Náporu často agresívně se chovajících ilegálních migrantů přicházejících z nejrizikovějších zemí světa, snažících se překonat žiletkový plot a dostat se za každou cenu přes Polsko do vytouženého Německa čelí patnáct tisíc polských vojáků a policistů, jimž pomohou některé členské státy NATO, mezi nimiž nabídla pomoc i Visegrádská čtyřka. Je zjevné, že běloruský autoritářský prezident Alexandr Lukašenko se formou této nevyhlášené hybridní války mstí za sankce uvalené na jeho zemi Evropskou unií po loňských prezidentských volbách, jejichž výsledek považuje EU i opozice za zfalšovaný.
Polsko stejně jako Litva vehementně podporuje protilukašenkovské emigranty. Není sporu o tom, že v dnešní, na některé atomizované a z dlouhodobé perspektivy neživotaschopné ministátečky Evropy je Polsko středo- a východoevropskou regionální velmocí, a to nejen rozlohou a počtem obyvatel, ale na místní poměry i silnou armádou. Bedlivě sleduje vývoj v zemích, s nimiž je v minulosti spojovaly společné dějiny. Na Ukrajině, v Litvě, v tradičně nepřátelském Rusku – a nyní především v Bělorusku.
Historická miniexkurze
V polovině 1. tisíciletí na nynějším běloruském území vznikly čtyři kmenové svazy. V 9. až 11. století se Bělorusko stalo součástí Kyjevské Rusi, z níž poté vznikla samostatná knížectví. Nejvýznamnější bylo polocké, smolenské a turovské. Ve 13. až 14. století byla jejich území včleněna do Velkoknížectví litevského jako Bílá Rus (Bělorusové na tomto názvu důsledně trvají, a proto také používají výraz Belarus, a ne ruský pojem Belorussija).
Vztahy mezi Poláky a Bělorusy ani nikdy v minulosti nebylo možno nazvat idylickými. Přitom již 14. srpna 1385 došlo k uzavření dynastické unie s Polskem na hradě v litevské Krevě. Velkokníže Jagello přijal katolickou víru, byl korunován polským králem a zavázal se ke christianizaci pohanské Litvy, ovšem také k podpoře katolické víry na již ortodoxním území dnešního Běloruska. V roce 1514, kdy v bitvě u Orše hetman Konstantin Ostrožský porazil ruskou armádu, se na korouhvích jeho vojska poprvé objevila běloruská bílo-červeno-bílá vlajka, jež pak byla státní vlajkou nezávislé republiky v letech 1918 až 1919 a dnes je symbolem běloruské opozice. Běloruština se dokonce stala oficiálním jazykem Velkoknížectví litevského, avšak po vytvoření polsko-litevské (lublinské) unie 1. července 1569 ji nahradila polština.
Běloruský historik Hennadij Sahanovič odpověděl na otázku, co v běloruských dějinách pokládá za nejtragičtější, bez váhání, že válku Moskvy s Rzeczí Pospolitou v letech 1654 až 1667: „Na Bílé Rusi v hranicích jejího nynějšího území klesl počet obyvatel více než dvakrát: jestliže před válkou dosahovalo 2,9 miliónu lidí, v roce 1667 jich zůstalo asi 1 350 000. To je průměrně 47 procent…“ Pro představu jde o větší úbytek, než jaký způsobila Bělorusku Velká vlastenecká válka, v níž zahynula podle různých propočtů pětina, čtvrtina, a podle současných běloruských historiků dokonce až třetina populace!
Během trojího dělení Polska v letech 1772 až 1795 Bílá Rus připadla Rusku. Carské úřady zakázaly používání běloruštiny v úředním styku a katolíky nutily přestoupit na pravoslaví. Za vlastenecké války roku 1812 v Bělorusku zuřila partyzánská válka proti Napoleonově Velké armádě. Moderní nacionalismus se tu objevil pozdě – až na přelomu 19. a 20. století – a nikdy nenabyl takové síly jako například na Ukrajině. Běloruská hromada, první politická organizace požadující zrovnoprávnění běloruštiny a autonomii, vznikla teprve roku 1903.
Za první světové války obsadili západní Bělorusko Němci, v prosinci 1917 Všeběloruský sjezd vyhlásil Běloruskou lidovou republiku, odmítající Říjnovou revoluci, ale sovětská vojska ho 31. prosince 1917 rozehnala. V únoru 1918 se Minsku zmocnili Němci, pod jejichž patronátem vznikla „vláda Běloruské republiky“. Po jejich porážce byla na Nový rok 1919 proklamována Běloruská sovětská socialistická republika a ve dnech 18. až 27. února následovalo vyhlášení tzv. Litbelu (Litevsko-běloruské SSR).
Na scénu přicházejí opět Poláci
V letech 1919 až 1920 Bělorusko okupovali Poláci, kteří pořádali pogromy na početnou židovskou menšinu. Rižská mírová smlouva z 18. března 1921 přiřkla západní Bělorusko Polsku a 30. prosince 1922 se Běloruská SSR stala zakládajícím členem Svazu sovětských socialistických republik.
Násilná kolektivizace sice Bělorusko nezasáhla tak těžce jako Ukrajinu a Kazachstán (podle publikace ruského demografa Vadima Viktoroviče Erlichmana Ztráty obyvatelstva ve XX. století v letech 1929 až 1933 v jejím důsledku zemřelo „jen“ 50 000 lidí), zato je však drtivě postihly stalinské represe, jimž podle téhož autora v letech 1923 až 1953 padlo za oběť 60 000 popravených a zabitých, 600 000 uvězněných, z nichž pětina zahynula, a čtvrt miliónu poslaných do vyhnanství, které nepřežila pětina. Velmi silně utrpěla sotva vznikající běloruská inteligence. Podle neúplných údajů jen za dva roky vrcholícího teroru bylo zatčeno 90 členů Svazu spisovatelů BSSR, z nichž přes padesát zahynulo. Za Gorbačovovy perestrojky došlo k odhalení masových hrobů obětí „velkého teroru“ v Kuropatech (bělorusky Kurapaty) u Minsku.
Bělorusové však neměli na růžích ustláno ani na území připojeném k Polsku. Když na ně 17. září 1939 vpadla Rudá armáda, snažila se jim vlichotit. Poté, co zde sovětští novináři vydali první noviny v běloruštině, s údivem zjistili, že „osvobození“ Bělorusové jim nerozumějí. Tak silná byla polonizace. Historické kořeny animozity mezi oběma slovanskými národy jsou tedy hluboce zakořeněné.
Z deště pod okap
Jedenatřicátého října 1939 pronesl předseda rady lidových komisařů a lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Michajlovič Molotov na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR projev, v němž mimo jiné bilancoval anexi východního Polska. Uvedl, že území západního Běloruska, odtrženého od Polska a připojeného k Sovětskému svazu, má rozlohu 108 000 čtverečních kilometrů a 4,8 miliónu obyvatel. Celkem v připojeném východním Polsku žilo přes tři milióny Bělorusů. Malý běloruský národ se – jako už poněkolikáté – stal pouhým pěšákem na šachovnici mocenské hry mnohem silnějších států.
