V minulém ohlédnutí se Zpětné zrcátko s ohledem na 55. výročí okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy věnovalo některým přežívajícím iluzím o pražském jaru, které jsou na nejlepší cestě přerůst v mýty a epopeje. Pokud nevěnovalo pozornost především odporu bezradných mas, ale spíš den za dnem méně skrývané kolaboraci tehdejších státních představitelů, nečinilo tak náhodou. Chování českých politických vůdců v průběhu krizí českých dějin má totiž natolik znepokojivé konotace, že jejich bedlivé sledování může být významnou pomůckou v odstraňování psychosociální a edukativní zanedbanosti veřejnosti. Hledáme-li kořeny dnešní protivládní množiny voličstva – v některých vrstvách i s odstíny kolaborace s cizí nepřátelskou mocností – pak si těžko vystačíme s oblíbeným bonmotem Zpětného zrcátka, že část společnosti záhy po Listopadu 1989 zjistila, že „bůček chutná přece jen o něco lépe než svoboda“.
Zpětné zrcátko nemůže zapomenout na slzy dojetí, když Václavské náměstí přijalo zprávu, že „kováci z ČKD jsou za rohem Na Příkopě“. Jací jsme to byli pašáci! Jak jsme byli pyšní na to, že naší zbraní jsou pouze klíče a vytříbený humor! Vznešená hesla Konec vlády jedné strany, My nejsme děti a Už je to tady byla adekvátní historické chvíli, způsobovala erekci našich páteří a mísila se s touhou Zpátky do Evropy…
„Komárek na Hrad“, volal lid věřící slibu, že jen dozvoníme, bude marka za tři koruny! Místo pátrání v minulosti kandidátů sledoval budoucí volič, zda žebříčku popularity politiků vládnou havlovky, dienstbierovky či klausovky. Alzheimerem postižený lid miloval i garnituru vládnoucích komoušů, kteří po 25. únoru 1948 řídili instalaci gubernie s režimem šibenic. Generálním tajemníkem polepšených komoušů se stal muž, jehož hlavní devizou bylo jen to, že pučistům zleva i zprava nejméně vadil.
Obě křídla, tzv. konzervatisté i reformisté, jej v lednu 1968 považovali pro budoucí vzájemný střet za snadnou kořist, jen proto o jeho volbě do funkce nebylo sporu. Nemýlili se! Po jejich kolektivní zradě a kolaboraci v létě 1968 to byl právě Alexej Dubček, kdo na sebe vzal po zbytek roku a na jaře 1969 roli Spejbla.
Jsme s vámi – buďte s námi!, volal lid a 4. srpna 1968 zahájil celonárodní sbírku Lidový zlatý poklad a na Fond republiky. Již tři dny poté 7. srpna přinesly sdělovací prostředky zprávu, že Fond získal 32,5 miliónu Kč a zlatý poklad téměř 50 kg zlata. Jako by za předešlých dvacet let komouši neukradli dost! Takoví jsme byli!
Na druhé straně již během jednání v Čierné nad Tisou 30. 7. 1968 moskevská Pravda otiskla dopis 99 zaměstnanců pražské Pragovky „sovětskému lidu“, v němž předkové dnešních chcimírů vyjadřovali nesouhlas s reformním hnutím, věrnost Sovětskému svazu a odsoudili rezoluce požadující odchod vojsk Varšavské smlouvy po cvičení ze země. Místo toho je 5. srpna 1968 na místo náčelníka štábu Spojeneckého velení vojsk Varšavské smlouvy v ČSSR gen. Kazakova jmenován gen. Štemenko, mající zkušenosti z brutálního masakru při potlačování maďarského povstání v Budapešti v roce 1956. Naši buďtesnámové ale dál ukázněně panáčkují během tohoto honu na zajíce, v němž předstírají, že flintu drží oni. Jejich chování není přitom nic jiného než odporná snaha o zpočátku skrytou, ale v tajných jednáních stále otevřenější kolaboraci.
