V Berlíně sledovali se znepokojením vývoj událostí po svržení duceho 25. července 1943. V souvislosti s pádem fašismu na Apeninském poloostrově se říšský kancléř Adolf Hitler již koncem téhož měsíce vyslovil pro vyslání německých vojsk do Věčného města – Říma.
Velení Wehrmachtu možnost vystoupení Itálie z války připouštělo. Počítalo s vyloděním Spojenců v severní Itálii a blokádou horských průsmyků v Alpách a Apeninách, vyloděním v prostoru Říma, útokem na jihu Apeninského poloostrova i s jejich vpádem na Balkán.
Plán „Achse“
Do konce srpna vypracovalo plán „Achse“ (Osa), podle něhož měla německá armáda v případě invaze Spojenců a kapitulace Itálie bleskově obsadit její území. Do začátku září vzrostl početní stav německých vojsk v Itálii na 17 divizí a jednu brigádu spojených do skupin armád „Jih“ pod velením polního maršála Alberta Kesselringa a „B“, jíž velel polní maršál Erwin Rommel. Svazky skupiny armád „Jih“ působily na jihu a ve střední části Apeninského poloostrova a na Sardinii.
V severní Itálii se nacházelo šest pěších a dvě tankové divize a jedna motorizovaná brigáda skupiny armád „B“. Západní a střední Středomoří, včetně jižní Francie, Sardinie, Korsiky a severní části Apeninského poloostrova, bránilo 625 letounů Luftwaffe, střední a jižní Itálii 120 stíhacích a 50 stíhacích bombardovacích letounů.
Plán činnosti Spojenců ve Středomoří
Spojený výbor náčelníků štábů uváděl v závěrečné zprávě v části nazvané Válečné akce v Itálii následující plány:
- „První fáze. Vyřazení Itálie z války a zřízení leteckých základen v prostoru Říma a – bude-li to nutné – dále na severu.
- Druhá fáze. Dobytí Sardinie a Korsiky.
- Třetí fáze. Vyvíjení nepolevujícího tlaku na německá vojska v severní Itálii a vytvoření příznivých podmínek jak pro operaci ,Overlord‘, tak i pro eventuální vstup našich vojsk, včetně hlavních sil nově vyzbrojené francouzské armády a letectva, do jižní Francie.“
Spojenci měli v srpnu 1943 na středomořském válčišti 40 divizí (27 britských, devět amerických a čtyři francouzské) a počátkem září 3127 letounů včetně 406 transportních.
Třetího září 1943, tedy přesně před 80 lety, podepsali v Cassibile zástupce italské vlády generál Giuseppe Castellano a náčelník štábu spojeneckých sil ve Středomoří, americký generál Walter Bedell Smith, jménem Spojenců dohodu o příměří, předpokládající bezpodmínečnou kapitulaci italských ozbrojených sil. Vyhlášení kapitulace se odkládalo do té doby, dokud se Spojenci nevylodí na jihozápadním pobřeží Apeninského poloostrova.
„Spíš veslařské závody než válečná operace“
Třetího září jednotky kanadské 1. a britské 5. divize Montgomeryho 8. armády obsadily Reggio di Calabria a postupovaly na sever. Britský generál Harold Alexander, velitel 15. skupiny armád, v telegramu zaslaném premiéru Spojeného království Winstonu Churchillovi 6. září psal, že během plavby se neobjevilo ani jedno letadlo Luftwaffe, „takže vznikl dojem, jako by to byly spíše veslařské závody v mírové době než opravdová válečná operace“.
Ačkoli nepřítel kladl jen slabý odpor, postoupili Britové do večera 8. září jen o 20 až 25 kilometrů. Téhož dne večer odvysílal londýnský rozhlas zprávu o uzavření příměří s Itálií. Předpoklad italského premiéra Pietra Badoglia, že Spojenci vyhlášení kapitulačních podmínek odloží, se nesplnil a on sám musel oznámit uzavření příměří a nařídit zastavení bojové činnosti. Němci reagovali bleskově a internovali 655 000 italských důstojníků a vojáků, přičemž na Kerkyře a Kefalonii bývalé spojence zmasakrovali.
Operace „Avalanche“
Devátého září začala hlavní část invaze Spojenců v Itálii: vylodění u Salerna, nesoucí název „Avalanche“ (Lavina). Jeho uskutečněním pověřili americkou 5. armádu generálporučíka Marka Clarka, tvořenou VI. americkým (čtyři pěší divize) a X. britským sborem (dvě pěší a jedna obrněná divize). V prvním sledu invazních sil se nacházely tři pěší divize. Spojenci se vyloďovali na úseku širokém 60 kilometrů, kde jim čelila německá 16. tanková divize.
