„Pekelné plameny, zažehnuté démony smrti!“ Takovými titulky oznamovaly noviny po celém světě výbuch sopky Krakatoa. Došlo k němu v srpnu 1883 a byla to jedna z největších a nejničivějších sopečných erupcí v zaznamenané historii.
První příznaky, že podzemí Krakatoy začíná vřít, zaznamenal kapitán německého křižníku Elisabeth, který kolem neobydleného ostrova proplouval na začátku května. Do lodního deníku si poznamenal, že se nad hornatou částí ostrova vznáší oblak prachu a popela. Indonésie ale patří k vulkanicky nejaktivnějším oblastem planety. Zpráva o dýmající hoře nevzbudila příliš zájmu a koncem května Krakatoa utichla. S příchodem léta však začalo zpráv o dýmající hoře přibývat a posádky válečných i nákladních lodí hlásily, že se z ostrova ozývá dunění. To už pozornosti světové veřejnosti neuniklo.
Na konci 19. století byla geologie a vulkanologie oblíbenou kratochvílí bohatých britských džentlmenů, a k dýmajícímu ostrovu proto vyrazily vědecké expedice. Spolu s obyvateli sousedící Jávy a Sumatry vědci obdivovali zvyšující se aktivitu, výtrysky žhavých par a roztavené pemzy. V oblasti takzvaného Ohnivého kruhu, kde se stýkají čtyři tektonické desky, ale pořád nešlo o neobvyklou podívanou a málokdo tušil, že se schyluje ke katastrofě.
Nejhlasitější zvuk v dějinách
Situace se rychle zdramatizovala 26. srpna, když krátce po poledni otřásl celou oblastí mohutný výbuch. Celá severní část ostrova se propadla do oceánu a obrovský mrak páry, rozžhavených plynů a popela vystřelil do výšky 30 kilometrů. Kolaps dvou třetin ostrova způsobil malou tsunami, která se převalila přes sousedící ostrůvky a poničila části pobřeží Jávy a Sumatry. To nejhorší ale mělo teprve přijít.
V půl šesté ráno následujícího dne se propadla další část ostrova a spustila sérii čtyř gigantických explozí. Během třetí se provalil útes, který dělil hlavní kráter od vod oceánu. Průnik vody do samotného nitra země vygeneroval obrovské množství páry a spustil čtvrtý, největší výbuch. Provázel ho nejhlasitější zvuk v zaznamenaných dějinách. Slyšet ho bylo až na ostrově Mauricius vzdáleném 4800 kilometrů a v zemské atmosféře dozníval ještě následujících devět dní. Do vzduchu bylo vymrštěno na 21 krychlových kilometrů lávy a rozžhaveného kamení a ohnivý sloup nad Krakatoou dosáhl výšky 80 kilometrů. Celá oblast se ponořila do temnoty a na ostrovech propukla panika. Pak přišly tsunami.
Ničivé vlny a hrdinný kapitán Lindemann
Výbuch sopky Krakatoa připravil o život celkem 36 000 lidí. Ničivé vlny dosahující výšky 41 metrů měly na svědomí 34 000 z nich. Malé ostrovy zmizely ze světa úplně. Na Jávě a Sumatře vlny zničily 165 měst a vesnic, odnesly z polí půdu a hluboko ve vnitrozemí prosákly zemí tuny slané vody, takže byla ještě dlouho poté neobdělávatelná. Jaké škody způsobily vlny dále v oceánu, není přesně zaznamenáno. Vzhledem k tomu, že dorazily až k pobřeží Havaje, Jižní Ameriky a rozvlnily i vody londýnských přístavů, za sebou musely nechat spoušť a další stovky mrtvých. Na pobřeží východní Afriky ještě rok po výbuchu vyplavovaly vlny obrovské bloky pemzy se zuhelnatělými lidskými kostrami.
Kdo jako zázrakem řádění ohnivého i vodního živlu přečkal, byl nizozemský poštovní parník Gouverneur Generaal Loudon. V okamžiku výbuchu se nacházel u pobřeží Jávy, které ho ochránilo před první tlakovou vlnou. Když přišla tsunami, zachoval kapitán Johan Lindemann obdivuhodnou chladnokrevnost. Všechny pasažéry nahnal do podpalubí, aby lodi snížil těžiště, a sám odvážně nasměroval loď plnou parou vstříc obří vlně. Zatímco parník šplhal po úbočích vodních velehor, začalo na palubu dopadat takové množství pemzy a kamení, že hrozilo, že se loď převrátí. Pod velením kapitána však posádka stačila zátěž shazovat přes palubu a loď zachránit.
Modrý Měsíc, zelené Slunce a krvavé nebe
O Lindemannově kapitánských schopnostech svědčí asi nejvíce fakt, že si během zápasu s živly stihl dělat poznámky do lodního deníku. Záznamy poskytly detailní svědectví o průběhu katastrofy a díky telegrafickému spojení se dostaly hned následující den přes Austrálii a Indii až do Evropy. I kdyby ale moderní spojení nefungovalo, následků erupce si nebylo možné nevšimnout. Množství prachu v atmosféře zastínilo sluneční svit natolik, že průměrná teplota na celé planetě klesla skoro o půl stupně. Oxid siřičitý zase zabarvil na dlouhé týdny měsíční světlo do modra, kdežto Slunce vycházelo zelené a zapadalo rudě oranžové. Jak vypadalo, si můžete prohlédnout na slavném obrazu Edvarda Muncha „Výkřik“, který byl krvavými západy slunce v Norsku inspirován.
Dítě hodné svého rodiče
Ostrov Krakatoa byl explozí zcela zničen. Netrvalo však dlouho a začal opět růst. Za půl století se na jeho místě opět tyčila hora, která dostala jméno Anak Krakatau. Dítě Krakatoy, jak zní český překlad, zůstalo věrné svému dědictví. Dva dny před Vánoci roku 2018 vybuchlo a osmdesátimetrová tsunami připravila o život 437 lidí. Další erupce následovala 10. dubna 2020, tentokrát naštěstí bez větších následků. Nad hladinou oceánu ale roste stále dál.
