nahoru

Prvního vůdce svobodného Čečenska zabili Rusové raketou. Tamní islamisté nenávidí generála Dudajeva dodnes

Lukáš Lhoťan 21. dubna 2022 • 18:20
Prvního vůdce svobodného Čečenska zabili Rusové raketou. Tamní islamisté nenávidí generála Dudajeva dodnes
foto: Profimedia

Dne 21. dubna je výročí smrti vůdce čečenských separatistů Džochara Dudajeva, který zahynul ve válce za nezávislost Čečenska na Ruské federaci. Dudajev byl zabit roku 1996 přesně naváděnou raketou a jeho smrt je symbolickým koncem sekulárního odporu Čečenců proti Rusku a přechodem k islamismu. Zároveň osoba Dudajeva jitří vztahy Ruska s mnoha zeměmi víc než 25 let po jeho smrti.

Oblast Čečenska byla vojensky dobývána již za vlády ruských carů, ale skutečnou katastrofu pro čečenský národ představovalo až násilné vysídlení do jiných oblastí Sovětského svazu páchané za vlády Josifa Stalina, který je tak nechal potrestat za údajnou kolaboraci s německými okupanty Sovětského svazu. Němci přitom okupovali pouze část území Čečenska, které se tehdy jmenovalo Čečensko-ingušská autonomní sovětská socialistická republika (Čečensko-ingušská ASSR), přesto byli kolektivně potrestáni všichni příslušníci čečenského národa.

Právě mezi těmito deportovanými byla i rodina Dudajeva, který se tak sice narodil na území Čečenska nejspíše 15. února roku 1944 (o přesném datu jeho narození jsou pochybnosti), ale dětství prožil na území dnešního Kazachstánu a zpět do Čečenska se jeho rodina mohla vrátit až po Stalinově smrti po politických reformách provedených Nikitou Chruščovem v roce 1957.

Dudajev absolvoval pilotní školu (Tambovské vyšší vojenské letecké učiliště) a následně prestižní leteckou akademii nesoucí jméno prvního kosmonauta Gagarina. Od roku 1962 sloužil v sovětské armádě a v roce 1968 byl přijat do komunistické strany. V řadách Rudé armády se zúčastnil i války v Afghánistánu, což mu později velmi nepříjemně připomínali opoziční islamisté. Mimochodem za příkladné plnění povinností ve válce v Afghánistánu byl vyznamenán Řádem rudé hvězdy a Řádem rudého praporu.

Ke konci Sovětského svazu byl Dudajev již generálem sovětské armády, a byl tak prvním Čečencem, který v historii Ruska a Sovětského svazu dosáhl tak vysoké hodnosti.

Ke konci své vojenské kariéry velel letecké základně v Estonsku (byl velitelem těžké bombardovací divize) a má se za to, že jeho pozitivní vztah k Estoncům mohl napomoci i k vlažnému postoji sovětské armády proti estonské snaze o nezávislost. Dudajev se naučil estonsky a ke konci své vojenské kariéry údajně odmítl pokyny k použití jemu podléhajících sovětských vojsk k zásahu proti estonským demonstrantům a politikům. 

Nezávislé Čečensko

Po návratu do Čečenska se Dudajev postavil do čela protisovětského uskupení jménem Národní kongres čečenského lidu. Tento kongres deklaroval snahu o vytvoření nezávislé Čečenské republiky a ustanovili svým vůdcem právě Dudajeva. 

V důsledku nepovedeného pokusu o státní převrat v Moskvě proti prezidentovi Sovětského svazu Michailu Sergejeviči Gorbačovovi došlo 22. srpna 1991 v čečenském hlavním městě Grozném k obrovské demonstraci na podporu nezávislosti Čečenska a 23. srpna čečenští aktivisté obklíčili místní budovu sovětské tajné služby KGB. Ale vláda Čečensko-ingušské ASSR se nehodlala vzdát své moci a mobilizovala své ozbrojené složky. Následně se počátkem září v ulicích čečenských měst objevili ozbrojenci řízení v pozadí Dudajevem a jeho věrnými.

Poté, co se v rozpadajícím Sovětském svazu chopil moci Boris Jelcin, pokusila se i vláda Čečensko-ingušské ASSR udržet u moci vyhlášením své nezávislosti na Moskvě, ale to již nepomohlo a čečenští separatisté vedení Dudajevem dobyli sídlo vlády v Grozném a svrhli ji. Od toho okamžiku se hlavním vládcem v Čečensku stal Džochar Dudajev, ale nezávislost nebyla v Moskvě uznána a nově vzniklá Ruská federace dál považovala Čečensko za své území.