Díky palbě lodního dělostřelectva a letecké převaze se Spojencům podařilo umlčet nepřátelskou obranu a výsadkové jednotky vytvořily předmostí. Do večera 11. září postoupila americká 36. divize o 15 kilometrů a britské divize obsadily Salerno a pobřežní pásmo na jih od města do hloubky 20 kilometrů. Téhož dne Luftwaffe bombardovala britské vojáky a lodě v prostoru Salerna a poškodila bitevní loď a křižník.
Po spojeneckém vylodění u Salerna německé velení urychleně přesouvalo své síly z jihu Apeninského poloostrova k ohroženému úseku. Oslabení německé obrany na jihu umožnilo britské 8. armádě obsadit do večera 10. září Catanzaro a Nicastro. Den předtím se plavidla s jednotkami britské 1. vzdušné výsadkové divize přiblížila k Tarentu, hlavní základně italského Královského námořnictva (Regia Marina), jehož se výsadkáři zmocnili bez odporu stejně jako letiště.
Německé velení využilo pomalosti Spojenců při rozšiřování předmostí a přisunulo k Salernu dvě divize, jež 13. září udeřily na protivníka, zatlačily ho velký kus nazpět a rozdělily na dvě části. Avšak lodní dělostřelectvo, letecká podpora, shození americké 82. vzdušné výsadkové divize a vylodění britské 7. obrněné a americké 45. pěší divize umožnily Spojencům upevnit pozice. Další útok Němců ze 16. září nejenže neuspěl, ale vedl k jejich ústupu.
Fricové couvají
V téže době Němci ustupovali z jižní Itálie na sever. Osmá armáda, která jim byla v patách, se 16. září spojila 60 kilometrů jihozápadně od Salerna s 5. armádou, takže na Apeninském poloostrově vznikla jednotná fronta 15. skupiny armád. Prvního října vstoupila 5. armáda do Neapole. Boj jejích obyvatel s Němci zachytil italský filmový, divadelní a televizní režisér Nanni Loy ve filmu Čtyři neapolské dny z roku 1962 s Leou Massariovou, Jeanem Sorelem a Gianem Mariou Volontém v hlavních rolích. Šestého října dosáhli Američané řeky Volturno a o týden později vyhlásila Badogliova vláda třetí říši válku.
Na východním pobřeží Apeninského poloostrova obsadila 8. armáda 25. září Foggiu a okolní velká letiště, jimž Spojenci přikládali velký význam.
Salernského tažení se zúčastnilo osm divizí 5. armády: britské 56. pěší a 7. obrněná (legendární „pouštní krysy“), americké 82. vzdušná výsadková, 3., 34., 36., 45. a 46. pěší. Nejvyšší ztráty utrpěla 36. divize. Od 9. září do 6. října činily 267 padlých, 679 raněných, 984 nezvěstných a zajatých. Celkové spojenecké ztráty vypadaly následovně: americká armáda přišla o 788 padlých, 2841 raněných a 1318 nezvěstných, námořnictvo USA o 296 padlých, 422 raněných, 557 nezvěstných, tři torpédoborce, minonosku a šest výsadkových lodí pro tanky (LCT), pozemní síly Britského společenství národů o 982 padlých, 4060 raněných a 2230 nezvěstných a Královské námořnictvo o 83 padlých, 43 nezvěstných, minolovku, pět výsadkových lodí pro tanky a nemocniční loď. Většina potopených lodí padla za oběť pumám Luftwaffe a minám.
Němci pozbyli v salernské kampani přibližně 8000 vojáků, z nichž na hlavní období bitvy, od 9. do 18. září, připadlo 840 padlých, 2002 ranění a 630 nezvěstných.
Kritický pohled
Známý prvorepublikový vojenský historik PhDr. František Kurfürst zhodnotil ve své knize Druhá světová válka význam pádu Itálie velmi střízlivě: „Němci, ač byli kapitulací Itálie překvapeni, neztratili rozvahu, okamžitě obsadili Řím, odzbrojili některé italské oddíly a vytvořili frontu proti vyloděným Spojencům. Tak zejména Američané v zátoce Salernské narazili na neočekávaně tuhý odpor Němců – byli tísněni na pobřeží po několik dní v situaci velmi kritické, měli velké ztráty a byli zachráněni jen zásahem anglického loďstva, jehož děla vytvořila před americkými liniemi neproniknutelnou přehradu.
