Šestého září 1941 podepsal říšský kancléř Adolf Hitler směrnici vrchního velení Wehrmachtu (OKW) č. 35, nařizující provedení „rozhodujících operací proti... Timošenkově skupině armád, jež musí být zničena ještě do příchodu zimy. Pro to je nezbytné přitáhnout a soustředit všechny síly letectva a pozemních vojsk, bez nichž se lze obejít na křídlech.“
Šestnáctého září velení skupiny armád „Střed“ odeslalo vojskům směrnici o přípravě operace pod kódovým názvem „Taifun“, mající za cíl dobytí sovětského hlavního města Moskvy. Šestadvacátého září vydalo rozkaz k útoku, který začal o čtyři dny později, kdy Guderianovy tankové svazy vyrazily na jižním křídle skupiny armád „Střed“ směrem na Gluchov a Orel a 2. října obě města dobyly. O naprostém překvapení svědčil fakt, že v Orlu ještě jezdily tramvaje, když do něj vjely německé tanky.
Poměr sil
Na začátku moskevské strategické obranné operace, probíhající od 30. září do 5. prosince 1941, měla Rudá armáda 1 250 010 vojáků proti protivníkovým 1,8 miliónu, 10 309 děl a minometů proti 14 000, 1044 tanků proti 1700 a pouhých 545 bojových letounů proti 1390. Nepřítel dokázal vytvořit výraznou převahu hlavně na směrech hlavních úderů.
Děsivá bilance
Situace sovětských ozbrojených sil se v říjnu a listopadu jedenačtyřicátého roku dostala do nejkritičtějšího stadia od počátku Velké vlastenecké války. Do jisté míry se ocitly v ještě nebezpečnějším postavení o rok později, když vrcholila stalingradská strategická obranná operace.
K 30. září 1941 se ztráty Rudé armády a válečného loďstva dokonce i podle oficiálních, podstatně snížených údajů vyšplhaly na 2 817 303 osoby, z čehož trvalé ztráty činily 2 129 677 (236 372 padlých, 40 680 zemřelých na zranění, 153 526 zemřelých na nemoci a zahynulých následkem mimořádných událostí a 1 699 099 nezvěstných a zajatých) a zdravotnické 687 626 lidí (665 961 raněných, postižených kontuzí a popálených a 21 665 onemocnělých).
K témuž datu dosáhly kumulované celkové ztráty německých ozbrojených sil na východní frontě podle záznamů řídícího štábu vrchního velení Wehrmachtu (OKW/WFSt) 560 853 osob.
Cíle „Taifunu“
Němci plánovali zasadit tři mocné údery z oblasti Duchovščiny, Roslavle a Šostky ve východním a severovýchodním směru s cílem prolomit nepřátelskou obranu, obklíčit a zničit sovětská vojska u Vjazmy a Brjanska. Právě zde utrpěla Rudá armáda jednu z nejtěžších porážek ve své historii. V říjnu se v „kotlích“ u těchto dvou měst ocitla vojska 13 armád, sedmi polních velitelství armád z 15, 64 divizí z 95 (67 %), 11 tankových brigád z 13 (85 %) a 50 dělostřeleckých pluků zálohy hlavního velení z 62 (81 %). Velitel skupiny armád „Střed“ polní maršál Fedor von Bock 19. října vydal rozkaz: „V těžkých bojích s početně nás převyšujícími silami protivníka bylo rozdrceno osm ruských armád v sestavě 73 střeleckých a jezdeckých divizí, 13 tankových divizí a brigád (přesně 67 střeleckých, šest jezdeckých a sedm tankových divizí; pozn. J. Š.) a velkých sil dělostřelectva. Kořist činí: 673 098 zajatých, 1277 tanků, 4378 děl, 1009 protiletadlových a protitankových kanónů, 87 letounů a ohromné množství jiné bojové techniky.“
Nicméně zbytky 19., 20., 24. a 32. armády a jednotky pod velením generála Ivana Vasiljeviče Boldina sváděly přes týden úporné boje, držely postavení kruhové obrany a poutaly většinu sil 4. armády a IV. tankového sboru. Zuřivý odpor Rudé armády umožnil sovětskému velení vysvobodit z obklíčení část prvosledových jednotek, stáhnout je za možajskou obrannou čáru a přisunout ze zázemí zálohy.
