nahoru

Před 85 lety nacistické Německo remilitarizovalo Porýní. Západní mocnosti jen přihlížely

Jaroslav Šajtar7. března 2021 • 16:00
Před 85 lety nacistické Německo remilitarizovalo Porýní. Západní mocnosti jen přihlížely
foto: čtk

Locarnské dohody z roku 1925 nepřipouštěly militarizaci západních hranic Německa, již však říšský kancléř Adolf Hitler ji pokládal za nezbytnou pro realizaci svých expanzívních plánů v Evropě. Přímé porušení locarnských závazků bezprostředně ohrožovalo především bezpečnost Francie. Vůdcova vláda počítala s podporou, nebo alespoň pochopením určitých vlivných kruhů ve Spojeném království. A jak se ukázalo, nemýlila se.

Ve dnech 30. ledna až 4. února navštívil Führera a říšského ministra letectví Hermanna Göringa jeden z nejvlivnějších britských stoupenců spolupráce s třetí říší, konzervativec Charles Vane-Tempest-Stewart, sedmý markýz z Londonderry. Göring přijal vzácného hosta ve svém loveckém zámečku a přesvědčoval ho, že je nezbytné ihned opevnit Porýní. Hitler markýzovi řekl, že „je třeba vehnat Moskvu do izolace“. Strašák bolševismu na některé politiky očividně zabíral, a tak Londonderry po svém návratu poslal prostřednictvím německého velvyslance v Londýně Joachima von Ribbentropa dopis, v němž naznačoval, že informace o přáních berlínské vlády se setkala s pochopením.

Britové projevili vůči Němcům vstřícnost

Ministr zahraničí Spojeného království, konzervativec Anthony Eden, telegrafoval britskému velvyslanci v Paříži Clerkovi, jenž předběžně projednával tuto otázku s ministrem zahraničí třetí republiky Pierrem-Étiennem Flandinem: „... Protože demilitarizované pásmo bylo vytvořeno v podstatě v zájmu bezpečnosti Francie a Belgie, musí právě vlády obou těchto zemí rozhodnout, do jaké míry je pro ně důležité a jakou cenu jsou ochotny zaplatit za jeho zachování...“

Eden varoval velvyslance před rozhovory o případných společných akcích a doporučoval raději včas zahájit s Hitlerem jednání o tom, za jakých podmínek by se spojenci mohli zříci svých práv v Porýní.

Operace „Schulung“

V Německu začalo jednání o remilitarizaci Porýní již 26. června 1935 na poradě pracovního výboru Říšské rady obrany, kterou svolal náčelník generálního štábu generál Walter von Reichenau. Generál Alfred Jodl informoval o tom, jaká předběžná opatření podniklo velení na Vůdcův pokyn k vojenskému obsazení Porýní, a požadoval, aby všechny pokyny k této problematice byly dávány výhradně ústně.

Plán obsazení a remilitarizace Porýní nesl krycí název operace „Schulung“. Ve směrnici říšského ministra války vrchnímu veliteli pozemní armády generálplukovníkovi Werneru Fritschovi (pro názorové neshody s Führerem byl v únoru 1938 zbaven funkce a 22. září 1939 padl jako velitel pluku u Varšavy), vrchnímu veliteli válečného loďstva admirálu Erichu Raederovi a říšskému ministru letectví Hermannu Göringovi bylo zdůrazněno, že „po sdělení hesla ,Proveďte Schulung‘ musí být operace provedena nenadále a bleskurychle“. Rozkaz „nenadále a naráz“ obsadit vojensky Porýní podepsal ministr války a vrchní velitel Wehrmachtu generál Werner von Blomberg (v roce 1938 ho intrikami odstranili z funkce, roku 1945 jej coby válečného zločince zatkli Spojenci a 14. března 1946 zemřel ve vězení v Norimberku) 2. března 1936.