Ke všemu se Němcům podařilo odvážným činem zmocnit osoby uvězněného Mussoliniho, který – teď již úplná loutka v rukou Němců – vyhlásil fašistickou republiku italskou (Italská sociální republika – Repubblica Sociale Italiana [RSI]; pozn. autora) a další boj Spojencům. Němcům se podařilo tímto způsobem získat pro další boj i některé oddíly italské armády a část italského loďstva. Kapitulace Itálie, která měla, jak se všeobecně čekalo, zasadit Němcům zdrcující ránu a ukončit válku v několika nejbližších měsících, neměla vinou Spojenců zdaleka rozhodující vliv na další průběh války. Kdyby byli Spojenci, na jejichž straně byly v případě italském všechny výhody, využili dohody s Badogliem k vylodění velkých sil po celém jihozápadním pobřeží Itálie, s použitím parašutistů a letecké pěchoty ve vnitřní Itálii, byli by se rázem zmocnili celého poloostrova, byli by pravděpodobně zajali větší část německých divizí v Itálii, a tím, jakož i rychlým postupem na sever by znemožnili Němcům obranu Pádské nížiny.“
TABULKY VZTAHUJÍCÍ SE K ITALSKÉ ÚČASTI VE 2. SVĚTOVÉ VÁLCE A K ITALSKÉMU TAŽENÍ
Parametry úspěšnosti bojové činnosti italských ponorek ve druhé světové válce v porovnání s ostatními velmocemi
| Země | Počet ponorek v době vstupu do 2. světové války | Evidovaný počet ponorek během války | Počet ponorek účastnících se bojové činnosti | Počet potopených cílů* | Počet potopených cílů na 1 operující ponorku | Počet ponorek potopených při bojové činnosti | Počet potopených cílů na 1 potopenou ponorku | Počet ponorek na konci války |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| SSSR | 210 | 267 | 170 | 106 | 0,62 | 80 | 1,33 | 162 |
| Německo | 57 | 1155 | 965 | 2840 | 2,94 | 644 | 4,41 | 349 |
| Británie | 69 | 234 | 209 | 485 | 2,32 | 76 | 6,38 | 121 |
| Itálie | 115** | 156 | 106 | 138 | 1,30 | 84 | 1,64 | 66 |
| Japonsko | 68 | 192 | 160 | 172 | 1,08 | 123 | 1,40 | 30 |
| USA | 112 | 315 | 182 | 180 | 0,99 | 52 | 3,46 | 199 |
*Bez započtení potopených hladinových lodí a použití min.
**Itálie sice tímto počtem zaujímala druhé místo na světě, ale její konstrukce patřily k nejhorším. Ponorky postavené do první poloviny 30. let vůbec nebyly schopny bojového nasazení. Jen o něco lepších bylo 38 středních ponorek typu Argonauta a Perla, stavěných v letech 1932–1938. Za nejlepší italské typy lze pokládat oceánské ponorky z druhé poloviny 30. let, k nimž náležel i Da Vinci, jenž potopil 17 lodí. Ponorky tohoto typu operovaly v letech 1940–1943 hlavně v Atlantiku. Celkem potopily italské ponorky 94 spojeneckých obchodních lodí o objemu 532 393 brutto registrovaných tun (BRT) a bojovaly efektivněji než ponorky sovětské.
Nejúspěšnější italští ponorkoví velitelé
| Jméno a příjmení | Ponorky | Počet potopených lodí/BRT | Poznámky |
|---|---|---|---|
| Gianfranco Gazzana-Priaroggia | Archimede, Da Vinci | 11/88,718 | 26. 5. 1943 obdržel německý Rytířský kříž |
| Carlo Fecia di Cossato | Enrico Tazzoli | 16/86,535 | 19. 3. 1943 obdržel německý Rytířský kříž |
| Athos Fraternale | Morosini | 5/35,600 | – |
| Luigi Longanesi-Cattani | Brin, Da Vinci | 8/34,439 | – |
| Emilio Oliveiri | Calvi | 4/26,870 | – |
Mezi úspěšné italské ponorkáře patřil rovněž fregatní kapitán kníže Valerio Borghese (Sciré), který vysadil „maiale“ do úspěšného útoku na britské lodě v Gibraltaru 20. 9. 1941 (potopeny či poškozeny tři lodě o objemu 21 482 BRT) a v Alexandrii 19. 12. 1941 (těžce poškozeny bitevní lodě Queen Elizabeth a Valiant, torpédoborec Jervis a tanker Sagona), a kapitán-poručík Mario Arillo (Ambra), jenž potopil 31. 3. 1941 u Kréty britský protiletadlový křižník Bonaventure a vysadil 11. 12. 1942 žabí muže k úspěšnému útoku na alžírský přístav (potopeny či poškozeny čtyři lodě o objemu 20 266 BRT).