Němci zasazovali hlavní údery slabým místům sovětské obrany. Aby do nich vložila maximální sílu a zabezpečila vysoké tempo průlomu obrany, skupina armád „Střed“ vyčlenila jen malé zálohy: jednu tankovou divizi, motorizovanou brigádu a motorizovaný pluk. K realizaci svých záměrů německé velení posílilo skupinu armád „Střed“ polní armádou, tankovou skupinou, dvanácti divizemi, leteckým sborem, sborem protivzdušné obrany, 68 dělostřeleckými oddíly zálohy vrchního velení a dvanácti oddíly útočných děl, takže ji nyní tvořily 9., 4. a 2. armáda, 3., 4. a 2. tanková skupina.
Šestého října tankové skupiny Wehrmachtu prolomily obrannou linii Ržev–Vjazma a řítily se k možajské čáře opevnění, vzdálené asi sedmdesát až osmdesát kilometrů západně od Moskvy. Tato opevnění, narychlo zbudovaná v létě 1941, se táhla od Kalinina severozápadně od Moskvy na železniční trati Moskva–Leningrad ke Kaluze jihozápadně od sovětského hlavního města, k Malojaroslavci a Tule. Sovětská vojska na této obranné čáře sice dokázala zastavit postup předsunutých jednotek skupiny armád „Střed“, nikoli ovšem jejích hlavních sil.
Krize graduje
Sovětské velení vrhalo na moskevskou frontu vše, co mělo ještě po ruce: zálohy a posily ze Střední Asie a z Dálného východu. Od Richarda Sorgeho, svého agenta v Japonsku, vědělo, že země vycházejícího slunce po pádné lekci, již dostala její Kuantungská armáda v roce 1939 u Chalchyn golu, do války proti Sovětskému svazu nevstoupí, a proto se odhodlalo k oslabení svého – mimochodem velmi mohutného – uskupení v Asii. Hlavní stan 9. října podřídil svému přímému velení střelecké jednotky generálů Pavla Artěmjeviče Artěmjeva a Dmitrije Daniloviče Leljušenka a tankisty generála Alexeje Vasiljeviče Kurkina, bojující v tomto prostoru. Den poté se velitelem Západního frontu stal armádní generál Georgij Konstantinovič Žukov.
Němci však možajskou linii obešli z jihu, 12. října dobyli Kalugu a ústřední tiskový orgán sovětských komunistů Pravda psal o „strašném nebezpečí“, které zemi hrozí. Dva dny nato útočníci obešli možajskou čáru i ze severu a vtrhli do Kalinina. Ve dnech 12. a 13. října padlo rozhodnutí o evakuaci vládních úřadů, včetně lidových komisariátů, stranických institucí a diplomatického sboru, do Kujbyševa a dalších bezpečných míst. Státní výbor obrany (GKO), hlavní stan vrchního velení a nejdůležitější řídící aparát ovšem v bezprostředně ohrožené Moskvě zůstaly.