„Svobodný tisk“ se již od 29. července řídí nařízením Ministerstva vnitra a seznamem utajovaných skutečností, o nichž se nesmí psát! Vrcholným kouskem je vystoupení Gustáva Husáka 20. srpna (!) dopoledne na shromáždění v Žiaru nad Hronom, kde kritizoval pomalý postup demokratizace na Slovensku a prohlásil, že „nový prúd, predstavovaný u nás súdruhom Dubčekom je tak silný v českom i slovenskom národe, že nie je takej sily, aby mu kdokoľvek dvere privieral“.
Za necelých dvanáct hodin, kolem 23:00 překročila vojska států Varšavské smlouvy čs. hranice, aby dvacet minut poté velvyslanec SSSR Sergej Červoněnko oznámil vpád prezidentu země gen. Ludvíku Svobodovi. Dvacet minut po půlnoci 20. srpna přijala všechna velitelství rozkaz ministra obrany gen. Martina Dzúra o nepoužití zbraní, a naopak materiálové pomoci spojeneckým vojskům! V 0:45 hodin 21. srpna pak přichází rozkaz zakazující vzlet všech letounů a nařizující „zabezpečit přistání sovětských letounů na letištích Brno a Ruzyně“! Dokonáno jest! Teprve v 1:00 hod. vyzývá Čs. rozhlas posluchače, aby čekali u přijímačů na důležitou zprávu, kterou je provolání přizdisráčů předsednictva ÚV KSČ:
„Všemu lidu Československé socialistické republiky
Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů. V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany.
Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země…“ (sic!)
Lid se dozvídá jen to, že lidové a demokratické státy vedené sovětským výlupkem všech cností přepadly jinou socialistickou gubernii. Tedy jen to, co duševně zdravá část národa tušila přinejmenším dvacet let. Přesto ještě půl roku píše lid po zdech jména kolaborantských zrádců Dubček, Smrkovský, Černík. Jaký je rozdíl mezi nimi a partou Biľak, Indra, Kolder? Šest dní! Jen tak krátká chvíle uplyne od vpádu do země, než hrdinní buďtesnámové podepíšou Moskevský protokol. František Kriegel? Toho chlápka neznám! Národ ale trvá na svém: Socialismus s lidskou tváří! – což je něco jako prostitutka s panenskou blánou. Pravda vítězí!Jsme s vámi, buďte s námi!
Ani by nestálo za to se po pětapadesáti letech těm zbabělcům věnovat, na minulosti stejně nic nezměníme. Lze ale změnit budoucnost, která nám hrozí. Jsme tentokrát na správné straně barikády a průběh jiné okupace prožíváme jen v televizním přenosu. Polovina z nás však místo pomoci lidem, kteří za sebe i za nás krvácí, plive do tváří. Místo obrany dáváme světu jasně najevo, že bránit se nebudeme. Přednější než naše svoboda je nám naše chamtivost. Možná lépe než svoboda nechutná jen bůček, ale i ruský boršč!
Nesvádějme však vinu na důchodce! Starý blbec byl kdysi mladý blbec! Seniorská generace fan clubu Jindřicha Rajchla bývala kdysi falangou republikánů Miroslava Sládka, od nějž by se Tomio Okamura mohl ještě hodně učit. Učit bychom se však měli i my. V letech školní docházky Zpětného zrcátka patřila mezi strašáky studentů povinná četba. Většinou šlo o českou literaturu spíše muzeální hodnoty z přelomu 18. a 19. století doplněnou bolševickou literární propagandou rusko-sovětské provenience. Název jednoho z těchto děl připadá však Zpětnému zrcátku dodnes aktuální a poučný. Jde o román Vasilije Nikolajeviče Ažajeva Daleko od Moskvy. Netřeba ho číst, poučný není obsah, jen název! Toho se držme!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