Vládnoucí činitelé hitlerovského Německa si uvědomovali, že se jedná o riskantní dobrodružství, neboť poměr sil ještě stále vyzníval ve prospěch francouzské armády, jež v té době udržovala ve zbrani asi 600 000 vojáků. Francouzský generální štáb odhadoval sílu Luftwaffe na 1288 letounů v 99 letkách, kdežto francouzské letectvo mělo 1500 vyzbrojených letounů ve 134 letkách. Rozpočet ministerstva války stoupl z 5,607 miliardy franků v roce 1934 na 6,026 miliardy v roce 1936. Však také generál Jodl později přiznal: „Měli jsme neklidný pocit hráče, který vsadil na jednu kartu celou svou kariéru.“

Neurath postavil západní ambasadory před hotovou věc

Sedmého března 1936 pozvali na německé ministerstvo zahraničí velvyslance Belgie, Británie, Francie a Itálie, kde jim ministr zahraničí Konstantin von Neurath odevzdal memorandum své vlády, v němž se prohlašovalo, že Francie uzavřením smlouvy o vzájemné pomoci se Sovětským svazem 2. května 1935 porušila locarnské dohody, a proto se Německo rozhodlo obnovit v Porýní svou „plnou a neomezenou svrchovanost“. Memorandum dále zdůrazňovalo, že berlínská vláda je ochotna uzavřít se zemí Marianny a Belgií pakt o neútočení na pětadvacet let a rovněž podepsat se západními státy pakt o vojenském letectvu. Německo se dokonce může vrátit do Společnosti národů, z níž 19. října 1933 vystoupilo, „bude-li jednání o rovnosti v koloniální otázce a o oddělení Paktu o Společnosti národů od Versailleské smlouvy vedeno v přátelském tónu“.

Neurath velvyslancům sdělil, že Německo vypovídá locarnské dohody a obsazuje Porýní, což téhož dne uskutečnilo přes třicet tisíc německých vojáků, majících rozkaz se stáhnout, kdyby Francie reagovala vojensky. Jenže to se nestalo.

Žádné sankce, pouze „konstatování faktu“

Téhož dne, 7. března, se sešla francouzská vláda, která zasedala téměř nepřetržitě tři dny. Ministerský předseda, radikální socialista a novinář Albert Sarraut (v letech 1944 až 1945 ho Němci věznili v koncentračním táboře), slavnostně tvrdil, že jeho vláda je plně odhodlána „hájit základní záruky francouzské a belgické bezpečnosti“. Ve stejném tónu vyznívaly také projevy některých dalších členů vlády, jež se však nakonec rozhodla nepodnikat nic do té doby, dokud neučiní příslušné rozhodnutí Rada Společnosti národů. Vláda vyhlásila částečnou mobilizaci a nařídila obsadit chloubu pevnostního stavitelství – Maginotovu linii.

Po remilitarizaci Porýní prodloužila Francie základní vojenskou službu na dva roky (Československo zavedlo dvouletou prezenční službu pro všechny brance odvedené v roce 1933 a v následujících letech již koncem roku 1934), takže v roce 1938 vzrostl početní stav ozbrojených sil na 825 000 osob, a současně zahájila modernizaci a vyzbrojování armády.

Britský premiér, konzervativec Stanley Baldwin, a Anthony Eden sice třetí říši odsoudili za jednostranné zrušení závazků vyplývajících z locarnských dohod, nicméně tento její postup podle názoru vlády Jeho Veličenstva v podstatě neznamenal vojenskou akci, a tudíž neposkytoval důvod pro ozbrojený konflikt.

Čtrnáctého března začalo v Londýně zasedání Rady Společnosti národů, vyznačující se nekonečnými slovními půtkami, v nichž se západní diplomaté snažili flagrantní porušení locarnských dohod spíše ospravedlňovat než odsoudit.

Třináct dní po začátku těchto událostí přikročila Rada Společnosti národů k hlasování o tom, zda Německo narušilo hranice Porýní. Většina členů Rady v sobě sice našla aspoň tolik slušnosti a kuráže, aby na tuto otázku odpověděla kladně, ovšem s výhradou, že jejich odpověď neznamená „výtku“, nebo dokonce „odsouzení“ třetí říše, nýbrž jen „konstatování faktu“. Rada Společnosti národů schválila rezoluci omezující se na pouhé konstatování, že Německo porušilo 43. článek Versailleské mírové smlouvy a locarnské dohody.