Jasné nebezpečí
Čtrnáctého října probíhaly urputné boje na volokolamském směru 75 kilometrů severozápadně od Moskvy. Vznikla extrémně nebezpečná situace, jelikož už neexistovala žádná souvislá fronta a Luftwaffe suverénně ovládala vzdušný prostor. Dva dny po pádu Kalinina vypukla takzvaná moskevská panika, neboť se zdálo, že hrozí průlom z Volokolamska směrem na Istru a hlavní město. Šestnáctého října se rozšířila historka o dvou německých tancích, jež ráno vtrhly do Chimek na severním okraji metropole. V oficiálním komuniké se pravilo: „Postavení na západní frontě se v noci ze 14. na 15. října zhoršilo. Německá fašistická vojska vrhla proti našim vojskům velké množství tanků a motorizované pěchoty a na jednom úseku prolomila naše opevnění.“
Ve městě vypukla panika. Kromě dvou miliónů osob, jež do konce října evakuovali s úředním povolením, mnoho lidí opustilo Moskvu svévolně, a to včetně vysokých stranických funkcionářů. Později na toto téma kolovala řada vtipů. Terčem jednoho se stala sice slavná, ale nadmíru kyprá herečka, o níž se škodolibě říkalo, že vyznamenání dostala za to, že „svými prsy bránila Moskvu až z Kujbyševa“.
Možajska se Němci zmocnili 18. října po těžkých bojích. Za devatenáctidenní ofenzívy se přiblížili na necelých sedmdesát kilometrů k „Moskvě bělokamenné“. Ztráty na obou stranách narůstaly a u Wehrmachtu se už začínala projevovat únava.
Stalin burcuje ruskou národní hrdost
Šestého listopadu, v předvečer 24. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, předseda všemocného Státního výboru obrany, Gruzínec (nebo snad Oset? – údaje se liší) Josif Vissarionovič Stalin, zahrál na struny především ruské národní hrdosti: „A právě tito lidé beze cti a svědomí, tito lidé s morálkou zvířat, se opovažují volat po vyhubení velkého ruského národa – národa Plechanova a Lenina, Bělinského a Černyševského, Sečenova a Pavlova, Suvorova a Kutuzova! Němečtí vetřelci chtějí vést vyhlazovací válku proti národům Sovětského svazu. V pořádku! Když chtějí vyhlazovací válku, budou ji mít! Naší úlohou teď je zničit do posledního každého Němce, který přišel okupovat naši vlast. Žádné smilování s německými vetřelci! Smrt německým okupantům!“
Druhého dne ráno oslovil na Rudém náměstí vojáky odcházející z tradiční přehlídky přímo na frontu. Tentokrát kromě slavných předků neopomněl připomenout ještě vůdce bolševické revoluce: „Na vás se dívá celý svět jako na sílu schopnou zničit lupičské hordy německých vetřelců. Na vás se dívají zotročené evropské národy, které se dostaly pod jařmo německých vetřelců, jako na své osvoboditele. Připadlo vám veliké osvobozenecké poslání. Buďte hodni tohoto poslání! Válka, kterou vedete, je válka osvobozenecká, válka spravedlivá. Nechť vás v této válce posiluje mužný vzor našich velikých předků – Alexandra Něvského, Dmitrije Donského, Kuzmy Minina, Dmitrije Požarského, Alexandra Suvorova, Michaila Kutuzova! Nechť vás vede vítězný prapor velikého Lenina!
Za úplné rozdrcení německých vetřelců!
Smrt německým okupantům!
Ať žije naše slavná vlast, její svoboda a její nezávislost!
Pod Leninovým praporem – kupředu k vítězství!“
V zájmu objektivity je třeba zdůraznit, že oba Stalinovy projevy, v nichž tento Kavkazan oslovoval zejména ruský národ, působily jako obrovská vzpruha a na morálku obyvatelstva i ozbrojených sil měly blahodárný vliv, což ostatně přiznávali rovněž Stalinovi kritici.
Přichází obrat
Začátkem listopadu všechny signály nasvědčovaly tomu, že Němci plánují druhou, rozhodující ofenzívu proti sovětskému hlavnímu městu. Jenže nyní se kolo štěstěny začalo obracet. Sovětskému velení se podařilo za Moskvou soustředit velké strategické zálohy a na všech směrech upevnit obrannou linii. Šestnáctého listopadu Wehrmacht zaútočil na kalininsko-volokolamském směru, kde získal výraznou materiální převahu, 22. listopadu vtrhl na severu do Klinu a na západě do Istry, nejbližšího bodu od metropole, jakého dosud dosáhl. Němečtí generálové později trpce vzpomínali, že „na Moskvu dohlédli dobrým polním dalekohledem“. Pro ilustraci: Istra je od ruského (a tehdy i sovětského) hlavního města vzdálena pětatřicet kilometrů.
