Píše se začátek listopadu 1791 a prezident Spojených států George Washington večeří se svými hosty, když mu sluha donese naléhavý vzkaz. Washington zvážní, ale s úsměvem a zdvořile přečká večer. Teprve když za posledním hostem zaklapnou dveře, začne křičet a házet věcmi. Právě se dozvěděl, že během jednoho rozbřesku přišel o čtvrtinu své armády. Ani on netuší, že ozvěny téhle porážky se budou ozývat dalších dvě stě let.
V 80. letech 18. století Pařížská dohoda formálně ukončila americkou válku za nezávislost a určila, že 13 nově svobodných kolonií má nárok na vše, co leží východně od řeky Mississippi a jižně od Velkých kanadských jezer. Asi vás nepřekvapí, že se v Paříži vůbec neřešily dvě věci: zaprvé, co s indiány, kteří na označených územích již žijí, a zadruhé, co s těmi, kteří žijí na místech, která se teprve dobývat budou.
Jediná legislativní nápověda, kterou si zbrusu nové Spojené státy rády vzaly k srdci, bylo to, že některé indiánské kmeny ve válce podporovaly Brity. A tím pádem jejich území patří vládě US of A. Kdybychom napsali, že kvůli tomu mezi kolonisty a domorodci docházelo ke třenicím, bylo by to hrubé podhodnocení situace. Bílí posílali do oblasti Ohia svoje osadníky a indiáni je vraždili, skalpovali a věšeli na strom… a naopak. Koncem osmdesátek se situace stala naprosto neúnosnou a guvernér Středozápadních teritorií Arthur St. Clair požádal svého starého parťáka George o pomoc. Washington souhlasil a pověřil ministra války Henryho Knoxe, aby si Středozápadní oblast podmanil silou.
Vlaštovička smrti
My dnes vnímáme Spojené státy jako téměř přírodní sílu s nezastavitelnou armádou, které se nic nechce a ani nemůže stavět do cesty. Ale koncem 18. století to takhle rozhodně nebylo. Ke statusu supervelmoci se Amíci horko těžko prokousali až začátkem 20. století. Ale počátek jejich cesty vzhůru začal právě tady. V roce 1790.
Do oblasti dnešní Indiany byl poslán brigádní generál Josiah Harmar. Harmar nejspíš počítal s tím, že ho s roztroušenými kmeny čeká poměrně snadná práce a bude lámat jeden ubohý odpor za druhým. Ale místní indiánské kmeny se od 80. let, kdy se spojily do takzvané Severozápadní konfederace, naučily celkem obstojně spolupracovat. Navíc tentokrát měli několik vážně schopných vojenských velitelů. Tím nejschopnějším byl náčelník kmene Miami – Mihšihkinaahkwa, tedy Malá želva.
Harmar dorazil do oblasti s patnácti sty muži, ale jen něco málo přes tři sta z nich byli profesionální vojáci. Zbytek byl poskládán z domobrany a milic. 22. října 1790 nechal brigádní generál většinu své armády zakopat na místě a jako předsunutou sílu poslal pět set svých mužů vypořádat se s nedalekou indiánskou armádou. Velitel předsunuté jednotky plukovník John Hardin postupně odhalil, že jeho pěti setčlennou výpravu převyšují indiánské jednotky víc než dvojnásobně, a požádal o podporu… což údajně opilý Harmar odmítl.
Malá želva tedy nejdřív zahnal na ústup plukovníka Hardina. Ten se připojil k hlavní Harmarově armádě a ta dostala nakládačku záhy. Takže slavná výprava na indiány skončila totálním debaklem a Harmar musel odtáhnout. US Army přišla o víc než dvě stě mužů, kdežto Severozápadní konfederace měla ztráty sotva poloviční.
Začínalo být jasné, že tahle situace představuje reálný problém a je třeba se s ním vypořádat rychle a efektivně. Josiah Harmar byl zbaven velení a celou operaci vyhánění indiánů ze Středozápadu dostal na starost generálmajor revoluční války a místní guvernér Arthur St. Clair.
Kosti a skalpy
St. Clair měl vyrazit na trestnou výpravu v létě 1791, ale ani přes vytrvalý Washingtonův nátlak se generálovi nepodařilo vyrazit v rozumnou roční dobu. Výcvik trval dlouho, zásobování bylo naprosto zoufalé a nábor nových mužů byla absolutní noční můra. Na začátku kampaně měla výprava dva tisíce mužů, z toho šest set profesionálů, osm set branců, kteří prošli šestiměsíčním výcvikem, a dalších šest set milicionářů. Za nimi se táhl dav dvou set padesáti lidí, kteří v té době obvykle armádu doprovázeli. Obchodníci, markytánky, rodiny s dětmi.
