Letos 7. prosince jsme si připomněli 80. výročí japonského útoku na americkou základnu Pearl Harbor, jenž vedl ke vstupu Spojených států do druhé světové války proti mocnostem Osy. ČT2 přiblížila hektické události, které vyústily v útok na americké Tichomořské loďstvo, výborným oscarovým velkofilmem Tora! Tora! Tora!
Ve stínu tohoto dramatu však zůstává pohroma, kterou utrpělo britské Královské námořnictvo již v prvních dnech války proti ostrovnímu císařství. Mimochodem dvacet hodin před útokem na Pearl Harbor objevil australský průzkumný letoun Hudson osmdesát mil jižně od mysu Camao japonské transportní loďstvo plující do Siamského zálivu a ohlásil do Singapuru jeho složení. Létající člun Catalina, jenž ho vystřídal, krátce nato sestřelily japonské armádní letouny startující z letišť u Saigonu. Zajímavé je, že zatímco Američané ve Washingtonu sice se zpožděním, ale přece jen obdrželi japonskou nótu přerušující jednání, čímž se jim dostalo alespoň určitého vyrozumění o nastávajícím nepřátelství, Britové nedostali ani náznak jakékoli výstrahy. Široce medializovaný nálet na Pearl Harbor tudíž nepředstavoval první japonský krok agrese v tichomořské válce. Rovněž další obdobný akt – výsadek v Britském Malajsku – se uskutečnil už hodinu před útokem na americké Tichomořské loďstvo na Havaji.
Japončíci se vyloďují
Před půlnocí ze 7. na 8. prosince 1941 singapurského času se tři japonské transporty přiblížily ke Kota Bharu, nejsevernějšímu místu Britského Malajska u thajských hranic. Vyloďování více než pěti tisíc vojáků se odehrávalo za vysokého vlnobití a urputné obrany indické posádky, nicméně po dvou hodinách Japonci zřídili první předmostí na malajské půdě.
Současně se začaly vysazovat hlavní síly 25. armády generála Tomojukiho Jamašity, tvořené třemi elitními divizemi (císařskou gardovou, 5. a 18. pěší), u thajského města Singora. Druhý větší výsadek se realizoval u Patani a další čtyři dále na severu. Již ráno 8. prosince se jižně od šíje Kra vylodilo všech 17 000 vojáků japonského prvního sledu.
Poměr sil
Britské velení v Singapuru sice japonský vpád nepřekvapil, očekávalo jej ovšem severněji, a tudíž doufalo, že postup na jih potrvá mnohem déle. Dodejme, že britské síly bránící Malajsko a zdánlivě nedobytnou pevnost Singapur čítaly na počátku tažení 88 000 osob proti 70 000 Japonců, kteří je však překonávali 560 stroji armádního a námořního letectva čtyřnásobně. Proti více než dvěma stům tanků nemohli Britové nasadit žádný.
Bleskový japonský postup ulehčilo strategicky chybné rozmístění britských vojsk, jež ve snaze hájit letiště byla značně rozptýlena. Slabinu letišť představoval humorný fakt, že se na nich nenacházela skoro žádná letadla, a letiště Britové vybudovali proto, aby kryla námořní základnu, v níž pro změnu nekotvily žádné lodě!
Ke slovu přichází svaz Z
Druhého prosince 1941 zakotvila v Singapuru moderní britská bitevní loď Prince of Wales, zařazená do služby 31. března téhož roku, a bitevní křižník Repulse, vstoupivší do služby 18. srpna 1916. Svazu velel admirál Sir Tom Phillips, jemuž dělalo největší starosti zajištění leteckého krytí při operacích v Jihočínském moři. Na klidu mu určitě nepřidalo, když se dozvěděl, že v celém Malajsku je pouze 43 zastaralých stíhaček Buffalo. Pro bezprostřední ochranu svazu Z disponoval jen čtyřmi torpédoborci.
Po zahájení válečných akcí se ukázalo, že bitevní loď Prince of Wales ani bitevní křižník Repulse svůj původní úkol, totiž odstrašit Japonce od vstupu do celosvětového válečného konfliktu, nesplnily. Ze tří možností – zůstat pasívně v Singapuru, odplout do Indického oceánu nebo se pokusit překazit japonské výsadky – zvolil admirál Phillips třetí, jež se mu stala osudnou.
Pováleční kritici mu vyčítali jako neuvážené rozhodnutí plout do oblasti, v níž se dala očekávat japonská letecká převaha, bez dostatečného leteckého krytí. Admirál Phillips opravdu podceňoval nebezpečí leteckých útoků na válečné lodě a věřil, že silná protiletadlová výzbroj obou jeho plavidel a dovedné manévrování k odražení jakéhokoli náletu postačí, ačkoli již v norském a středomořském tažení se opak stal hořkou pravdou. Navíc sdílel obecně rozšířený názor o nízké kvalitě japonského letectva, již přirovnával k italské a pokládal ji za nesrovnatelně nižší než Luftwaffe. Jenže zhruba první půlrok tichomořské války jednoznačně potvrdil, že zejména císařští námořní letci úrovní výcviku představovali absolutní světovou špičku a totéž platilo o jejich strojích a nových letadlových lodích.
Zkáza přichází z nebe
Poté, co jeho svaz Z objevily nepřátelské letouny, admirál Phillips usoudil, že naděje na překvapivý přepad japonského transportního loďstva u Singory se vypařily. Na základě rádiové zprávy ponorky I-158 korvetního kapitána Kitamury vystartovalo 10. prosince mezi 7.35 a 9.30 ze saigonských letišť několik vln bombardérů v počtu 85 letounů. Při návratu jeden z průzkumných letounů objevil svaz Z a podal hlášení. Nastal čas tvrdého úderu, jenž pro Brity skončil katastrofálně.
Tři torpédoborce postupně vylovily z moře 1285 mužů z bitevní lodě Prince of Wales a 796 z bitevního křižníku Repulse. Na obou lodích zahynulo 840 námořníků. Velitel bitevního křižníku Repulse námořní kapitán Tennant, který zpočátku dovedným manévrováním unikl asi dvanácti japonským torpédům, se nacházel mezi zachráněnými, mrtvolu velitele bitevní lodě Prince of Wales námořního kapitána Leache vylovili z moře, ale admirál Phillips byl patrně stažen do hlubin.
Vítězní Japonci zaplatili tento fenomenální úspěch pouhými osmi letouny sestřelenými lodním dělostřelectvem. Dosud nikdy se letadlům nepodařilo potopit bitevní lodě mimo přístavy na širém moři ve vzdálenosti čtyř set mil od leteckých základen. Zlověstné datum 10. prosince 1941 je tudíž považováno za konec éry bitevních lodí coby vládkyň moří. Nastupovala éra letadlových lodí, trvající dodnes.
Zhrozený Winston
Britský premiér Winston Churchill, mající na této nevídané tragédii lví podíl chybným rozhodnutím, označil ve svých memoárech zprávu o potopení obou velkých hladinových lodí za „nejtěžší šok, jaký za celou válku zažil“, a barvitě líčil, jak se svíjel a kroutil v posteli, když si plně uvědomil dosah katastrofy. Od Afriky na východ až k Americe, tedy na celém Indickém a Tichém oceánu, totiž Spojenci ztratili převahu na moři.
Statistické údaje obsažené v tomto článku pocházejí z knihy Ivana a Jaroslava Hrbkových Krvavé oceány, vydané nakladatelstvím Naše vojsko v roce 1994.