Bilance obranné fáze bitvy
Vojska Západního, Záložního, Brjanského a Kalininského frontu ztratila v moskevské strategické obranné operaci podle oficiálních ruských údajů 658 279 vojáků, z čehož trvalé ztráty (mrtví, nezvěstní a zajatí) činily 514 338 a zdravotnické (ranění, nemocní, omrzlí, popálení a postižení kontuzí) 143 941 osob, tj. v průměru 9825 denně, dále 250 800 pěchotních zbraní, 3832 děl a minometů, 2785 tanků a samohybných děl a 293 bojových letounů. Plukovník Lev Lopuchovskij soudí, že ztratila milión vojáků, z nichž 855 100 připadlo na trvalé ztráty.
Německá skupina armád „Střed“ (3., 4. a 2. tanková skupina [od 5. října 1941 2. tanková armáda], 9., 4. a 2. armáda a týlové pásmo) přišla o 136 278 vojáků (5695 důstojníků a 130 583 poddůstojníků a příslušníků mužstva), z toho 32 093 padlých (1608 důstojníků a 30 485 poddůstojníků a příslušníků mužstva), 98 825 raněných (4020+94 805) a 5360 nezvěstných (67+5293).
Během obranné fáze bitvy Rudá armáda sice ustoupila o 250 až 300 kilometrů, ale zhatila nepřátelské záměry a zastavila za cenu nesmírných obětí postup nejsilnějšího uskupení Wehrmachtu na východní frontě – skupiny armád „Střed“ –, což vytvořilo příznivé podmínky pro přechod do protiútoku ve dnech 5. až 6. prosince, který přivodil německé pozemní armádě první citelnou porážku ve druhé světové válce.
Rudá armáda útočí
Na začátku moskevské strategické útočné operace čítala sovětská vojska 122,5 ekvivalentní divize proti 66,5 protivníka, 1 069 173 vojáků proti 801 000, 8621 děl a minometů proti 14 000, 779 tanků proti tisícovce a 1376 letounů proti 615. V této operaci, probíhající od 5. prosince 1941 do 7. ledna 1942, ztratily Západní, Kalininský, pravé křídlo Jihozápadního frontu a Brjanský front celkem 370 955 vojáků (v průměru 10 910 denně), z nichž 139 586 připadlo na trvalé a 231 369 na zdravotnické ztráty, dále 1 093 800 pěchotních zbraní, 13 350 děl a minometů, 429 tanků a samohybných děl a 393 bojových letounů. Rudá armáda postoupila o 100 až 250 kilometrů.
V následující, toropecko-cholmské samostatné frontové operaci (9. ledna až 6. února 1942) činily ztráty 3. a 4. úderné armády Severozápadního (od 21. ledna 1942 Kalininského) frontu, majících na začátku operace 122 100 vojáků, 29 210 osob (v průměru 1007 denně), z nichž 10 400 připadlo na trvalé a 18 810 na zdravotnické ztráty.
