Rok 1953 byl ve východním bloku okamžikem vystřízlivění z poválečného nadšení. V Československu přišli lidé při měnové reformě o pracně nastřádané úspory, v Maďarsku i v Polsku se začaly objevovat známky nespokojenosti se stalinistickým režimem, které o několik let později vyústily v masová povstání. První vážný konflikt ale musela sovětská okupační vojska řešit v Německu.
Už několik málo let po utichnutí posledních výstřelů II. světové války se ukázalo, kdo je v Evropě osvoboditelem a kdo okupantem. Ve Spolkové republice Německo, vzniklé ze západních okupačních zón, nastartoval v 50. letech Marshallův plán ekonomický zázrak. Sovětským svazem ustanovené východní Německo oproti tomu následovalo linii, kterou Jednotné socialistické straně Německa (SED) nadiktoval sám Stalin. Byly zrušeny spolkové země, centralizovaný stát budoval armádu, kolektivizoval zemědělství a budoval těžký průmysl. Zemědělci byli násilím nuceni vstupovat do družstev, soukromníkům úřady pod vymyšlenými záminkami zavíraly a znárodňovaly podniky. Kdo protestoval, skončil v nechvalně proslulých věznicích a pracovních lágrech, kde v nelidských podmínkách otročily tisíce politických vězňů.
Dopad na hospodářství, už tak přetíženého vysokými válečnými reparacemi, na sebe nedal dlouho čekat. SED sice hrdě hlásala, že chemičky a ocelárny kráčí ke splnění plánů první pětiletky, v obchodech ale nebylo možné sehnat ani brambory a ceny omezené nabídky spotřebního zboží neustále rostly. Vše vyvrcholilo 1. května 1953, kdy stát nadělil svým pracujícím k svátku snížení přídělů masa, tuku a cukru. O dva týdny později navíc razantně snížil mzdy a navýšil pracovní normy o deset procent. Další zhruba měsíc bublala rostoucí nespokojenost pod pokličkou obav z represí. V polovině června už ale měli lidé rudého hospodaření dost.
Začátky protestů
Prvním projevem otevřeného protestu byl dopis, který 15. června poslali vládě stavební dělníci. Požadavek zrušení navýšení pracovních norem zůstal bez odpovědi, a zedníci se proto o den později vydali k sídlu vlády. K původně malému průvodu se přidali další dělníci pracující na stavbě nové Stalinovy třídy a před centrem komunistické moci se rychle shromáždil tisícový dav. K původním, čistě ekonomickým požadavkům se začaly přidávat další. Řečníci požadovali propuštění politických vězňů, odstoupení vlády, vypsání svobodných voleb a znovusjednocení Německa. Když o shromáždění odvysílala reportáž západoberlínská stanice RIAS (Rundfunk Im Amerikanischen Sektor), rozšířila se zpráva po celé zemi.
Druhý den ráno se na Strausberger Platz shromáždilo na 100 tisíc dělníků ze všech berlínských podniků. K protestům se spontánně připojovali lidé ze všech větších metropolí a rychle přibývala i menší města a vesnice. Původně poměrně pokojné demonstrace se rychle radikalizovaly. Protestující strhávali sovětské propagandistické transparenty, obsazovali úřady a policejní stanice, kde se policisté často k demonstracím dobrovolně přidávali. Když dělnické výbory začaly pronikat do věznic, osvobozovat vězně a z Brandenburské brány spadla za nadšeného jásotu rudá vlajka, vypadalo to, že se éra německého komunismu blíží ke konci. Za dveřmi nedalekých paláců ale už v tu chvíli probíhala jednání, která měla naději dělníků rázně ukončit.
Pošlete na ně tanky
Počáteční průběh protestů mohl vzbudit dojem, že ani německé pořádkové síly, ani ruské okupační jednotky nevědí, co si se situací počít. Z části to byl dojem oprávněný. Stalinova smrt z března téhož roku způsobila ve vedení Sovětského svazu zmatek, nový aparát se ještě nekonsolidoval a nechtěl se v okupovaném Německu uvádět násilným zásahem. Německá SED se zase bála cokoliv podniknout bez souhlasu Kremlu, který byl k její politice čím dál tím více kritický. Situace se ale rychle stávala neudržitelnou a bylo jasné, že někdo musí zakročit.
Stranickému šéfovi Walteru Ulbrichtovi nakonec povstání paradoxně zachránilo kariéru. Kremelští aparátčíci totiž usoudili, že by jeho odvolání bylo vykládáno jako ústupek demonstrantům a mohlo by zažehnout podobné protesty i v dalších okupovaných zemích. Místo aby straně dělníků a rolníků nařídili neschopného politika vyhodit, vyslali mu na pomoc vrchního velitele ozbrojených sil na území NDR Vasilije Sokolovského. Ten na dělníky a rolníky bez váhání poslal tanky.
Střelba, gulagy a budování socialismu
Jakmile bylo na nejvyšších místech rozhodnuto o zásahu, pohasla protestujícím Němcům sebemenší naděje na úspěch. Ve východním Německu držela Rudá armáda skoro půl milionu vojáků a zásah byl rychlý a tvrdý. Do Berlína dorazily tankové jednotky následované pěchotou 17. června kolem poledního. Po necelé hodině už byl vyhlášen výjimečný stav a začaly padat první výstřely. Stejná situace probíhala i v dalších desítkách měst a v 16:30 byla do Kremlu odvysílána zpráva, že je situace pod kontrolou.
Při střelbě do demonstrací přišlo o život 55 Němců, další desítky byly zraněny. Pět hlavních představitelů povstání bylo pro výstrahu na místě popraveno a na další účastníky byl uspořádán systematický hon. Během několika málo týdnů bylo zatčeno kolem 13 000 osob, další stovky zadržely přímo sovětské jednotky a tajná policie. Dva zatčení byli popraveni, na 1600 dalších bylo odsouzeno k dlouholetým trestům. Stovky Němců byly odvlečeny do jednoho z nejkrutějších gulagů ve Vorkutě. Socialismus byl zachráněn a pod taktovkou rudých osvoboditelů mohlo jeho budování nerušeně pokračovat dalších 36 let.
