Pocitově má pět a tři čtvrtě hodiny a není to vždycky na škodu. Objektivně trvá asi čtyřicet minut, totiž kdyby se z ní vystřihly záběry otravného psa, ale to by se zase nedosáhlo na celovečerní stopáž. Perinbaba a dva světy, poslední počin Juraje Jakubiska, poletuje ode zdi ke zdi a od extrému k extrému. Vůbec nedrží pohromadě, ale jsou v ní i minuty, ve kterých nezaměnitelná představivost jejího autora ještě jednou vybuchne naplno.
„Bez Perinbaby nejsou Vánoce,“ říká se na Slovensku. Pohádka Juraje Jakubiska z roku 1985 se tam stala podobným televizním kultem jako u nás Tři oříšky pro Popelku. Desítky let po jejím vzniku začal Jakubisko pracovat na pokračování. Projekt to byl náročný hned od začátku a maximalistický vizionář spolu se svou manželkou, producentkou Deanou Jakubiskovou moc nepočítali s kompromisy. Že představitelka titulní role, slavná italská herečka Giulietta Masina zemřela už v roce 1994? Tak se oživí digitálně! Velkolepé byly i přípravné skici, kostýmy a další součásti výtvarného konceptu.
První klapka padla 18. února 2017. Juraj Jakubisko zemřel o šest let a šest dní později. Premiéry se nedožili ani Miro Žbirka, jehož hlas zní pod závěrečnými titulky, Daniel Nakonečný, který ztvárnil jednu z větších rolí, a určitě i další spolupracovníci. Perinbaba a dva světy je film pohrobek a jako takový je třeba ho vnímat. Těžko se kdy dozvíme, které z mnoha jeho nedostatků a chyb jsou dány tím, že se snímek dodělával po autorově smrti (a z jak velké části?), a které tkvěly už v původní vizi.
Bylo by nefér druhou Perinbabu hodnotit jako regulérní dílo, jakkoliv je každý film kompromisem mezi představou svých tvůrců a reálnými možnostmi. Je lepší soustředit se na místa, v nichž Jakubiskova imaginace žhne nejsilněji a vytváří epický pocit horečnatého snu. Jedním takovým místem je osada opuštěných žen, které spí poskládané na velkou hromadu. Když je hlavní hrdina Lukáš probudí, chystají se ho běsné svým neštěstím roztrhat, útočí na něj zapálenými košťaty, chtějí v něm pomstít svůj hořký osud. Je v tom oheň, chtíč, nenávist, sex, smrt i plodnost, všechno vířící pod čerinami, ovoci ve tvaru rudých srdcí visícím z bezlistých zimních větví.
Lukáš je synem Jakuba a Alžběty z původní Perinbaby. Maminka ho vyšle do světa hledat lásku a prostě si umře a Perinbaba – pohádková bytost vládnoucí počasím – mu rozfouká mlýn, takže mládenci skutečně nezbyde než vydat se na cestu. Dostane se do područí zlého krejčího, z představení kejklířů se dozví o Zemi hojnosti, kde rostou na stromě koláče a v řece teče mléko, uteče s krejčovskou pannou a přibere do party psa. V tomhle ještě není žádná vypravěčská magie, spíš samospád. Asi v tomhle duchu: „Jsi celý bílý, jen ucho máš černé. Budu ti říkat Ucho,“ jak sdělí Lukáš psovi.
Pak se konečně vyjeví, jak to je s těmi titulními dvěma světy. Země hojnosti fungovala kouzlem sedmirohého berana, který se ale ztratil, a ženy se ocitly v osadě nahoře na skále, zatímco muži zůstali ve vesnici u jezera a zapomněli na ně. Do toho se nějak zapletli zlí krkavčí bojovníci. Lukáš chce vlastně jen dívku Lucii z horní osady a asi by stál i o půl království, ale holt musí vyřešit i všechny tyhle problémy okolo.
Perinbaba 2 většinu stopáže jede v módu „samý rej a žádný děj“. Postavy se porůznu hašteří nebo objímají, konají se akce jako svatba, pohřeb, trh nebo Vánoce, aby se sešlo hodně lidí pohromadě a konali folklór. Lukáš se v rámci své road movie posouvá často tak, že padá – je to jakože vtipné a zároveň to šetří čas, jednou se takhle hrdina jediným střihem dostane z hradní věže podzemní chodbou skoro na dno jezera. Lukáše mezitím nahání smrtka, která průběžně vykřikuje „moje nervy!“, ke konci i v cizích jazycích.
Vizuál je podivně bezbarvý, jako by v téhle kouzelné zemi bylo pořád pod mrakem nebo tam stále používali kamerovou technologii ze socialistických 80. let. Nověji, jako z devadesátek, působí digitální triky, což taky není vůbec dobře. Nejlépe trikově kupodivu vychází Giulietta Masina, jejímuž rekonstruovanému projevu nelze nic vyčíst. Hudba Ondřeje Soukupa je tupý a prázdný bombast. Slabomyslný král není vtipný, stejně jako to, že Lukáš všude vidí magické číslo 7.
Ale zároveň touhle Perinbabou prostupuje až marnotratná energie. Otiskuje se do nápady hýřících kostýmů (sukně jako padáky) a masek (krkavčí bojovníci), pohání poskakující a kymácivou kameru, průběžně se sype do záběrů z nebe jako sníh, peří nebo co bílého je zrovna po ruce. Fantasmagorické jsou často i herecké výkony, které by v jiném kontextu působily ochotnicky, ale do tohohle karnevalového reje zapadají jako masky, škleby, grimasy. A občas přiletí úplné ufo, jako když se ve světě zasazeném zhruba do druhé poloviny 19. století (vyskytují se tu skříňové fotoaparáty, byť snímající barevně, a hraje Mendelssohnův svatební pochod) objeví náušnice s blikajícími diodami, které fungují jako primitivní mobily. Je to moc? Je to Jakubisko.
Znovu: těžko říkat „co by, kdyby“. Asi jen Deana Jakubisková ví, jak moc se muselo natočenému materiálu pomáhat, aby se z něj dal postříhat jakž takž soudržný film. Někde vyloženě chybí záběry, podezřele působí vyprávěcí postup „tohle byl ve skutečnosti sen“, směšně velkou část stopáže tvoří Lukášovy konverzace se psem a prostřihy na něj. To zvíře je ostatně obludné v každé scéně kromě té, kdy ho mají utratit.
Jakubiskova dráha byla místy fascinující a celkově nevyrovnaná. Po raných trezorových vrcholech (Kristove roky, Zbehovia a pútnici, Vtáčkovia, siroty a blázni) přišla normalizační pauza, opulentní výpravné koprodukce se Západem (vedle Perinbaby i sága Tisícročná včela a další pohádka Pehavý Max a strašidlá) a pak sporadická tvorba v kapitalistických poměrech, kdy u filmaře často vítězilo velikášství nad vizí (Nejasná zpráva o konci světa, Bathory...). Snímek Perinbaba a dva světy, který vznikl po patnáctileté pauze právě od historického velkofilmu Bathory, je i díky své rozervané nevyrovnanosti za touhle kariérou adekvátní tečkou.
