Velení japonského Spojeného loďstva se dlouho opájelo myšlenkou zničit nenadálým útokem svého úhlavního protivníka – americké Tichomořské loďstvo, kotvící v Pearl Harboru (název je překládán jako Perlová zátoka nebo Perlový přístav) na havajském ostrově Oahu. Velitel Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto v tom viděl jedinou šanci, jak nad USA zvítězit.
Šestadvacátého listopadu 1941 vyplul japonský úderný svaz čítající jedenatřicet lodí (šest letadlových a dvě bitevní, dva těžké a jeden lehký křižník, devět torpédoborců, tři ponorky a osm tankerů) a 432 letadel.
Na stožár vlajkové letadlové lodi Akagi vylétly signální vlajky. Opakovaly slavný rozkaz admirála Tógóa před rozhodující bitvou s ruským loďstvem u Cušimy, jenž byl zase parafrází slavného posledního rozkazu britského admirála Horatia Nelsona před bitvou u Trafalgaru: „Vzestup a pád říše závisí na této bitvě. Nechť každý vykoná svou povinnost s největším úsilím.“ Zároveň jeho znění důstojníci přečetli nastoupeným posádkám a vztyčili obřadně na Akagi stejnou vlajku, již nesla Tógóova vlajková bitevní loď Mikasa v den památné bitvy u Cušimy 27. května 1905.
První vlna
Fregatní kapitán Micuo Fučida vyslal v neděli 7. prosince 1941 v 7.49 rádiem rozkaz: „To, to, to!“ (Zaútočte) a hned nato: „Tora, tora, tora!“ (Tygr). Znamenalo to, že překvapení se podařilo.
Ráno 7. prosince, kdy celá Havaj ještě spala, zaútočila pod Fučidovým velením na Pearl Harbor a okolní letecké základny první vlna sto osmdesáti tří palubních letounů ze šesti letadlových lodí Kidó Butai (mobilního svazu). Prvnímu údernému svazu letadlových lodí v dějinách velel viceadmirál Čúiči Nagumo, jenž svého nadřízeného, velitele japonského Spojeného loďstva admirála Isorokua Jamamota, neměl příliš v oblibě. (Nagumo o více než dva a půl roku později, 6. července 1944, při obraně Saipanu spáchal sebevraždu.)
První útočná vlna představovala největší leteckou sílu, jaká kdy vzlétla z palub letadlových lodí.
Půlhodina zkázy
K překvapivému útoku došlo před předáním japonské nóty o vyhlášení války ve Washingtonu. Jak velitel Tichomořského loďstva admirál Husband Kimmel, tak velitel havajské posádky generálporučík Walter Short byli dokonale zaskočeni.
Třebaže útok první vlny trval pouhou půlhodinu – od 7.55 do 8.25 –, způsobil Američanům devadesát procent všech ztrát a poškození lodí a letadel. Pouhé tři minuty po útoku utrpěly smrtelné zásahy nejméně dvě bitevní lodě a o život přišly stovky námořníků.
O necelou hodinu později zaútočilo v druhé vlně na Pearl Harbor pod velením korvetního kapitána Šigekazua Šimazakiho 170 japonských letadel, ale to se již americká obrana jakž takž zmátořila. Útočníci se soustředili na zbytky letadel na různých letištích, na plující bitevní loď Nevadu a částečně na lodě kotvící u nábřeží arzenálu. Některá plavidla utrpěla menší poškození, jež se však nedala srovnat s destruktivní první vlnou.
Smutná bilance
Ničivému japonskému útoku padlo za oběť pět bitevních lodí, z nichž Arizona a Oklahoma byly nenávratně ztraceny. Arizona, která se stala národním památníkem a symbolem zákeřného útoku, šla ke dnu už v 8.10. V jejích útrobách nalezlo smrt 1177 námořníků z 1543 včetně velitele 1. divize bitevních lodí kontradmirála Isaaka Kidda, amerického důstojníka s nejvyšší hodností, jenž padl při útoku na Pearl Harbor. Oklahoma, poslední loď U.S. Navy mající pohon parními stroji, ztratila 429 námořníků z posádky čítající 1354 mužů. Tři bitevní a deset menších lodí utrpělo škody různého rozsahu. Američané zcela přišli o 188 z 394 letounů (96 jich bylo armádních a 92 námořních). Sto padesát devět strojů (128 armádních a 31 námořních) Japonci poškodili převážně na zemi.