Guvernér za sebou pomalu budoval zásobovací linii, ale čím hlouběji se armáda nořila do nehostinného, chladného a nepřátelského indiánského prostředí, tím byla situace horší. Čerokíové, Irokézové a další stopaři jim byli neustále v patách. Indiáni pořádali noční nájezdy, přepady, kladli postupujícím jednotkám do cesty pasti. Morálka St. Clairových mužů byla v podstatě na nule, dezerce dosahovala absurdních čísel a 2. listopadu měl generál jen něco málo přes polovinu mužů.
U řeky Wabash se St. Clair rozhodl zakopat, aby měl čas rozhodnout se, co dál. A přesně na tom místě bylo rozhodnuto za něj. Armáda k smrti vyčerpaná mizerným zásobováním a dlouhým pochodem nejen že nerozestavěla účinný obranný perimetr, ale ani nevyslala průzkumníky do okolí. Malá želva věděl, že tohle je jeho okénko, a udeřil.
4. listopadu za rozbřesku se z lesů vynořilo tisíc indiánských válečníků. První a nevýslovně brutální úder byl veden na jednotky domobrany, která nedokázala odolávat ani několik vteřin. Jednotky domorodé Konfederace se prorvaly milicionáři, a aniž by ztratily rychlost, postupovaly na další část tábora. Dokonce se indiáni ani nezdržovali tím, že by posbírali zbraně protivníka. St. Clairovým profesionálním vojákům se podařilo narychlo utvořit obrannou lajnu a vypálit salvu až dvě, ale útočníci jim velice rychle vpadli do zad a linie se rozpadla.
Guvernér chtěl narychlo použít svou artilerii, ale zjistilo se, že Malá želva vyčlenil své nejlepší střelce k likvidaci týmů, které měly děla obsluhovat. Američtí vojáci tedy děla jenom rychle znefunkčnili, aby nepadla do rukou indiánům, a nechali je na místě. St. Clair se pokoušel organizovat obranu, ale celá jeho armáda se mu před očima měnila v ranní listopadové mlze na krvavou hromádku kouřícího masa. Několikrát se pokusil o protiútok nablízko. Jeho muži nasadili bajonety a vyrazili odvážně proti útočníkům, ale indiáni prostě jen ustoupili do lesů, kde malé útočící jednotky bílých mužů oddělili od sebe a pozabíjeli. Zhruba v téhle době se do boje zapojili i civilisté. Zmiňovaní obchodníci, prostitutky, děti…
Pod St. Clairem padli tři koně, než zavelel k ústupu. Ačkoli ústup je možná příliš honosné označení pro zběsilý úprk. Všechny zásoby, všichni zranění, všichni civilisté byli ponecháni napospas Malé želvě. A Malá želva nebral zajatce.
Porážka, která se ozývá do věčnosti
Z bitvy uniklo pouze 24 nezraněných vojáků. Dvacet čtyři. Procento ztrát v St. Clairově armádě dělalo hrozivých devadesát sedm procent. Celkový počet mrtvých dosáhl nad osm set lidí, což znamenalo, že guvernér Arthur St. Clair ztratil během tříhodinové bitvy čtvrtinu armády Spojených států. Jde o nejhorší porážku, kterou Spojené státy utrpěly ve sto let trvajících indiánských válkách. A čistě na procenta ztrát je to nejspíš nejhorší porážka v dějinách USA vůbec.
St. Clair byl prezidentem donucen na místě rezignovat, přestože ze svého neúspěchu vinil především ministerstvo války, nedostačující přípravy, uspěchanost mise a nezvládnuté zásobování. Speciální vyšetřující komise Kongresu mu později dala za pravdu, ale Sněmovně reprezentantů se tenhle výsledek moc nezdál, takže ho prostě ignorovala. Washington se zase setkal se svými ministry ohledně dalšího postupu a informování veřejnosti o St. Clairově porážce, jak ostatně vešla událost do dějin. Ze setkání vlády vyšel koncept uchovávání státního tajemství „pro obecné blaho”, který se pak jako precedens použil jak u aféry Watergate, tak u aféry Billa Clintona.
Americká armáda prošla reformou. Byla vytvořena úplně nová ozbrojená síla, která měla být lépe vycvičena a lépe vyzbrojena. Její původní název byl Legie Spojených států, ale později byla přejmenována na 4. pěší pluk a je v aktivní službě dodnes. Legie o pár let později Severozápadní konfederaci porazila u Fallen Timbers. Indiáni nikdy doopravdy neproměnili velkou výhru u řeky Wabash v nějakou strategickou výhodu a po Fallen Timbers je opustili i jejich britští spojenci, kteří začínali mít v polovině devadesátek plno práce s Francií.
Konfederace byla donucena k podepsání Greenvilleské dohody, která v podstatě vládě Spojených států umožňovala levně od poražené strany odkupovat další a další území… a tím v podstatě určila další směr vývoje USA. Kdyby tenkrát St. Claire zvítězil, nic z toho by se pravděpodobně nestalo tak, jak se to nakonec odehrálo. Zkrátka občas to nejsou vítězství, co nás definuje, ale porážky.