Stav italského válečného loďstva k 8. 9. 1943
| Lodě | Počet | Tonáž |
|---|---|---|
| Bitevní | 6 | 176 224 |
| Těžké křižníky | 2 | 20 000 |
| Lehké křižníky | 12 | 65 906 |
| Torpédoborce a torpédovky | 79 | 77 650 |
| Ponorky | 66 | 40 635 |
| CELKEM | 165 | 380 415 |
| Menší lodě a pomocná plavidla | 499 | 264 538 |
| Početní stav personálu | 256 070 | – |
Na začátku druhé světové války bylo italské válečné loďstvo třetí nejsilnější v Evropě a páté na světě (po Británii, USA, Japonsku a Francii). Italské válečné lodě splnily za celou druhou světovou válku 43 207 úkolů ve 48 938 dnech a urazily 11 815 815 mil. Ztráty činily 707 lodí o výtlaku 493 201 t, 28 837 padlých a asi 8000 raněných.
Zbrojní výroba Itálie od června 1940 do srpna 1943
| Druh výzbroje | Počet |
|---|---|
| Pušky a karabiny | 3 200 000 |
| Kulomety | 107 800 |
| Děla | 18 200 |
| Minomety | 13 900 |
| Tanky | 1 900 |
| Bojové lodě hlavních kategorií | 56 |
Počet italských divizí na jaře 1943
| Prostor | Divize bojeschopné | Divize nebojeschopné | CELKEM |
|---|---|---|---|
| Apeninský poloostrov | 7 | 11* | 18 |
| Sicílie | 4 | – | 4 |
| Sardinie | 4 | – | 4 |
| Korsika | 2 | – | 2 |
| Jižní Francie | 5 | – | 5 |
| Balkán | 31 | – | 31 |
| ÚHRNEM | 53 | 11 | 64 |
*Včetně zbytků devíti divizí rozdrcených na východní frontě a dvou nově postavených (pěší granátnická a obrněná). V den podepsání kapitulace měla italská armáda 4 145 599 vojáků a 60 divizí, z nichž 39 se nalézalo na Balkáně a ve Francii a čtyři na Sardinii. Na vlastním italském území zůstávalo jen 18 divizí, z nich pouze sedm bojeschopných a dvě se teprve formovaly. Kromě toho měla Itálie ještě 14 divizí pobřežní obrany, majících však jen minimální bojovou hodnotu.
Výroba letounů v Itálii od června 1940 do dubna 1943
| Období | Letouny bojové | Průzkumné a pozorovací | Různé | CELKEM |
|---|---|---|---|---|
| Červen–prosinec 1940 | 1204 | 257 | 681 | 2142 |
| 1941 | 2093 | 355 | 1055 | 3503 |
| 1942 | 2054 | 276 | 488 | 2818 |
| Leden–duben 1943 | 631 | 98 | 238 | 967 |
| ÚHRNEM | 5982 | 986 | 2462 | 9430 |
Od 10. 6. 1940 do 8. 9. 1943 ztratilo italské Královské letectvo (Regia Aeronautica) 12 748 zahynulých, nezvěstných a zemřelých na zranění včetně 1806 důstojníků a 6483 letounů (3483 stíhacích, 2273 bombardovacích, torpédonosných a transportních a 277 průzkumných) a zničilo 4293 letounů (2522 v leteckých bojích a 1771 na zemi). Podle Olafa Groehlera ztratilo 5272 letounů, z nich 3269 v boji nebo při plnění jiných úkolů, 1771 při haváriích a 232 zrušených jako zastaralé. Počátkem září 1943 měla Regia Aeronautica 743 letuschopných letounů a její personál čítal v den kapitulace 179 000 osob, z toho 12 000 důstojníků.