Téhož dne se sešli k poradě představitelé států-signatářů locarnských dohod, mezi nimiž však chyběl zástupce třetí říše. Rovněž tato porada potvrdila, že Německo porušilo své závazky z Locarna, ale účastníci se přesto usnesli, že pokud Německo přijme návrh čtyř mocností na zastavení remilitarizace Porýní, začne jednání o diplomatické revizi postavení této oblasti.

Jednoznačný narušitel dohod tak opět vyvázl bez jakýchkoliv sankcí. Jedenadvacátého března Hitler v Hamburku slavnostně ohlásil, že „duch Versailleské smlouvy je zničen“. Následujícího dne prohlásil ve Vratislavi, jež tehdy patřila Německu a nazývala se Breslau, že „v Evropě musí být nastolen nový pořádek“. O několik let později národy porobených zemí poznaly, kolik hrůzy, utrpení a zkázy jim nacistický „nový pořádek“ přinesl.

Horečné zbrojení

Čtyřiadvacátého srpna 1936 vyšel v Německu zákon o prodloužení vojenské služby z jednoho na dva roky. Podle knihy generálmajora Burkharta Müller-Hillebranda Pozemní armáda 1933–1935 čítal německý Heer v roce 1936 39 divizí (36 pěších motorizovaných a tři tankové) a pět brigád (tři lehké pěší a po jedné horské a jezdecké). Na podzim 1936 měl tři velitelství skupin pozemního vojska, 12 generálních velitelství, 39 velitelství divizí, 93 pěších pluků, 334 pěších a 10 kulometných praporů, 14 jezdeckých, 41 dělostřeleckých, tři střelecké a osm tankových pluků a 36 protitankových oddílů. K 1. říjnu téhož roku měla Luftwaffe 37 leteckých skupin (12 průzkumných, 15 bombardovacích, tři střemhlavých bombardérů, šest stíhacích a jednu námořní) a šest samostatných letek.

Podle publikace Německé tanky v boji ruského tankového odborníka Michaila Barjatinského čítala německá armáda k 1. lednu 1936 720 lehkých tanků PzKpfw I o hmotnosti 5,4 tuny, vyzbrojených pouze dvěma kulomety ráže 7,92 mm. O tom, jak závratným tempem Německo zbrojilo, nejlépe svědčí fakt, že zatímco v roce 1931 průmysl vyrobil pouhých 13 letounů, roku 1932 36, v roce 1933, kdy přišli nacisté k moci, už 368, roku 1934 1968, v roce 1935 3183 a roku 1936 vychrlil dokonce 5112 letounů, zdaleka nejvíc na světě (pro srovnání: Francie jich v roce 1936 vyrobila jenom 569, Japonsko 1181, Británie 1830, USA 3010 a Sovětský svaz 4270) a 572 tanků. Netřeba připomínat, že Versailleská mírová smlouva přitom Německu vojenská letadla i tanky výslovně zakazovala.

Důsledky

Obsazení a remilitarizace Porýní zhoršily postavení Československa, jelikož územní vzdálenost od spojenecké Francie se zvětšila. Německé velení nyní mohlo zahájit budování opevněné linie podél hranic se zemí galského kohouta, jak o tom přemítalo už v roce 1935, což snižovalo naději Československa na možnost zásahu francouzské armády v případě německé agrese. Jenže, jak ukázaly tragické zářijové dny osmatřicátého roku, Francie své spojenecké závazky vůbec nehodlala splnit.

Douška na závěr. Od 15. září 1944 do 21. března 1945 podnikli Američané tažení v Porýní, během něhož dosáhly bojové ztráty jejich pozemních sil a armádního letectva (USAAF) podle závěrečné zprávy z roku 1953 Armádní bojové ztráty a nebojová úmrtí ve druhé světové válce (7. prosince 1941–31. prosince 1946) 240 082 osob, z nichž připadlo na bojová úmrtí 50 410, z toho 43 258 padlých v boji, 172 450 raněných a postižených úrazy, z nichž 6485 zemřelo, 19 060 zajatých a internovaných, z nichž 168 zemřelo, a 5314 nezvěstných, z nichž 499 zemřelo. Z celkové výše bojových ztrát si zdaleka nejvíc – 204 046 – připsaly na konto bojové divize, 11 635 letectvo a 24 401 ostatní jednotky.

 

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku