Termín markytánka pocházející z německého die Marktfrau označuje civilní osobu prodávající zboží v žoldnéřských armádách. Spojujeme si jej především s obdobím napoleonských válek. Faktem ale je, že tato pozice nebyla verbovaná ani placená státem. Šlo tedy o čistě soukromou živnost, kterou ženy provozovaly na vlastní pěst. Jaká byla jejich skutečná motivace?
Pokud se žena chtěla stát markytánkou, potřebovala nejen povolení od armádního velení, které ji přidělilo k určitému pluku, ale často musela být provdána za některého z vojáků. Pokud její manžel padl, armáda ji dál chránila a zaměstnávala. Počet takových míst byl však omezen a ženy byly pečlivě vybírány správní radou pluku. Následně byly podřízeny vojenským předpisům a pověřeny prodejem každodenních nezbytností a malých radostí za rozumné ceny.
Víno na kuráž a pomilovat markytánku
Ačkoliv výnos pro období napoleonských válek ze „7. thermidoru roku 8“, který odpovídá 26. červenci roku 1800, říká, že: „Všechny ženy či dívky všeobecně známé pro vedení zhýralého života, jež budou přistiženy s vojáky v jejich ubikacích, když budou tito ve službě nebo po večerce, budou zatčeny a předány civilní policii, aby byly souzeny dle zákona,“ je zřejmé, že nejstarší řemeslo šlo markytánkám stejně dobře jako prodej občerstvení a v okolí vojenských táborů prostituce jen kvetla.
Pro armádu byly ale dovednosti a schopnosti markytánek k nezaplacení. S malým povozem nebo nákladním oslem byly nenáročné a skladné. Kdyby armáda musela uspokojovat všechny potřeby svých vojáků sama, tratila by na službách mnohem víc. Ne náhodou se jednou z nejoblíbenějších písní Napoleonovy armády stal Fanchon kuplet z pera generála Lassale. „Jak je její náruč žhavá, s námi se směje i pije, stejnou si vyzpěvuje, patří jí náš dík i sláva.“
Ostré lokty, živá srdce
Ačkoliv mnoho dívek a žen ve službách armády zhrublo a zdrsnělo, často až díky nim zažili vojáci přátelskou až rodinnou soudržnost. Markytánky se staraly o nemocné, s úctou oplakávaly mrtvé a mnohdy dokázaly v mužském přestrojení vyrazit i proti nepříteli. Není divu, že si francouzská armáda žen v armádě velmi cenila a mnohé z nich vyznamenala za hrdinské činy. Cathérine Béguin ze 14. lehkého pluku nesla údajně svého raněného manžela k ambulanci na zádech celých osm kilometrů a Casajusová od 57. řadového pluku prý nalévala vojákům kořalku přímo v bitevní vřavě uprostřed husté palby. No nepomilujte je.
