miliony lidských životů, a že je na čase ho nechat pohřbít. Leninova mumie totiž v Moskvě stále leží. Mauzoleum opustila jen jednou, když za II. světové války na Moskvu postupovala německá vojska. Tělo bylo 3. června 1941 převezeno speciálním vlakem 2000 kilometrů na východ do města Ťumeň – nejstaršího ruského sídla na Sibiři. Zpět do Moskvy bylo přivezeno v březnu 1945 a o dva měsíce později již Stalin z ochozu Mauzolea vítal vítěznou Rudou armádu.
Tradice slavit státní svátky na hrobce mrtvého vůdce pokračuje v podstatě dodnes. Uzavřít Mauzoleum a Lenina pohřbít se nepodařilo ani v 90. letech, nepopulárního rozhodnutí se stranil na začátku své mocenské pouti i Putin a jeho kolega Medveděv. Rozpočet Leninovy laboratoře se sice po pádu Sovětského svazu radikálně snížil, sbírky mezi vyznavači Leninova kultu je však vždy stačily doplnit. Dnes, kdy se Rusko otevřeně hlásí k plánu znovu vybudovat sovětské impérium, se už laboratoř o finance strachovat nemusí. Po pravdě řečeno, nebylo by vůbec divné, kdyby v jejích temných koutech ožily fantastické představy Leonida Krasina, který toužil svého vůdce přivést zpátky k životu. Jeho nejdůležitější součást – geniální mozek – je dodnes uložena ve formaldehydu v Oddělení výzkumu mozku Neurologického institutu Ruské akademie lékařských věd. Německý neurolog Oskar Vog ho sice při pitvě nakrájel na 30 953 plátků, ale to určitě není nic, s čím by si experti Leninovy laboratoře v přestávkách mezi údržbou mumií světových diktátorů nedokázaly poradit.