Nejúspěšnější italská stíhací esa druhé světové války
| Jméno a příjmení | Počet vzdušných vítězství | Jednotky | Typy letounů | Bojiště | Poznámky (padl/nezvěstný; +zemřel) |
|---|---|---|---|---|---|
| Teresio Martinolli | 22 | 384a, 78a, 84a, 73a | CR.42(3), C.202, C.205V(3) | Malta, severní Afrika, Sicílie, Itálie | 25. 8. 1944 |
| Franco Lucchini | 21 (+ 1 ve Španělsku) | 90a, 84a, 10o Gr | CR.32(1), CR.42(3), C.200(5), C.202 | severní Afrika, Malta, Sicílie, Itálie | 5. 7. 1943 |
| Leonardo Ferrulli | 20 (+ 1 ve Španělsku) | 91a, 90a | CR.32, CR.42, C.200, C.202 | severní Afrika, Malta, Sicílie, Itálie | 5. 7. 1943 |
| Franco Bordoni Bisleri | 19 | 95a, 85a, 83a | CR.42(5), C.202(7), C.205 | severní Afrika, Sicílie, Itálie | +15. 9. 1975 |
| Luigi Gorrini | 19 | 85a, 2a ANR* | CR.42(2), C.202(3), C.205V | severní Afrika, Sicílie, Itálie | +8. 11. 2014 |
| Ugo Drago | 17 | 363a, 4a ANR | CR.42(4), Bf 109G | Řecko, Sicílie, Itálie | +22. 4. 2007 |
| Mario Visintini | 16 (+ 1 ve Španělsku) | 412a | CR.32, CR.42 | východní Afrika | 11. 2. 1941 |
| Mario Bellagambi | 14 | 354a, 364a, 5a ANR | C.200, C.202 | Řecko | +25. 7. 2001 |
| Luigi Baron | 12 | 412a | CR.42 | východní Afrika | +6. 2. 1988 |
| Luigi Giannella | 12 | 92a, 84a | – | – | +17. 1. 2007 |
| Attilio Sanson | 12 | 362a, 5a ANR | – | – | – |
| Carlo Magnaghi | 11 | 76a, 98a, 310a, 1a ANR | C.205V | Sicílie, Itálie | 13. 5. 1944 |
| Giorgio Solaroli di Briona | 11 | 74a, 377a, 95a | CR.42, C.202(11) | severní Afrika, Sicílie, Itálie | +1996 |
| Mario Veronesi | 11 | 84a, 1a ANR | CR.42(3), C.202, Bf 109G(0) | severní Afrika, Malta, Sicílie, Itálie | – |
| Amedeo Benati | 10 | 77a, 79a, 3a ANR | – | – | – |
| Fernando Malvezzi | 10 | 236a, 97a, IIIo Gr ANR | Ju 87, C.202, Bf 109 | Malta, Sicílie, Itálie | +21. 4. 2003 |
| Giulio Reiner | 10 | 73a | CR.42(2), C.202 | severní Afrika, Sicílie, Itálie | +6. 9. 2002 |
| Giuseppe Robetto | 10 | 167a, 76a, 86a, 1a ANR | – | – | – |
| Carlo Maurizio Ruspoli di Poggio Suasa | 10 | 81a, 91a | C.200, C.202 | Malta, SSSR, severní Afrika | +11. 6. 1947 |
| Massimo Salvatore | 10 | 90a | CR.42(1), C.202, C.205V | Malta, severní Afrika, Sicílie, Itálie | – |
| Claudio Solaro | 10 (+ 1 ve Španělsku) | 70a | CR.32, CR.42(1), C.200(1), C.202 | Malta, severní Afrika | – |
| Ennio Tarantola | 10 (+ 1 ve Španělsku) | 239a, 151a, M-B ANR | CR.32, G.50(1), C.202, C.205V(2) | severní Afrika, Malta, Sicílie, Itálie | +30. 7. 2001 |
| Giulio Torresi | 10 | 77a, 362a, 3a ANR | CR.42(6), C.200, Re.2005, G.55 | severní Afrika, SSSR, Sicílie, Itálie | 1. 7. 1944 P-47 57. stíhací skupiny |
| Adriano Visconti** | 10 | 159a, 76a, 310a, lo Gr ANR | Ba.65, C.200, C.202, C.205V | severní Afrika, Malta, Sicílie, Itálie | 29. 4. 1945 ho zabili partyzáni |
*Aeronautica Nazionale Repubblicana (ANR) vznikla 27. 10. 1943 jako Aeronautica Repubblicana (AR) Mussoliniho loutkové Italské sociální republiky (RSI – Republika Salò), založené 18. 9. 1943 v Lombardii a bojující dál po boku Německa. Podle italských údajů piloti ANR od 3. 1. 1944 do 19. 4. 1945 sestřelili 240 letounů jistě a 115 pravděpodobně, avšak po srovnání s údaji o ztrátách amerického a britského letectva vyplývá, že reálná je jen asi čtvrtina. K 22. 4. 1945 měla ANR 90 letounů, z toho 61 bojeschopných.