Na začátku rževsko-vjazemské strategické útočné operace, odehrávající se od 8. ledna do 20. dubna 1942, jíž bitva o Moskvu skončila, měla sovětská vojska 723 211 vojáků proti 624 800 protivníka, 10 938 děl a minometů proti 10 956 a 528 tanků proti 354. Kalininský a Západní front v ní ztratily 776 889 vojáků, tj. denně v průměru 7543 (podle sborníku Velká vlastenecká válka 1941–1945. Tažení a strategické operace v číslech dokonce 835 881), z čehož 272 320 činily trvalé a 504 569 zdravotnické ztráty, 305 500 pěchotních zbraní, 7296 děl a minometů, 957 tanků a samohybných děl a 550 bojových letounů. Druhá, 4. a 3. tanková a 4. a 9. polní armáda německé skupiny armád „Střed“ odepsaly 196 939 vojáků (5156 důstojníků a 191 783 poddůstojníků a příslušníků mužstva), z toho 45 429 padlých (1522 důstojníků a 43 907 poddůstojníků a příslušníků mužstva), 15 524 nezvěstných (256 důstojníků a 15 268 poddůstojníků a příslušníků mužstva) a 135 986 raněných (3378 důstojníků a 132 608 poddůstojníků a příslušníků mužstva).
Přestože ambiciózní záměry sovětského velení se nakonec neuskutečnily a Rudá armáda nadále ztrácela několikanásobně víc vojáků než protivník (podle podplukovníka S. N. Michajlova činil celkový poměr ztrát sovětských a nepřátelských vojsk ve strategických útočných operacích Rudé armády v zimním tažení 1941–1942 4,6:1), ukázalo se, že obávaný Herrenvolk není přes své nesporně velmi vysoké kvality neporazitelný. V tom tkví hlavní význam bitvy o Moskvu, již mimo jiné přiblížil sovětský režisér Jurij Ozerov ve filmové epopeji Boj o Moskvu.
Němci v něm údajně ztratili 457 074 mrtvých, raněných, nemocných, omrzlých a zajatých, 2500 děl a 1300 tanků, kdežto sovětská vojska přišla v moskevské strategické obranné, útočné, toropecko-cholmské samostatné frontové a rževsko-vjazemské strategické útočné operaci o 1 835 333 vojáků, z čehož 936 644 osob tvořily trvalé a 898 689 zdravotnické ztráty. Materiální ztráty (bez toropecko-cholmské samostatné frontové operace) představovalo 24 478 děl a minometů, 4171 tanků a samohybných děl a 983 letadel. Na vojenskovědecké konferenci konané 5. prosince 1991, krátce před rozpadem Sovětského svazu, v Ústavu vojenských dějin ministerstva obrany SSSR při příležitosti 50. výročí německé porážky pod Moskvou poprvé zazněly údaje o celkových ztrátách sovětských vojsk v této důležité bitvě, jež dosáhly 2 238 500 důstojníků a vojáků padlých, zemřelých na zranění během evakuace, zajatých, nezvěstných, raněných, omrzlých a nemocných. Mnohem vyšší číslo patrně vzniklo přehodnocením oficiálních údajů o ztrátách v moskevské strategické obranné operaci, jež jsou na první pohled značně podhodnoceny.
Propaganda využila projevů hrdinství
Moskevská bitva je neodmyslitelně spjata s četnými projevy hrdinství, jež sovětská propaganda náležitě popularizovala. K těm nejznámějším patří mučednická smrt osmnáctileté partyzánky-komsomolky Zoji Anatoljevny Kosmoděmjanské, draze zaplacená obětavost kozáků, jejichž velitel, generálmajor Lev Michajlovič Dovator, padl 19. prosince 1941 během sovětské protiofenzívy, a sebevražedný odpor osmadvaceti panfilovců bránících volokolamskou dálnici u dubosekovské křižovatky; velitel 8. gardové střelecké divize, pod niž spadali, generálmajor Ivan Vasiljevič Panfilov 19. listopadu 1941 u Volokolamska padl.
Do dějin se zapsala slova politruka Vasilije Georgijeviče Kločkova, jenž se na rudoarmějce obrátil se slovy: „Rusko je veliké, ale ustoupit není kam, za námi je Moskva!“ Také on v bitvě o sovětské hlavní město zemřel smrtí chrabrých a jeho slova posloužila jako český název překladu knihy Alexandra Beka Za námi Moskva, jež se v ruském originále jmenuje Volokolamskoje šosse.
