Nejvýraznější český barokní architekt Jan Blažej Santini-Aichel se nesmazatelně zapsal do české a moravské krajiny a jeho stavby uchvacují i dnes milovníky architektury. Zkráceně se o něm hovoří jako o Santinim a nebýt jeho zdravotního hendikepu, tak by se nejspíše nikdy nestal geniálním architektem. Mezi jeho vrcholná díla patří například poutní areál Zelená hora u Žďáru nad Sázavou. Jeho jedinečný architektonický styl je označován jako barokní gotika.
Jan Blažej Santini-Aichel se narodil 3. února roku 1677 v rodině pražského kameníka Santiniho Aichela, který byl potomkem italského řemeslníka a české matky. Dědeček Aichel totiž přišel do Čech v průběhu třicetileté války. Jan byl nejstarší z dětí a měl ještě sestru Alžbětu a bratra Františka, který pokračoval ve stopách svého otce a stal se také uznávaným kameníkem. Na počest svého otce Santiniho Aichela si v pozdějším věku oba jeho synové přidali do svého jména otcovo jméno Santini.
Jan Blažej se narodil s částečně ochrnutým tělem, takže pro něj bylo nereálné vykonávat práci kameníka, a tak se vyučil malířem. Po vyučení se vydal na vandrovní cestu s cílem sbírat zkušenosti; prošel rakouské země až do Itálie, kde se nejspíše zaučoval jako architekt. Z Itálie si Santini dovezl nadšení pro architekta Francesca Borrominiho, který byl pro tehdejší italské architekty hlavního proudu příliš revoluční a bláznivý.
Již ve věku 23 let v roce 1700 začal Santini realizovat vlastní projekty a zároveň se stal pokračovatelem nedokončeného díla francouzského architekta Jana Baptisty Matheye, který působil v Čechách. Poté, co Santini úspěšně realizoval projekt pro zbraslavského opata Wolfganga II. Lochnera (cisterciácký řád), byl opatem doporučen i dalším církevním autoritám, které začaly využívat jeho služeb. Vliv zde mohl mít i fakt, že Santini byl sám hluboce věřící katolík, který však byl nadšencem do číselné symboliky. Byl také obdivovatelem židovské kabaly a numerologie. Mezi další podporovatele Santiniho díla patřil například Jan Rudolf hrabě z Lissau.
Všeobecně byl vstup Santiniho do světa české a moravské architektury náhlý a od počátku byl plně podporován a obdivován tehdejšími českými společenskými elitami, které si vážily jeho architektonického génia. Santini je také považován za tvůrce barokní gotiky a za jeho hlavního představitele.
Co se týče soukromého života Santiniho, v roce 1707 se poprvé oženil s Veronikou Alžbětou, dcerou císařského malíře a malostranského radního Kristiána Schrödera. Měli spolu 4 děti, ale dospělosti se dožila pouze dcera Anna Veronika. Jeho manželka následně roku 1720 umírá a Santini se poté oženil podruhé se šlechtičnou Antonií Ignatií Chřepickou z Modliškovic. Měli spolu dceru Janu Ludmilu a syna Jana Ignáce Rocha, který se narodil v roce Santiniho smrti – roku 1723, kdy geniální architekt Jan Blažej Santini umírá ve věku 46 let nejspíše na plicní nemoc.
O Santiniho genialitě prohlásil český odborník na architekturu Mojmír Horyna: „Santiniho Zelená Hora je báseň… zatímco stavby dvacátého století jsou jenom slogany.“ A historik Vít Vlnas o Santinim řekl: „Na rozdíl od jiných slavných architektů českého baroka zůstával Santini po dlouhá léta prakticky zapomenutý a neznámý. Jestliže nás dnes jeho mnohotvárné dílo opět oslovuje, je to nepochybně dáno nadčasovou povahou architektury, jejíž poselství určitým způsobem koresponduje s naším vlastním vnitřním světem. Největší znalec Santiniho profesor Mojmír Horyna hezky napsal, že ‚představa architektury jako ideální skutečnosti byla u Santiniho nadřazená všemu ostatnímu a dávala mu značnou míru volnosti v práci s jednotlivými formálními prostředky‘. Za touto volností ovšem současně stála obrovská vnitřní kázeň a intelektuální disciplína.“
Mezi jeho projekty patří například spoluúčast na přestavbě Schönbornského paláce na Malé Straně, podle jeho plánu byl přestavěn Morzinský palác na Malé Straně (dnes sídlo ambasády Rumunské republiky) a byl vystavěn Kolovratský palác (dnes sídlo ambasády Italské republiky). Podle jeho projektu bylo také přestavěno kapitulní děkanství na Pražském hradě. Dále také Zbraslavský klášter, kostel Nanebevzetí Panny Marie, svatého Wolfganga a svatého Benedikta v Kladrubech, kostel Zvěstování Panny Marie v Mariánském Týnci, zámek v Lázních Bělohrad apod.
Mezi nejvýznamnější Santiniho díla patří kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, Sedlec u Kutné Hory. Jedná se o stavbu vybudovanou v letech 1280 až 1320. Přestavěna byla v letech 1700 až 1708 do podoby barokní gotiky. Samotný Santini převzal přestavbu tohoto chrámu po jiném architektu – Pavlu Ignáci Bayerovi. Dnes je kostel zařazen na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Dále také zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou. Projekt byl společnou prací Jana Blažeje Santiniho a Františka Maxmiliána Kaňky. Stavba probíhala v letech 1721–1723 a byla provedena na zakázku Františka Ferdinanda Kinského, významného českého šlechtice, politika a diplomata.
Poutní kostel svatého Jana Nepomuckého s areálem na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou je Santiniho vrcholným dílem. Celý areál byl vystavěn na objednávku Václava Vejmluvy, opata cisterciáckého kláštera Studnice Blahoslavené Panny Marie v Žďáře nad Sázavou. Opat Vejmluva byl velkým ctitelem křesťanského mučedníka Jana Nepomuckého, a tak financoval výstavbu kostela na Zelené hoře zasvěceného jeho památce. Protože měl opat velmi dobré vztahy se Santinim, tak mu tuto zakázku svěřil a Santini se jí jal více než svědomitě. V architektuře kostela Santini zakomponoval jednak odkazy na samotného Jana Nepomuckého, ale také použil číselnou symboliku spojenou s Janem Nepomuckým. Například je zde použita symbolika číslic 3, 5 a 7. Číslo 5 odkazuje na latinské slovo „tacet“, tj. mlčet neboli „mlčel jsem“, což je odkaz na mučednickou smrt Jana Nepomuckého, který raději zemřel, než by prozradil zpovědní tajemství. Dnes je areál poutního kostela zařazen na Seznamu světového dědictví UNESCO.
A mimochodem, v oblasti Vysočiny je dnes i Santiniho cyklotrasa, která vás zavede za nejzajímavějšími církevními památkami v této oblasti, jež navrhl právě Santini. Například kostel Navštívení Panny Marie v Obyčtově, kostel svatého Václava ve Zvoli a samozřejmě poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.