Během dvouhodinového útoku zahynulo 2008 námořníků, třikrát víc než v první světové a španělsko-americké válce dohromady! Dalších 710 utrpělo zranění. Pozemní armáda napočítala 218 padlých a 364 raněné. Sbor námořní pěchoty ztratil 109 padlých a 69 raněných. Celkové vojenské ztráty dosáhly 2335 mrtvých a 1143 raněných. Zahynulo také šedesát osm civilistů a třicet pět jich utrpělo zranění. (Údaje jsou převzaty ze statistické encyklopedie Micheala Clodfeltera Válčení a ozbrojené konflikty. V různých zdrojích se nepatrně liší.)
Japonci za fenomenální úspěch nezaplatili draho: odepsali dvacet devět letadel, osmdesát strojů se vrátilo na paluby letadlových lodí poškozených, zahynulo padesát pět japonských letců a devět námořníků miniponorky.
Trhliny úspěchu
Na první pohled se bombardování Pearl Harboru jevilo jako ohromující japonské vítězství. Jenže záhy se ukázalo, že je poněkud problematické. V době japonského útoku se totiž tři americké letadlové lodě v Pearl Harboru nenacházely a později začaly Japoncům pořádně zatápět. Agresoři rovněž nevyřadili z provozu ani doky a přístavní zařízení, nezničili nádrže paliva ani ponorkovou základnu. Potopili sice někdejší bitevní loď Utah, která však byla už v roce 1931 odzbrojena a sloužila jako cílová loď pro výcvik. Její zkázu nepřežilo 58 námořníků.
Přes obrovské nadšení, jež zavládlo na japonských letadlových lodích, došlo na vlajkové lodi hned po Fučidově návratu k rozporům ohledně dalšího postupu. Fučida totiž společně s fregatním kapitánem Minoruem Gendou, jedním z nejlepších císařských velitelů operací stíhacího letectva, naléhal na provedení třetího útoku. Jenomže jak Nagumo, tak náčelník jeho štábu kontradmirál Džuniči Kusaka se obávali protiútoku amerických letadel, a proto se chtěli dostat z jejich dosahu. Naopak Američané se řadu následujících dnů obávali možného japonského výsadku na Havajských ostrovech. Ve velení amerických ozbrojených sil na Oahu vládl chaos přerůstající až v hysterii.
Prezidentův proslov
Osmého prosince 1941 americký Kongres vyhlásil zemi vycházejícího slunce válku a nazítří prezident Franklin Delano Roosevelt promluvil k národu. Američany zákeřný útok na Pearl Harbor sjednotil. Do té doby se totiž dělili na dva tábory: stoupence aktivní účasti Spojených států v boji proti agresorům a jejich izolacionistické odpůrce.
„Nenadálé zločinné útoky spáchané Japonci v Tichomoří značí vyvrcholení plného desetiletí mezinárodní nemravnosti.
Mocní a obratní gangsteři se shlukli v bandu a rozpoutali válku proti všemu lidskému pokolení. Teď vmetli svou výzvu do tváře Spojeným státům americkým. Japonci zrádně porušili dávný mír, který mezi námi trval. Mnoho amerických vojáků a námořníků bylo nepřátelským činem zabito. Americké lodě byly potopeny, americké letouny zničeny.
Kongres a lid Spojených států výzvu přijaly. Bojujeme teď spolu s ostatními svobodnými národy za udržení svého práva žít mezi svými světovými sousedy ve svobodě a společné slušnosti, prosti strachu z přepadení...