**Major Adriano Visconti byl dlouho považován s údajnými 26 vzdušnými vítězstvími za největší italské stíhací eso druhé světové války, než došlo k přehodnocení jeho úspěchů, a tudíž i pořadí.
Celkem měla Itálie za druhé světové války úctyhodných 121 stíhacích es, z nichž 39 během konfliktu padlo či zůstalo nezvěstných. V prvním období války přiznávali stejně jako ve Francii vítězství všem účastníkům leteckého boje. Během bojů byli velitelé jednotek instruováni, že mají vést přesný seznam vítězství i s piloty, jenže tento systém nebyl jednotný a záleželo na nadřízeném, za jakých podmínek a jestli vítězství svému pilotovi přizná, či nikoli. Teprve v březnu 1942 zavedli jediné oficiální schvalování nároků na vítězství shodné pro všechny jednotky. Velící důstojníci měli opět vést přesné záznamy o vítězství a současně dohledat i předešlé nároky. Vítěznému pilotovi náležela peněžitá odměna. Kapitulace Itálie však tyto snahy přerušila a jednotky nadále bojující proti Spojencům převzaly praxi užívanou Luftwaffe. Z let 1940–1941 tudíž mnoho stíhačů mělo na svém kontě i společné sestřely, jež se však nezapočítávaly do celkového skóre, ačkoli od září 1942 působila komise zpětně dohledávající ze společných sestřelů individuální vítězství. Rovněž se nezapočítávaly letouny sestřelené pravděpodobně či poškozené. Tento zmatek se nejvíce projevil v celkovém skóre Giulia Reinera, jemuž k jeho 10 individuálním sestřelům připočítávali až 57 (!) společných, 29 (6+23) pravděpodobných a tři letouny poškozené.
Počty zahynulých italských vojáků ve druhé světové válce podle druhů ozbrojených sil*
| Armádní složka | Počet |
|---|---|
| Pozemní armáda | 201,405 |
| Námořnictvo | 22,034 |
| Letectvo | 9,096 |
| Koloniální vojska | 354 |
| Vojenští duchovní | 96 |
| Fašistická milice (černokošiláči) | 10,066 |
| Polovojenské formace | 3,252 |
| Neurčené kategorie | 45,078 |
*Podle výše uvedených přehledů se například počty mrtvých příslušníků námořnictva a letectva liší.
Ztráty italských ozbrojených sil podle oficiálních údajů (bez místních vojáků koloniální armády)
| Druhy ztrát | Od 10. 6. 1940 do 8. 9. 1943 | Od uzavření příměří do konce války | CELKEM |
|---|---|---|---|
| Padlí a zemřelí na zranění | 66 686 | 42 916 | 109 602 |
| Nezvěstní a zemřelí v zajetí | 111 579 | 19 840 | 131 419 |
| Zemřelí na nemoci | 26 081 | 24 274 | 50 355 |
| ÚHRNEM | 204 346 | 87 030 | 291 376 |
Ztráty v italském tažení (9. 9. 1943–2. 5. 1945) na padlých, zemřelých na zranění a při mimořádných událostech, raněných a nezvěstných
Britské společenství národů
Spojené království 89 436
Kanada 25 889
Nový Zéland 8668
Jihoafrická unie 4168
Indie 19 373
Kolonie 448
Celkem 147 982
Spojenci
USA 119 279
Brazílie 2211
Bojující Francie 27 625
Itálie 4729
Polsko 11 217
Řecko 452
SPOJENCI ÚHRNEM 313 495
Spojenecké letectvo vykonalo během italského tažení přes 865 000 vzletů a ztratilo 8011 letounů. Dále Spojenci ztratili 2299 tanků (685 amerických, 719 kanadských a 895 britských).
Odhad bojových ztrát německé armády od začátku italského tažení do 22. 4. 1945
336 650 padlých, raněných a nezvěstných
Pouze od 6. 6. do 30. 11. 1944 ztratila 441 tanků a 166 samohybných (útočných) děl – mnohem méně než na východní a západní frontě. Úhrnné materiální ztráty německé armády za celé italské tažení nejsou známy.