Dudajev se svými věrnými vyhlásil Čečenskou republiku Ičkerie a její vyhlášení si nechal schválit v kontroverzním referendu v říjnu 1991. Proti aktivitám Čečenců se ovšem postavila ingušská část populace, která si naopak přála setrvat v Ruské federaci. Došlo tak k rozdělení území původní Čečensko-ingušské ASSR. První ústava Čečenské republiky Ičkerie byla čistě sekulární a na její přípravě se podíleli i právníci z pobaltských států, a to právě díky kontaktům Dudajeva v Estonsku. Po smrti Dudajeva v důsledku převládnutí islamistického prvku v rámci čečenských separatistů došlo v dalších letech k odstranění sekularismu z čečenské ústavy a ta byla plně islamizovaná.

Dudajevem vedené Čečensko ovšem nebylo na mezinárodní scéně uznáno a jeho následné kroky vedly k vnitřním nepokojům, k extremismu a nárůstu kriminality. Dudajev například zakázal v Čečensku výuku ruštiny a jediným jazykem se stala čečenština, která se měla přestat psát azbukou a měla se psát latinkou. Navíc k tomu všemu došlo i k pokusu o ekonomické osamostatnění na Rusku zavedením čečenské měny zvané naxar.

K ovládnutí Čečenska nemělo Rusko jen politické, ale i ekonomické důvody, protože chtělo na území Čečenska udržet kontrolu nad průmyslem, který byl v některých oblastech výslovně strategický pro národní ekonomiku.

Od roku 1992 docházelo k boji o moc mezi proruskou opozicí, tajně podporovanou přímo ruskou vládou, a stoupenci Dudajeva, kteří nikdy neohrozili jeho vládu.

Občanská válka

Poté, co došlo k neúspěšnému pokusu o sesazení Dudajeva členy čečenského parlamentu, Dudajev parlament rozpustil a došlo k první občanské válce v Čečensku, které využilo Rusko a zahájilo 1. prosince roku 1994 vojenskou operaci s cílem dobýt odbojnou provincii. Těmto bojům se dnes říká první čečenská válka. Dudajev a jeho věrní se ovšem ukázali být pro ruskou armádu tvrdým oříškem. Po velkých ztrátách na životech ruských vojáků, ale zároveň i velice brutálním ostřelování civilních oblastí, a tedy i velkých ztrátách na životech čečenských a ruských civilistů, se ruské armádě podařilo dobýt hlavní město Grozný. A Dudajev se svými věrnými přešel k partyzánskému způsobu boje, který se mu dařilo vést až do 21. dubna 1996, kdy zahynul po ruském útoku na jeho pozici. Údajně se tak mělo stát během hovoru přes satelitní telefon, kdy ruští specialisté měli zaměřit jeho signál a navést na něj raketu.

Po smrti Dudajeva byl do čela čečenských povstalců zvolen jako prezident Čečenské republiky Ičkerie Zelimchan Jandarbijev, který byl nakonec zabit ruskými agenty v roce 2004 v Kataru. Ze zabití Jandarbijeva byli obviněni a nakonec odsouzeni agenti ruské vojenské tajné služby GRU (Glavnoje razvedyvatělnoje upravlenije) Vasilij Pugačjov a Anatolij Jabločkov. Ruský diplomat v Kataru Aleksandr Fetisov byl podezřelý z účasti na atentátu, ale kvůli svému diplomatickému krytí byl nakonec propuštěn bez obvinění. 

Džochar Dudajev byl ženatý a měl tři děti. Jeho dcera si vzala za muže dalšího představitele čečenských separatistů Salmana Radujeva (který byl v roce 2000 zajat ruskými bezpečnostními silami a v roce 2002 zemřel ve vězení), jenž stál i za některými teroristickými útoky na území Ruské federace. Podle médií dnes Dudajevova manželka Alla údajně žije v Litvě.

Odpůrci Ruské federace z řad Čečenců se také shromáždili na Ukrajině, kde ve formaci zvané Prapor Džochara Dudajeva bojují na straně ukrajinské armády proti ruské armádě a proruským povstalcům. Na počest Džochara Dudajeva byly odhaleny vzpomínkové památníky či pojmenovány ulice v těchto státech: Ukrajina, Estonsko, Bosna a Hercegovina, Gruzie, Lotyšsko, Litva, Polsko a Turecko. Na odhalení těchto vzpomínkových míst vždy ostře reagovala ruská vláda či představitelé dnešní čečenské samosprávy.





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.