nahoru

Kruté porážky a desetitisíce zajatců v gulagu. Před 80 lety Itálie vyhlásila válku Sovětskému svazu

Jaroslav Šajtar 22. června 2021 • 10:00
Kruté porážky a desetitisíce zajatců v gulagu. Před 80 lety Itálie vyhlásila válku Sovětskému svazu
foto: Wikipedia Commons

Jednostranně vypověděla Smlouvu o přátelství, neútočení a neutralitě mezi Svazem sovětských socialistických republik a Italským královstvím z 2. září 1933. Další vývoj událostí ukázal, že to bylo krajně nerozumné rozhodnutí.

Na rozdíl od Finska a Rumunska, jež Sovětský svaz v roce 1940 připravil o rozsáhlá území, vůči němu totiž, stejně jako Slovensko a Maďarsko, které mu také vyhlásily válku, žádné teritoriální požadavky neměla, a to z toho prostého důvodu, že s ním vůbec nesousedila. Pomineme-li nedobrovolnou účast Italů na Napoleonově tažení proti Rusku v roce 1812 a vyslání 21 000 vojáků Sardinsko-piemontského království do krymské války, v níž jich padlo pouhých dvanáct, šestnáct podlehlo zraněním a 2166 nemocem, Itálie historicky neměla s Ruskem spory. K vyhlášení války SSSR ji vedla především ideová spřízněnost italského fašismu a německého nacismu.

Itálie vycházela s Ruskem dobře

Když 23. května 1915 vyhlásila válku Rakousko-Uhersku, stali se z obou zemí spojenci. O nepatrném podílu Itálie na zahraniční intervenci v Sovětském Rusku nejlépe svědčí fakt, že její vojska, nacházející se v oblasti Murmanska a Archangelska, ztratila podle M. Rossiho jen sedmnáct padlých a zemřelých včetně dvou důstojníků. Pravda, v občanské válce ve Španělsku Mussoliniho Itálie vydatně podporovala Frankovy povstalce, kdežto SSSR republikány, ale to by stěží posloužilo jako pádný důvod k vyhlášení války SSSR, když v té době již občanská válka skončila vítězstvím pučistů. Zbývalo tedy už jen poněkud laciné zdůvodnění vyhlášení války „křížovým tažením proti bolševismu“, na něž však Itálie, která bez německé pomoci nedokázala porazit ani Řecko a v severní Africe utrpěla od Britů drtivou porážku, jak se záhy ukázalo, neměla potřebné kapacity.

Italové si ukrojili příliš velké sousto

Podle knihy Michaila Melťuchova Stalinova promarněná šance nově zformovaný Italský expediční sbor v Rusku (CSIR) čítal tři divize, 61 900 vojáků, 925 děl a minometů, 61 tanků a 83 letadel. Postupoval od hranic Moldávie jižní Ukrajinou. Jenže obyčejným italským vojákům byl ideologický boj ukradený. Navíc se brzy projevila technická zaostalost výzbroje, kdy kulomety BREDA a SAFAT nefungovaly již při mrazech přesahujících –15 stupňů Celsia.

CSIR byl v roce 1942 reorganizován na 8. armádu (ARMIR – Italskou armádu v Rusku), jejímž velitelem se stal služebně nejstarší generál Italo Gariboldi. Tato armáda čítala 220 000 vojáků, 2850 lehkých a 1800 těžkých kulometů, 860 granátometů, 380 kanónů ráže 47 mm, 19 automatických kanónů ráže 47 mm, 225 20mm kanónů, 52 protitankových kanónů a 960 polních děl.

„Makaróni“ byli hodní...

Maršál Giovanni Messe, odvolaný velitel CSIR, psal ve svých vzpomínkách Válka na ruské frontě, že podle ankety mezi místním obyvatelstvem se největší krutostí vyznačovali bělogvardějci (jsou zřejmě myšleni také lidé kolaborující s okupanty, jako například místní policisté apod.), následováni Němci, Rumuny, Finy a Maďary. Italové skončili na posledním, šestém místě (anketa bohužel pomíjí Slováky, kteří se rovněž chovali relativně slušně, Chorvaty, Španěly...). Na rozdíl od Němců a Rumunů Italové nepronásledovali Židy, kteří dokonce někdy prchali na jimi okupované území ve snaze zachránit holý život. Jistě i „makaróni“ se někdy dopouštěli znásilňování a vražd, rozhodně to však nebylo cílem italského velení. Místní obyvatelstvo na ně pohlíželo se směsí opovržení i soucitu, který vyvolávala žalostná výstroj budovatelů nového impéria.

V Krivém Rogu (ukrajinsky Kryvyj Rih) obyvatelé považovali italskou okupační správu za nejmírnější formu vlády od roku 1920! Není divu, uvědomíme-li si, co prožili za občanské války během řádění rudých, bílých, různých nikým nekontrolovaných band, při hladomoru následkem násilné kolektivizace a v období velkého teroru.

… NKVD nikoli

Jestliže obecně lze konstatovat, že Italové aspoň v hrubých rysech respektovali civilizované zásady vedení války, masově neterorizovali civilisty a nesnížili se k realizaci „konečného řešení židovské otázky“, nelze tvrdit, že by jim sovětská strana oplácela stejnou mincí. Předseda všemocného Státního výboru obrany Josif Vissarionovič Stalin si vzal k srdci doporučení italských komunistů žijících v sovětském exilu a nechával aktivní fašisty v duchu nesmiřitelného ideologického boje střílet i tehdy, když se vzdali. Jednotky lidového komisariátu vnitra (NKVD) zmasakrovaly příslušníky legie Tagliamento, kteří složili zbraně před Vánocemi jedenačtyřicátého roku u ukrajinské vesnice Novaja Orlovka.

Pohroma přišla na Donu

ARMIR se po boku Němců, Rumunů a Maďarů aktivně účastnila velké letní ofenzívy v roce 1942. To ještě její příslušníci netušili, že se řítí vstříc záhubě. V bitvě na Donu v zimě 1942–1943, kde Rudá armáda přešla do protiútoku, ztratili Italové téměř všechny těžké zbraně, 60 procent důstojníků a polovinu poddůstojníků a vojínů.

Citujme z III. svazku Dějin Velké vlastenecké války SSSR: Způsobili jsme zdrcující porážku 8. italské armádě a levému křídlu skupiny armád „Don“. Zničeno bylo pět italských divizí a jedna brigáda černých košil. Na podzim 1942 měla tato armáda asi 250 000 mužů, a teď ztratila přibližně polovinu svého početního stavu. Těžké ztráty utrpěla i operační skupina „Hollidt“, která patřila k levému křídlu Mansteinovy skupiny armád „Don“. Bylo rozdrceno pět jejích pěších divizí a jedna tanková divize...

Když došlo na závěrečné bilancování, ukázalo se, že podle G. Bedeschiho z 229 005 Italů nasazených na východní frontě 43 282 osob utrpělo zranění či omrzliny, 89 838 padlo a zůstalo nezvěstných (hlavně při ústupu), do vlasti se v letech 1945 až 1954 vrátilo pouhých 10 030 zajatců a 79 808 lidí zmizelo přes jakékoli pátrání.

Sluší se připomenout, že na východní frontě dosáhlo italské Královské letectvo (Regia Aeronautica) v letech 1941 až 1943 138 vzdušných vítězství a 50 sovětských letounů zničilo na zemi při vlastní ztrátě pouhých 66 letounů.

Italské ztráty podle Němců

Podle německého velení činily ztráty italských pozemních vojsk a letectva na východní frontě od 22. června 1941 do 28. února 1943 6674 padlých, 36 303 raněné a 68 443 nezvěstných. Uvážíme-li, že v sovětském zajetí se podle oficiálních sovětských/ruských údajů ocitlo 48 957 Italů, z nichž 27 683 zemřelo (to představuje úmrtnost 56,55 %, nejvíce ze všech válečných zajatců hitlerovské koalice na východní frontě; takový osud si Italové nezasloužili), 19 486 nezvěstných je třeba zahrnout mezi mrtvé. Pro období od 1. listopadu 1943 do 31. prosince 1944 německé velení propočítalo, že italská pozemní armáda a letectvo přišly na východní frontě o 113 padlých, 287 raněných a 422 nezvěstných. Souhrnné trvalé ztráty podle něj dosáhly 75 652 osob, což je o 6427 méně, než uvádělo italské velení. Rozdíl patrně vznikl na úkor zemřelých na zranění a nemoci.

Kam se poděly desetitisíce zajatců?

Výše citované Dějiny Velké vlastenecké války se ohrazují proti italským obviněním, že po válce se množství válečných zajatců nevrátilo domů, a tvrdí, že mnozí z těch, jež Italové považují za válečné zajatce, padli v boji a „našli svůj hrob v donských stepích“. Citují Chruščovův projev v Tiraně v roce 1959, v němž prohlásil, že válka je „jako oheň, je lehké do něj skočit, ale není tak lehké z něj vyskočit. Tak tedy tito Italové shořeli v plamenech války.“ K tomu však dodal, že mnohé Italy, co přežili bitvu na Donu, povraždili Němci, zejména roku 1943 ve Lvově, když po svržení duceho odmítli přísahat věrnost Hitlerovi.

Alexander Werth, dopisovatel listu Sunday Times za Velké vlastenecké války v SSSR a neobyčejně bystrý pozorovatel dění, ve své knize Od paktu po Stalingrad napsal: Ve skutečnosti však existuje i jiné vysvětlení pro to, proč se po válce mnozí Italové nevrátili z Ruska do Itálie. Koncem války se o tom v Moskvě dost hodně hovořilo: ačkoli letáky, jež Rusové shodili na italská vojska a vyzývali je vzdát se Rusům, slibovaly, že je „pošlou do oblastí s teplým podnebím“, tisíce italských válečných zajatců ve skutečnosti poslali do táborů v severním a středním Rusku, kde mnozí zemřeli na zápal plic, tuberkulózu atd.

 

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře