Britské ministerstvo obrany uvedlo, že ruská armáda zápolí v důsledku agresívní války proti Ukrajině se značným úbytkem důstojníků a že v přední linii už bojují i velitelé brigád a praporů. Rusům chybějí dobře vycvičení poddůstojníci (je veřejným tajemstvím, že například v amerických ozbrojených silách je seržant páteří jednotky). Vzhledem k tomu, že nápadně mnoho informací o válce na Ukrajině doprovázejí poznámky typu „zprávy nelze ověřit z nezávislých zdrojů“ a že neexistuje sebemenší naděje, že by Rusko v nejbližší době publikovalo jakékoli pravdivé statistické údaje o „speciální vojenské operaci“, jež vyhnala z domovů milióny nevinných lidí, přivodila smrt tisícům, mnoha dalším nezměrné utrpení a nechává za sebou tupou brutální silou zničená města, zaměřme se na srovnání ztrát ruských/sovětských/ruských důstojníků v minulých konfliktech, jež jsou na rozdíl od války na Ukrajině zmapované poměrně dobře.
Za báťušky cara
Bojové ztráty carské armády za kavkazských válek (1801 až 1864) činily 4050 důstojníků (804 padlé, 3154 raněné a 92 zajaté), což vzhledem k jejich délce – 63 let – není mnoho, zvláště když je srovnáme například se ztrátami v rusko-japonské válce (8. 2. 1904 až 5. 9. 1905), jež skončila katastrofální porážkou Ruské říše, v níž se vyšplhaly na 6044 důstojníků (841 padlých, 4228 raněných a postižených kontuzí a 975 zajatých) pouze v armádě, nikoli ve válečném loďstvu.
To však nebylo ničím ve srovnání s jatkami, která způsobila první světová válka. Sovětský vojenský publicista a statistik lidového komisariátu zdravotnictví za občanské války doktor V. G. Avramov (ve starších publikacích psán též Abramov) v článku Oběti imperialistické války v Rusku, otištěném roku 1920 ve Zprávách lidového komisariátu zdravotnictví č. 1–2, vyčíslil ztráty ruského důstojnictva na 99 963 osob (12 813 padlých, 73 768 raněných, postižených kontuzí a otrávených plyny a 13 382 nezvěstných).
V ruské armádě nicméně připadalo za Velké války na důstojníky z celkového počtu padlých (664 800; skutečný počet byl však asi dvojnásobný!) jen 1,82 procenta, kdežto ve francouzské 2,77, v německé 2,84 (ovšem i se zemřelými na nemoci a z jiných příčin), v americké 4,4, a v britské dokonce více než pět procent.
Již za první ruské revoluce, po prohrané válce s tolik podceňovanou zemí vycházejícího slunce, se v ruské společnosti vzedmula vlna nenávisti proti „lampasákům“, jež kulminovala po únorové a Velké říjnové socialistické revoluci roku 1917, kdy se slovo oficer (důstojník) stalo nadávkou a v nově vzniklé Dělnicko-rolnické rudé armádě (RKKA) je zhruba na dvě desetiletí nahradil výraz komandir (velitel). S. V. Volkov na toto téma napsal pozoruhodné dílo Tragédie ruského důstojnictva. Jenom na západě a severozápadě země se oběťmi rudého teroru stalo 6500 bělogvardějských důstojníků.
Ztráty rudých komandirů
Během konfliktu na Východočínské železnici (KVŽD) v roce 1929 činily ztráty sovětských velitelů 22 (13 padlých, po třech zemřelých na zranění, na nemoci a nezvěstných) z 1334 nasazených, během pomoci Španělské republice za občanské války v letech 1936 až 1939 129 (77 padlých, osm zemřelých na zranění, 25 nezvěstných a 19 zahynulých v důsledku mimořádných událostí), při poskytování pomoci Číně v letech 1923 až 1941 159 (70 padlých, tři zemřelí na zranění, čtyři na nemoci, pět nezvěstných a 77 zahynulých při leteckých katastrofách a mimořádných událostech), během konfliktu s Japonci u jezera Chasan v roce 1938 už 479 (136 padlých a zemřelých před umístením v léčebném zařízení, 11 zemřelých na zranění a nemoci v nemocnicích, dva nezvěstní, tři zahynulí při katastrofách a následkem mimořádných událostí, 290 raněných, postižených kontuzí a popálených a 37 onemocnělých), v průběhu mnohem rozsáhlejšího konfliktu opět s Japonci na řece Chalch (Chalchyn gol) v následujícím roce 2576 (949 padlých a zemřelých před umístěním v léčebném zařízení, 123 zemřelí na zranění v nemocnicích, dva zemřelí na nemoci, 60 nezvěstných, 22 zahynulých při katastrofách a následkem mimořádných událostí, 1335 raněných, postižených kontuzí a popálených a 85 onemocnělých) a při vpádu do východního Polska v září 1939, v sovětské a ruské odborné literatuře nazývaném „osvobozenecké tažení na západní Ukrajinu a do západního Běloruska“, bylo z 61 983 velitelů vyřazeno 360 (109 padlých, 15 zemřelých na zranění, 18 zahynulých při katastrofách a následkem mimořádných událostí, šest nezvěstných, 186 raněných, postižených kontuzí a popálených a 26 onemocnělých).
Třetí nejkrvavější válka v dějinách sovětského státu
Jestliže obsazení východního Polska vyšlo Rudou armádu celkem lacino, zimní válka proti sousednímu Finsku (30. 11. 1939 až 13. 3. 1940) se do análů zapsala jako třetí nejkrvavější v dějinách sovětského státu – po Velké vlastenecké a občanské. Podle hlášení z vojsk k 15. březnu 1940 dosáhly ztráty sovětských velitelů 18 229 osob (5027 padlých a zemřelých před umístěním v léčebném zařízení, 830 nezvěstných, 11 780 raněných, postižených kontuzí a popálených, 335 onemocnělých a 257 omrzlých). To ovšem není konečné číslo.
V letech 1949 až 1951 sestavila Hlavní správa kádrů ministerstva obrany SSSR a hlavní štáb pozemních vojsk jmenné seznamy příslušníků Rudé armády, kteří zahynuli a zůstali nezvěstní v této pro Sovětský svaz nakonec sice vítězné, ale ostudné válce. Ze 126 875 osob připadlo na velitele rovných 7812 lidí (6000 padlých a zemřelých před umístěním v léčebném zařízení, 802 zemřelí na zranění a nemoci v nemocnicích a 1010 nezvěstných).
Vrozená škodolibost nás nutí zdůraznit, že podle čtvrtého dílu finských oficiálních Dějin zimní války z 66 406 příslušníků finských ozbrojených sil vyřazených následkem bojové činnosti připadlo na důstojníky 2594 osob (1032 padlých, 75 nezvěstných, 510 těžce a 977 lehce raněných).
Jatka nemající v historii obdoby
Velká vlastenecká válka, probíhající od 22. června 1941 do 9. května 1945 (podle některých historiků by se do ní neměla zahrnovat válka s Japonskem, odehrávající se od 9. srpna do 2. září 1945; my ji však pro úplnost do našeho přehledu zahrnujeme), představovala zdaleka nejtěžší a s velkým náskokem nejkrvavější konflikt v dějinách Ruska i sovětského státu. Nesmírné oběti v ní přinesli i sovětští důstojníci, jak se už opět nazývali.
Podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001 (tytéž údaje však přinesla již obdobná studie Bez razítka „Přísně tajné“, publikovaná roku 1993), dosáhly ztráty důstojníků Rudé armády a válečného loďstva neuvěřitelných 2 274 499 osob, tj. 7,68 procenta z celkového počtu 29 629 205 osob vyřazených z boje. Z toho na trvalé ztráty (mrtví, nezvěstní a zajatí) připadlo 900 188 a na zdravotnické (ranění, nemocní, popálení, omrzlí a postižení kontuzí) 1 374 311 osob. Pokud započteme důstojníky vnitřních vojsk a státní bezpečnosti, vzrostou trvalé ztráty sovětského důstojnictva na 1 023 088 osob včetně 122 905 vojáků nemajících důstojnické hodnosti, ale zaujímajících důstojnické posty (631 003 zahynulé a zemřelé a 392 085 nezvěstných a zajatých). Z toho 973 260 činily ztráty pozemních vojsk, 39 100 letectva a 10 728 válečného loďstva. Pro srovnání: Válečný deník vrchního velitelství Wehrmachtu vyčísluje ztráty německých důstojníků ve druhé světové válce na všech frontách i v zázemí od 1. září 1939 do 31. ledna 1945 na 238 105 osob (alternativní údaj uvádí k témuž datu 238 662 důstojníků). To je bezmála desetkrát (!) méně nežli ztráty sovětských důstojníků.
Je všeobecně známo, že ztráty důstojnického sboru jsou vždy lépe zmapovány nežli ztráty řadových vojáků. Nejinak tomu bylo v sovětských ozbrojených silách. Někteří publicisté, jako například Boris Vadimovič Sokolov, nemilosrdný kritik stalinského způsobu vedení války, právě na základě astronomických ztrát sovětských důstojníků ve Velké vlastenecké válce soudí, že skutečný počet sovětských vojenských ztrát značně převyšuje oficiální údaje, neboť podíl důstojníků na ztrátách je podle něj neúměrně vysoký. Něco na tom asi bude.
Ztráty sovětských důstojníků po druhé světové válce
Při poskytování vojenské pomoci Číně během občanské války v letech 1946 až 1950 zahynulo a zemřelo 155 sovětských důstojníků, v korejské válce (1950 až 1953) 168 (161 padlých, tři zemřelí na zranění a čtyři na nemoci; šlo hlavně o letce), ve vietnamské (1965 až 1974) 15 (12 zahynulo a tři zemřeli na nemoci), za karibské krize (1962 až 1964) sedm, v arabsko-izraelských válkách (1967 až 1974) 28 (18 zahynulých, jeden zemřelý na zranění a devět na nemoci), v somálsko-etiopské válce (1977 až 1979) 23 (dva zahynuli při plnění služebních povinností, 14 při leteckých katastrofách, dva podlehli zraněním, tři zůstali nezvěstní a dva zemřeli na nemoci) a při potlačování maďarského povstání na podzim 1956 padlo a zemřelo na následky zranění 85 důstojníků, dva zůstali nezvěstní a 138 utrpělo zranění nebo úrazy.
Pro nás jsou obzvlášť zajímavé ruské údaje týkající se ztrát sovětského důstojnictva při vpádu do Československa v srpnu 1968. Výše citovaný sborník Rusko a SSSR ve válkách XX. století je vyčísluje celkem na 38 vojáků (jeden padlý, 12 zahynulých při katastrofách, haváriích a jiných případech, po dvou zahynulých následkem neopatrné manipulace se zbraní, zemřelých na nemoci a za jiných okolností, sedm raněných a utrpěvších úrazy následkem nepřátelské činnosti občanů ČSSR a 12 raněných a utrpěvších úrazy při katastrofách, haváriích a v jiných případech). Jenže česká strana nezná jediný případ úmrtí sovětského důstojníka ani vojína v důsledku „nepřátelské činnosti občanů ČSSR“.
Při konfliktech s Čínou na Dálném východě a v Kazachstánu v roce 1969 padli a zemřeli na zranění čtyři sovětští důstojníci a devět utrpělo zranění nebo je postihla kontuze.
Válka v Afghánistánu (25. 12. 1979 až 15. 2. 1989), čtvrtá nejkrvavější v dějinách sovětského státu, stála život čtyři generály (podle knihy Borise Vadimoviče Sokolova SSSR a Rusko na jatkách, vydané v Moskvě roku 2013, pět) a 2179 důstojníků (2024 příslušníků Sovětské armády, 130 KGB a 25 ministerstva vnitra).
Během arménsko-ázerbájdžánského konfliktu v Náhorním Karabachu (1988 až 1994) dosáhly ztráty sovětských/ruských důstojníků 134 osob (sedm padlých a zemřelých na zranění před umístěním v léčebném zařízení, čtyři zemřelé na zranění v nemocnicích, pět zemřelých na nemoci a zahynulých při katastrofách a mimořádných událostech, 33 raněných a 75 onemocnělých), v gruzínsko-osetském (1991 až 1992) 24 (pět padlých a zemřelých před umístěním v léčebném zařízení, jedna zemřelá na zranění v nemocnici, šest zemřelých na nemoci, zahynulých při katastrofách a následkem mimořádných událostí, dvě nezvěstné a 10 raněných, postižených kontuzí, popálených a utrpěvších úrazy), v Podněstří v roce 1992 664 (po jednom důstojníku padlém, zemřelém na zranění v nemocnici a na nemoc, 99 raněných, postižených kontuzí, popálených a utrpěvších úraz a 565 onemocnělých).
V gruzínsko-abchazském 367 (devět padlých a zemřelých na zranění před umístěním v léčebném zařízení, dva zemřelí na zranění v nemocnicích a jeden z nebojových příčin, 51 raněných, postižených kontuzí, popálených a utrpěvších úraz a 304 onemocnělí), během občanské války v Tádžikistánu (1992 až 1996) 358 (51 padlých a zemřelých před umístěním v léčebném zařízení, dva zemřelí na zranění v nemocnicích, 20 zemřelých na nemoci, při katastrofách a následkem mimořádných událostí, 60 raněných, postižených kontuzí, popálených a utrpěvších úraz a 225 onemocnělých), při osetsko-ingušském konfliktu (říjen–listopad 1992) dvou (jedno bojové úmrtí a jeden nezvěstný) a během první čečenské války (11. 12. 1994–31. 8. 1996) 6741 (784 padlých a zemřelých na zranění před umístěním v léčebném zařízení, 63 zemřelých na zranění v nemocnicích, 22 zemřelých na nemoci, zahynulých při katastrofách a následkem mimořádných událostí, 46 nezvěstných, pět zajatých, 2920 raněných, postižených kontuzí, popálených a utrpěvších úrazy a 3821 onemocnělých).
Nezbývá než si toužebně přát, aby válka na Ukrajině skončila co nejdřív. Jednou se snad dočkáme alespoň částečně pravdivých informací o obětech, jež si vyžádala.