Mohu říci s plnou důvěrou, že ani dnes, ani ode dneška za tisíc let není a nebude Američana, který by nepocítil než hrdost nad trpělivostí a námahou, s jakými jsme po léta usilovali o dosažení takového míru v Tichomoří, který by každý národ, ať velký, či malý, shledal spravedlivým a čestným. A není a nebude upřímného člověka, dnes či za tisíc let, který by potlačil pocit pohoršení a hrůzy nad zradou spáchanou vojenskými diktátory Japonska v samém stínu korouhve míru,“ prohlásil nejdéle sloužící americký prezident Franklin Delano Roosevelt. „Naší povinností vůči našim padlým – naší svatou povinností k jejich dětem i k našim dětem – je nikdy nezapomenout, čemu jsme se naučili. A naučili jsme se tomuhle: pro žádný národ – a pro žádného jedince – není bezpečí ve světě, kde vládnou zásady gangsterství. (…) Pakliže se uchýlíme k hrubé síle, a to dnes musíme, jsme odhodláni tuto sílu zaměřit ke konečnému dobru právě tak jako proti bezprostřednímu zlu. My Američané nejsme ničitelé – jsme stavitelé. (…) Vyhrajeme válku a mír, který přijde po ní.
A v těchto těžkých hodinách – i v temných dnech, jež nás teprve čekají – budeme vědět, že valná většina lidského pokolení je s námi. Mnozí bojují po našem boku.“
Vzhledem k mamutímu průmyslu USA a dosud nevyužitým obrovským výrobním a lidským rezervám bylo jasné, že porážka země vycházejícího slunce je jen otázkou času. Spojené státy vstoupily do druhé světové války a naplnily Rooseveltovo přání, aby se staly zbrojnicí demokracie.
Jelen čínský
Komandér (fregatní kapitán) Lewis Preston Harris poprvé vyslovil slogan Pamatujte na Pearl Harbor (Remember Pearl Harbor), jenž se stal okřídleným heslem Američanů stejně jako heslo Remember the Alamo, které vzniklo po zmasakrování texaských obránců misie Mexičany v roce 1836.
Nenávist vůči všemu japonskému dosáhla po přepadení Pearl Harboru takového rozsahu, že duchaplný zaměstnanec jedné americké zoologické zahrady pohotově zachránil život jelena japonského tím, že bleskově změnil nápis na tabulce u výběhu. Z jelena japonského se jeho přičiněním stal rázem jelen čínský.
Smutnou dohru útoku na Pearl Harbor představovala internace desetitisíců amerických občanů japonského původu, z nichž stovky zemřely. K oficiální omluvě za toto příkoří došlo teprve za prezidenta Ronalda Reagana.
Podezření
Rooseveltovi političtí odpůrci nepřekousli sjednocení národa po přepadení Pearl Harboru a začali prezidenta podezírat, že on a jeho spolupracovníci o nadcházejícím útoku věděli a záměrně o něm neinformovali velení na Havaji.
Po skončení druhé světové války se dokonce objevila celá škola historiků snažících se tuto hypotézu všemožně dokázat. A i v dnešní době, prošpikované nejrůznějšími fake news, extrémní revizionisté dostávají prostor k vyjadřování svých fantasmagorických představ. Někteří zašli až tak daleko, že Roosevelta TÉMĚŘ podezírali, že si útok objednal, jen aby mohl Spojené státy zavléci do války.
Podíl USA na porážce Japonska
Útok na Pearl Harbor je u nás velmi dobře zmapován. Stačí připomenout Tajemství růžového kódu Petra Paška, Pacifik v plamenech Miloše Hubáčka, Krvavé oceány Ivana a Jaroslava Hrbkových nebo Japonskou válku 1931–1945 Aleše Skřivana. Oba americké velkofilmy věnované „dni hanby“ – Tora! Tora! Tora! a Pearl Harbor – běžely s velkým úspěchem rovněž v našich kinech.
Ale co víme podrobně o úsilí a obětech Spojených států ve válce proti zemi vycházejícího slunce? Tady je nejlépe nechat promluvit jasnou řeč čísel, tím spíše, že Američané i Japonci se této otázce věnovali velice důkladně. Můžeme se tedy opřít o bohatý, i když zpravidla cizojazyčný faktografický materiál.
K 31. prosinci 1943 Spojené státy nasadily proti Japonsku mohutné síly: 1 878 152 vojáků, námořníků, mariňáků a letců, 13 pozemních divizí a tři divize námořní pěchoty, 4254 armádní a 3603 námořní letouny, 13 bitevních a 28 letadlových lodí, 12 těžkých, 13 lehkých, dva protiletadlové a pět starých lehkých křižníků, 188 torpédoborců a 123 ponorek.
