Před sto lety, 21. ledna roku 1924, zemřel Vladimír Iljič Lenin, zakladatel sovětského státu, klasik marxismu-leninismu. Založil nejen komunistický stát, ale také postfaktickou tradici vůdců, o nichž nevíme zhola nic. Nevíme, jak žili a jak zemřeli. Vladimir Putin, o němž dnes nikdo s jistotou neví, zda je v Kremlu, nebo v mrazáku, je věrným pokračovatelem této tradice.
Dle statistik o nikom, snad až na Ježíše Krista, nebylo napsáno tolik jako o Leninovi. Celé knihovny kvazihistorických a pseudovědeckých spisů byly věnovány každé vteřině života této postavy, avšak každá další práce jen zahušťovala mlhu kolem její reálné existence. To je důvod, proč Leninův životopisec profesor Christopher Read mohl napsat: „Lenin se nenarodil, nýbrž byl vymyšlen.“ Stoupenci a odpůrci se společnou rukou postarali o mytologizaci všech aspektů Leninova života. Mýtus, jak známo, je nejdůležitější mechanismus sociálněpolitické mobilizace obyvatelstva. Sovětská moc byla zbudována na mobilizačních mýtech o spravedlnosti a osvobození z útlaku. Klíčovou postavou bolševického mýtu byl Vladimír Iljič Lenin. Nahradil postavu báťušky cara a stal se ztělesněním všeho kladného v ruské kultuře.
Víme vše a nic
V dobách sovětské totality obraz Lenina doprovázel člověka od kolébky až do hrobu. Novorozenec při vítání občánků dostal glejt s podobiznou vůdce. Na základní škole prvňáček obdržel odznáček se zobrazením čtyřletého Vladimira Uljanova. Leninův přísný pohled doprovázel člověka v Pionýru a Komsomolu, v armádě a na vysoké škole. Přitom „génius všech dob a národů“, „největší a nejlidštější ze všech lidí“, jehož spisy čítají 55 dílů, po sobě nikdy nezanechal jediný životopisný řádek, žádný deník nebo vlastnoručně psanou „historku z natáčení“. Vše, co o něm víme, víme ze vzpomínek různých očitých svědků, ponejvíce z pamětí jeho manželky Naděždy Krupské. Ona byla nejen jeho tajemnicí a zapisovatelkou, ale, jak tvrdí znalci, zčásti také spoluautorkou jeho textů.
Dnes nikdo ze seriózních vědců nepochybuje o tom, že život a činnost klasika komunismu byly mnohokrát upravovány do konjunkturního kánonu a retušovány dle okamžitých potřeb. Vše, co mělo sebemenší souvislost s Leninem, bylo cenzurováno a schvalováno na nejvyšší stranické úrovni. Především se to týkalo originálních dokumentů – dopisů, telegramů atd. Na začátku 90. let ředitel Ústavu marxismu-leninismu Georgij Smirnov uváděl, že přísnému utajování i tehdy podléhalo více než 3700 písemností. Tradici založil sám Vladimír Iljič, který při zasedáních strany hojně používal poznámku: „Nezaznamenávat a zaznamenané přísně utajit!“
