V letech druhé světové války Titovi partyzáni vzhlíželi k Sovětskému svazu jako ke svému vzoru. Vyhnáním okupantů a porážkou domácích odpůrců jim značně vzrostlo sebevědomí. Zpočátku nastolili režim, který si řezničinou se stalinským modelem nijak nezadal.
Záhy po vítězném zakončení druhé světové války se však ukázalo, že představy uznávaného jugoslávského vůdce maršála Josipa Broze Tita a v mezinárodním komunistickém hnutí nesmírné autoritě se těšícího Josifa Vissarionoviče Stalina o výstavbě socialismu se liší.
Rozpory narůstají
Prvotní „družba“, abychom použili dobové terminologie, postupně dostávala povážlivé trhliny. Hrdým Jugoslávcům se nelíbilo povýšené chování početných sovětských poradců, kteří se stylizovali do role staršího a zkušenějšího bratra. Přitom se sami cítili být předurčeni pro roli hegemona na Balkáně. Opírali se při tom o početnou a zkušenou armádu. Je zajímavé, že stejně povýšeně se chovali k mnohem menší a chudší Albánii, kterou hodlali doslova pohltit a začlenit ji do Federativní lidové republiky Jugoslávie (FLRJ), což zvýšilo atmosféru nejistoty ve vedení Envera Hodži a napětí ve vztazích se Sovětským svazem, jenž o albánsko-jugoslávskou integraci ani o budování balkánského svazu s Jugoslávií coby hegemonem nejevil zájem.
Rezoluce Informbyra
Osmadvacátého června 1948, ne náhodou na Vidovdan, významný pravoslavný svátek, vyšla z iniciativy Andreje Alexandroviče Ždanova, Georgije Maximilianoviče Malenkova a Michaila Andrejeviče Suslova Rezoluce o situaci v Komunistické straně Jugoslávie. Přitom zvolené datum sehrálo v dějinách této balkánské země mimořádnou úlohu. Osmadvacátého června 1389 bitva na Kosově poli s osmanskými Turky předznamenala konec středověkého srbského státu. Sarajevský atentát v roce 1914 poskytl záminku k rozpoutání první světové války, v níž malé Srbsko utrpělo nesmírné ztráty na lidech, vedoucí až k demografické katastrofě, o materiální zkáze nemluvě. V roce 1919 Versailleská mírová smlouva definitivně zařadila nově vzniklé Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) po bok vítězů. V roce 1921 podepsal král Alexandr I. Ústavu Království SHS.
Rezoluce hrubým a naprosto nepřijatelným způsobem urážela vedoucí představitele Jugoslávie, zostouzela její komunistickou stranu a hrozila přerůst v otevřený ozbrojený konflikt. Na hranicích FLRJ s „lidovými demokraciemi“ docházelo k přestřelkám. Podle odhadu mohly armády Informbyra nasadit proti odbojné Jugoslávii 600 000 vojáků a 65 divizí, proti nimž mohla FLRJ postavit 375 000 vojáků a 38 divizí. Vydatně ji zbraněmi zásobovali Američané.
Roztržku provázel oboustranný teror
Sovětským svazem vedený blok „lidových demokracií“ rozpoutal nenávistnou informačně propagandistickou kampaň. Někdejší soudruh Tito se přeměnil v „krvavého psa“, docházelo k honům na skutečné i domnělé titoisty, které v monstrprocesech odsuzovali k hrdelním trestům. Stačí zmínit proces s Lászlóem Rajkem v Maďarsku, Trajčem Kostovem v Bulharsku a Kočim Dzodzem (Koçi Xoxe) v Albánii.
Tito vycítil bezprostřední ohrožení a se stoupenci rezoluce Informbyra, jichž mimochodem nebylo zdaleka tak málo, tak by se mohlo zdát z organizovaných prorežimních demonstrací na podporu Titova vedení, se vypořádal s nemenší krutostí než stalinisté s titoisty. Velkou roli při represích sehrál všemocný šéf tajné policie a Titův blízký spolupracovník, Srb Aleksandar Ranković.
Symbolem utrpení Titových odpůrců se staly příšerné podmínky na chorvatském Pustém ostrově (Goli otok). V roce 1963 sestavila Správa státní bezpečnosti (UDBA) zprávu, podle níž zde byla v letech 1949 až 1956 vězněna 16 101 osoba, z nichž 413 zemřelo – dílem následkem brutálního zacházení a vyčerpání, dílem v důsledku sebevražd. Mnozí účastníci národně osvobozenecké války, kteří v boji proti okupantům a domácím kolaborantům neklesali na mysli a projevovali opravdové hrdinství, nesnesli ponížení, které jim působili bývalí soudruzi. O podmínkách panujících na Pustém ostrově nejlépe vypovídá fakt, že zde vězněné ženy nemohly mít po propuštění děti.
Tito Stalinovi odolal a přežil ho o 27 let
Roztržka Tito–Stalin znamenala první hlubokou krizi ve východním bloku. Odehrála se na počátku studené války, hrozící přerůst až v třetí světovou. Neochota sovětského vedení trpět neposlušnost a vzdorovitost jugoslávských představitelů a jejich aspirace na hegemonii na Balkánském poloostrově skončila nezdarem. Jugoslávie uhájila své právo na vlastní cestu při budování socialismu, i když, jak víme z historie, příliš ekonomicky úspěšná nebyla. Titova Jugoslávie si prosadila vedení neutrální a později nezávislé zahraniční politiky a stala se vzorem pro mnohé členy Hnutí nezúčastněných zemí. Po nástupu Chruščova k moci se vztahy mezi SSSR a Jugoslávií poněkud oteplily, i když nedosahovaly nikdy takové vřelosti, byť často jen z donucení, jako mezi ostatními státy „tábora míru a socialismu“.
V roce 1968 si dvacátého výročí rezoluce Informbyra dva měsíce před vpádem armád pěti členských států Varšavské smlouvy, který Tito ostře odsoudil, připomínalo i Československo, jehož občané tehdy k Jugoslávii a jejímu vrcholnému představiteli vzhlíželi s neskrývaným obdivem. Po vypuknutí krvavé občanské války v rozpadající se Jugoslávii v devadesátých letech minulého století však toto nadšení poněkud ochablo.
