Před 90 lety, 22. března 1933, podepsal prezident F. D. Roosevelt Cullen-Harrisonův zákon umožňující výrobu a prodej piva, a defacto tak ukončil třináct let trvající prohibici. O tom, jaký měl „velký sociálně-ekonomický experiment“ dopad na společnost v USA, se vedou debaty dodnes. Jisté je, že podobných zákonů, které napáchaly víc škody než užitku, najdete v historii dost a dost.
Zákaz prodeje a výroby alkoholu byl v USA spuštěn 18. ledna 1920. Motivace byla, jak to u katastrof bývá, velmi ušlechtilá. Tehdejší společnost se opravdu potýkala s epidemií alkoholismu – průměrný Američan tehdy vypil láhev whisky denně. Zákonodárci se nadto domnívali, že když se občané přestanou opíjet, budou lépe pracovat, zbude jim více peněz na utrácení v obchodech a restauracích a bavit se budou chodit do kin a divadel. Majitelům budov slibovali, že s hospodami a bary zmizí z jejich sousedství nekalé živly a přívětivější prostředí jim umožní zvednout nájmy. Výrobci nealkoholických nápojů a žvýkaček očekávali žně.
Nic z toho se samozřejmě nestalo. Restaurace začaly krachovat, protože bez prodeje alkoholu nedokázaly vykázat dostatečný zisk. Ve čtvrtích, odkud vymizely bary, se objevily podloudné nálevny a překladiště pašeráků. Kina a divadla ve „slušných čtvrtích“ přicházela o zisk, protože jejich publikum chodilo za zábavou do ilegálních šantánů. Zavření pivovarů, lihovarů a barů zlikvidovalo tisíce pracovních míst, dalšími obětmi byli výrobci sudů, řidiči, distributoři a další přidružené profese.
Naprostou katastrofou byl propad ve výběru daní. Jen v New Yorku přišly státní úřady skoro 75 % příjmů a celkově federální vláda přišla během prohibice o (tehdy astronomických) 11 miliard dolarů. Dohled nad dodržováním pravidel ji naopak přišel na 300 milionů. Konzumace alkoholu sice klesla, ale často jen na papíře. Alkohol se ve velkém pašoval z Kanady a Mexika nebo se pokoutně vyráběl v tajných palírnách. Na následky otrav z nekvalitních kořalek zemřelo odhadem až 50 000 Američanů a další tisíce si nesly doživotní zdravotní následky.
V podstatě jediným, kdo na experimentu vydělal, byli majitelé lékáren a mafie. Lékárníkům dovoloval zapomenutý paragraf prodávat alkoholické nápoje jako lék, a jejich počet se proto během prohibice ztrojnásobil. Organizovaným zločincům pak nastaly opravdové žně. Jen velkému bossovi Al Caponemu vydělávaly ilegální nálevny a kasina asi 100 milionů dolarů ročně.
Redukce zácp vedoucí k ještě větším zácpám
Nádherným příkladem, jak zákonem zařídit přesný opak zamýšleného stavu, je opatření, pro které se v Kolumbii vžilo označení „Pico y Placa”. Vyhlásil ho starosta Bogoty Enrique Peñalosa v 1998, když se rozhodl zakročit proti zácpám v centru metropole. Aby omezil počet automobilů ve městě, zakázal do něj během dopravní špičky vjezd automobilům s určitou poznávací značkou. Pravidla se postupně měnila, v současnosti nesmí do centra Bogoty vjíždět v sudé dny automobily s SPZ končící sudým číslem, v liché dny platí zákaz pro SPZ končící číslem lichým.
Po více než dvaceti letech platnosti zákona se ale ukazuje, že počet automobilů v zemi naopak vzrostl a ovzduší se zhoršilo. Obyvatelé měst totiž nezačali ve velkém používat MHD, ale prostě si koupili druhé auto s patřičnou SPZ. Jen mezi lety 2002 a 2015 byl nárůst vlastnictví vozů 241 %. Lidé, kteří neměli na druhé auto, přesedlali na motocykly. Na ty se omezení nevztahuje, ale zato dopravní zácpy dokonale zahušťují.
Kobra efekt a krysa efekt
Pro dobře míněné zákony, které přinesou lidstvu jen zmar a utrpení, se občas používá termín „kobra efekt“. Jméno vzniklo za éry britské koloniální nadvlády v Indii. Aby úředníci omezili případy uštknutí jedovatou kobrou, vypsali za každého zabitého hada odměnu. Nějakou dobu se zdálo, že opatření funguje. Po čase ale začal počet uštknutých opět růst, přestože úřady vyplácely lovcům hadů stále více odměn. Vyšetřování odhalilo, že „ulovení“ plazi ve skutečnosti pochází z množíren, které si podnikaví Indové hbitě založili v okolích měst. Koloniální vláda proto odměny zrušila. Majitelé hadích farem přišil o zisk a vypustili své chovance na svobodu, čímž se počet plazů i uštknutých lidí vyšplhal do rekordních výšin.
