Po Praze a Liberci byl začátek sovětské okupace v roce 1968 asi nejvíce krvavý na střední Moravě. Zde umírali lidé kvůli sovětské střelbě v Prostějově a Bučovicích. V obou městech se navíc smrtící střelba neozvala v první den okupace, ale až o čtyři dny později – v neděli 25. srpna. Proto se pro tehdejší události vžilo v kraji označení „krvavá neděle“.
V Prostějově byla na tehdejší den vyhlášena místními úřady akce „mrtvé město“, při níž lidé neměli vycházet a měli tím protestovat proti vstupu sovětských vojsk, která do města vstoupila už 21. srpna. Zároveň se množily výzvy, aby Prostějované odstranili nebo zamalovali směrové ukazatele a názvy ulic. Právě tenhle způsob protestu zřejmě stál za tím, proč se ve městě v nedělní večer ozvala smrtící střelba. Od odpoledne se totiž přes Prostějov začaly přesouvat sovětské obrněné kolony, složené zejména z tanků a nákladních aut. Směřovaly od Olomouce na Brno. Normálně by asi zamalované cedule nezpůsobily vojákům velké obtíže, ale Prostějov má kolem centra okružní ulici, jakousi malou obdobu vídeňského Ringu. Na ni ruské tanky najely a začaly tudy dezorientovaně jezdit dokola. Kolona se tedy k vlastnímu velkému překvapení střetla s vlastním čelem u kostela Milosrdných bratří. Dezorientovaní Sověti začali dvě minuty po osmé večer v centru města mohutnou palbu.
Smrt na náměstí i v domě
Jako první jí za oběť zřejmě padl dvaadvacetiletý dělník Josef Boháč, když šel s kamarádem za svými rodiči do Závodního klubu OP (na dnešní Vápenici), kde pracovali. Nešťastnou náhodou se nacházel v místě, kde si okupanti uvědomili, že městem bloudí. Kamarádovi ještě jako čerstvý navrátilec z vojny stihl popisovat typy zbraní, které vojáci měli. Podle jedné verze navíc pomohl paní s kočárkem přes výkop na ulici. Pak se ozvala střelba. Josef Boháč s Jaroslavem Ponížilem padli na zem na náměstí před Národním domem. První z nich ale nikoli, aby se kryl před kulkami, protože ho jedna z nich smrtelně zasáhla.
Ve stejnou dobu ovšem Sověti stříleli po civilistech i na dalších místech Prostějova. Na hlavním náměstí (dnes nazvaném náměstí TGM) střelba pronikla dveřmi domu číslo 7, za nimiž se schovávala sedmadvacetiletá žena v domácnosti Marta Říhovská. V tomto domě bydlela, ale dveře ji před zásahem do míchy neuchránily. Zranění podlehla krátce po převozu do nemocnice.
Kulka pro zakládajícího člena
Nesmyslnost okupace podtrhuje i třetí prostějovská oběť – zakládající člen Komunistické strany Československa a její celoživotní podporovatel, jedenasedmdesátiletý penzista Ladislav Lang. Čekal na autobus na Žižkově náměstí před spořitelnou, když se vracel z mlýna v Čechovicích, kde si přivydělával k důchodu. Byl na místě mrtvý. Okresní výbor komunistické strany v reakci na jeho smrt později v dopise na sovětskou ambasádu mimo jiné napsal: „Celý svůj život věnoval práci pro stranu a prohlubování přátelství se Sovětským svazem. Odměnou za jeho práci se mu stala kulka ze samopalu sovětského vojáka.“ Podobně zněl i titulek místního komunistického listu Stráž lidu.
Pronásledování obětí
Okupanti ten den ovšem stříleli i na dalších místech města. Zraněno bylo dalších devět osob. Co přesně bylo bezprostřední příčinou střelby, se nikdy nevyšetřilo. Existovala teorie o tom, že někdo ve městě vystřelil z poplašné pistole, což se ale nikdy nepotvrdilo, a proto se prostějovský masakr vysvětluje dezorientací okupační jednotky. Sovětská strana existenci prostějovské krvavé neděle odmítala a označovala ji jen za propagandu.
Po začátku normalizace zmizely z města provizorní pomníčky a odplaty se paradoxně dočkali blízcí obětí. Například otec Josefa Boháče byl propuštěn ze zaměstnání a ve výroční den byl pravidelně pod kontrolou policie. Podobně policisté sledovali Jana Matečného, který byl zraněn palbou ze samopalu na Brněnské ulici.
Vrtulník nad rakvemi
Následné smuteční rozloučení se třemi prostějovskými oběťmi před budovou radnice se stalo za účasti tisíců lidí velkou národní manifestací odporu vůči okupaci, ale i zvrácenosti okupantů. Přes příslib sovětských velitelů lítal nad pohřebním shromážděním vrtulník sovětské armády, takže rušil pietní okamžik. Zároveň ovšem rozhazoval propagandistické letáky, na nichž bylo napsáno, že zavraždění byli kontrarevolucionáři…
Bučovická oběť
Bezdůvodná střelba se ovšem toho dne odehrála i v nedalekých Bučovicích na Vyškovsku. Zde sovětská kolona městem také projížděla ve večerních hodinách. I tady se spekulovalo o nějakém záhadném výstřelu, ale nakonec vyšlo najevo, že v jednom z vojenských vozidel sovětský voják omylem vystřelil při manipulaci s vlastní zbraní a zasáhl dalšího z vojáků.
Velitel konvoje vyhodnotil situaci tak, že sovětského vojáka zastřelil někdo zvenku, a v následné panice jednotka zahájila palbu a střílela po oknech v centru města i po skupině mladíků, kteří právě vycházeli z kina. V domě na rohu bučovického náměstí, tehdy paradoxně nazvaného Rudé armády, a tehdejší Gottwaldovy (dnes Legionářské) ulice byla v prvním patře zasažena manželka důstojníka zdejší vojenské posádky Ilja Sušánková. Právě podávala lék synovi, když ji zasáhl výstřel, takže následně padla na nemocného syna. Přivolaný vojenský lékař už mohl jen konstatovat smrt.
Za pomoc vyhazov z armády
Poslední rozloučení s Iljou Sušánkovou nebylo v Bučovicích vzhledem k napjaté atmosféře možné a pohřeb se uskutečnil v Brně. Velká vlna solidarity s rodinou oběti, kdy kondolenční knihy podepisovalo mnoho místních občanů i téměř celá vojenská posádka v Bučovicích, se později i zde obrátila v perzekuci ze strany normalizačního režimu.
Manžel zavražděné Václav Sušánka byl vyloučen z komunistické strany a vyhozen z armády, protože se odmítal smířit s tím, že mu ženu zabili Sověti. Dcera Naďa nemohla řádně vystudovat a byl jí vnucen pouze učební obor uzenářky. Psychické trauma a fyzicky náročná práce se podepsaly i na jejím zdraví. Celá rodina byla pod dohledem Státní bezpečnosti. Postihu se dočkal i velitel bučovické posádky Josef Medřický, protože se prý podle komunistických prověrkářů „nebývalou péčí o rodinu Sušánkovou jasně postavil na protisovětskou stranu“. Čekalo ho vyloučení ze strany, degradace na vojína a vyhazov z armády. Až do poloviny 80. let mohl vykonávat pouze pomocné dělnické profese.
O obětech krvavé neděle se proto veřejně mlčelo až do roku 1989, kdy se zavražděným dostalo alespoň určité satisfakce.