Podle Statistického přehledu armádního letectva z prosince 1945 vykonalo Armádní letectvo Spojených států (USAAF) ve válce proti Japonsku 669 235 bojových vzletů, svrhlo 502 781 tun pum a při vlastní ztrátě 4530 letounů při bojových misích zničilo 10 343 nepřátelských.
Z 686 japonských válečných lodí o výtlaku 1 965 646 tun potopených za druhé světové války si Američané připsali plných 611 a dalších deset potopili společným úsilím s Australany, Nizozemci, Brity a Novozélanďany. Američané si na své konto připsali také většinu potopených bitevních a letadlových lodí, představujících hlavní údernou sílu a chloubu císařského námořnictva, i 120 ze 131 ponorek.
Neméně klíčovou úlohu sehráli při zničení japonského obchodního loďstva.
Americký historik John W. Dower uvádí ve svém díle Válka bez slitování, že z 1 140 429 příslušníků císařské armády, kteří v letech 1941 až 1945 padli a zemřeli na zranění, jich nejvíc, konkrétně 485 717, zahynulo v boji proti Američanům.
Za tyto vojenské úspěchy ovšem Američané platili nemalou cenu. Pouze bojové ztráty jejich ozbrojených sil činily na asijsko-tichomořském válčišti úhrnem 291 543 osob (157 573 připadlo na armádu a USAAF, 74 913 na sbor námořní pěchoty a 59 057 na námořnictvo), z toho bylo 100 997 mrtvých. Podle jiného, aktuálnějšího a přesnějšího zdroje činila bojová úmrtí (pod tento pojem americká statistika zahrnuje padlé, zemřelé na zranění utrpěná v boji, zemřelé válečné zajatce a pravděpodobně mrtvé nezvěstné v boji) na asijsko-pacifickém válčišti 108 504 osoby: 41 592 v pozemní armádě, 15 694 v USAAF, 31 485 v námořnictvu a pobřežní stráži, 19 733 v námořní pěchotě, 12 935 amerických vojáků zemřelo v zajetí. (Japonci válečné zajatce drželi v otřesných podmínkách a zacházeli s nimi nelítostně.)
USA ztratily v tichomořské válce od 7. prosince 1941 do 15. srpna 1945 dvě bitevní lodě (obě při útoku na Pearl Harbor), pět letadlových a stejný počet doprovodných letadlových lodí, sedm těžkých a tři lehké křižníky, 56 torpédoborců a 49 ponorek.
Podle Přehledu spojeneckých ztrát tanků ve druhé světové válce Alvina D. Cooxe a Vana Loana Naisawalda přišli Američané v Tichomoří jen o 809 tanků. V tomto prostoru ovšem hrály ve srovnání s východní, západní a severoafrickou frontou spíše okrajovou úlohu.
Dotazník
V roce 1957 rozeslalo historické oddělení generálního štábu Izraelských obranných sil dotazník více než tisíci vojenských velitelů a odborníků, historiků a válečných reportérů. Následující otázky se vztahovaly k oběma světovým válkám: „Kterou armádu považujete za nejlepší? Kteří vojáci byli nejstatečnější? A s nejlepším vzděláním? A nejschopnější? Nejukázněnější? Kteří projevovali největší iniciativu atd.?“
Co se týče hodnocení pro druhou světovou válku, skončila japonská pozemní armáda s 86 body ze sta možných na druhém místě za německou, kdežto americká zaujala s 55 body až nelichotivé, sedmé místo. Pokud jde o letectvo, skončili Američané na třetím místě za německou Luftwaffe a britským Královským letectvem (RAF). Císařské námořnictvo zaujalo po německé Kriegsmarine a britském Royal Navy (RN) třetí místo, následováno U.S. Navy.
K takovému hodnocení lze samozřejmě vyslovit četné výhrady.
V každém případě vstup Spojených států do druhé světové války znamenal pro národy bojující proti německému nacismu, italskému fašismu a japonskému militarismu obrovskou morální vzpruhu a naději, že vítězství bude na jejich straně. A tak se také stalo.