Krysí variantu „kobra efektu“ zažil za časů francouzské nadvlády Vietnam. Zde se koloniální oficiálové rozhodli na konci 19. století omezit množství hlodavců. Jelikož jako správní civilizovaní Evropané místím krysařům nevěřili, neplatili jejich práci od hodiny, ale podle počtu odevzdaných krysích ocásků. Krys po spuštění opatření samozřejmě neubylo, protože je místní lidé chytali, stříhali jim ocásky a pouštěli je na svobodu, aby se mohly dál množit. Když začalo být v Hanoji krysích ohonů málo, spustil se systém zásobování z hlodavčích farem, které pohotoví obchodníci založili v okolních pralesích. Vyvrcholením akce byla epidemie moru, kterou krysí blechy roznesly po Hanoji v roce 1906. Hlavní strůjce celé protikrysí kampaně Paul Doumer se proto vrátil do Francie, a protože se v politice padá směrem vzhůru, stal se ministrem financí a později prezidentem.
Nedotknutelná královna
Ne všechny potrhlé zákony mají na svědomí kolonizátoři. V Siamu (dnešním Thajsku) například platil zákon, který zakazoval prostým lidem dotknout se člena královské rodiny. Urozená nedotknutelnost se v roce 1880 stala osudnou devatenáctileté královně Sunandha Kumarirataně. Jakožto jedna ze tří žen krále Chulalongkorna se s dcerou plavila na bárce po řece Chao Phraya do letního paláce. Uprostřed cesty ale do lodi narazil parník, a královna s dcerou skončily v řece. Jelikož se ale zákaz dotyku vztahoval i na dvořany, váhali služebníci se záchranou tak dlouho, dokud nebylo pozdě. Celý případ je mimochodem opředen řadou dohad. Někteří dějepisci soudí, že důvodem utonutí nebyl zákaz dotyku, ale obava před vodními duchy, další zase všechny nadpřirozené okolnosti odmítají a tvrdí, že se záchranářům prostě nepodařilo vytáhnout urozené dámy včas. V každém případě byla královna s dcerou jedinými oběťmi nehody a členové ostrahy skončili tak jako tak ve vězení.
Zabij vrabce, posílíš komunismus
Pověry ovlivňující zákony nemusí pocházet z lidové slovesnosti. Spousta z nich se zrodí v hlavách geniálních vůdců. Jedním byl čínský diktátor Mao Ce-Tung, který v roce 1958 vyhlásil monumentální „Kampaň proti čtyřem škůdcům“. Jejím cílem bylo udělat z Číny prosperující zemi prostou nemocí, což mělo zařídit totální vyhubení komárů, much a krys – přenašečů nemocí - a také vrabců, o kterých si Vůdce myslel, že lidem kradou rýži a obilí. Komunističtí propagandisté nechali vyrobit obrovské množství plácaček, místní stranické výbory a školy fasovaly váhy na ulovené mouchy a komáry, šily se pytle na uřezané krysí ocásky. Na hmyzí a krysí populaci se vraždění samozřejmě neprojevilo, vrabce se ale podařilo vybít skoro všechny. V celé říši docházelo k bizarním situacím. Například v Pekingu se vyděšení vrabci slétali po tisících na zahrady ambasád, kam za nimi vraždící komanda nesměla. Ptáky citlivé na hluk proto celé dny z ulic plašily davy lidí s bubny a řehtačkami, dokud nezemřeli vysílením. Důsledkem celé akce byl ekologický kolaps, protože hlavní potravou vrabců není rýže, ale hmyz. Vyhlazení miliardy ptáků způsobilo v Číně přemnožení skutečných škůdců zemědělství, hlavně kobylek a sarančat. Požraná úroda spustila v zemi katastrofální hladomor, kterému podlehlo 20 – 40 milionů lidí (některé odhady hovoří až o 70 milionech).
Pánové, můžete si zapálit
Na zpackaných zákonech nás může utěšovat jen jedna věc – žádný z nich netrvá věčně. Prohibice skončila po třinácti letech, zabíjení vrabců po čtyřech a oddechnout si nakonec mohli i členové britských aristokratických kruhů, kterým královna Viktorie zakázala kouřit. V roce 1901 na místo odpůrkyně tabáku nastoupil její syn Eduard VII a svůj inaugurační projev zakončil slovy: „Pánové, můžete si zapálit.“
