Známý český filmový producent tvořil deset let svůj opus. Snímek Tajemství a smysl života měl shrnout jeho životní filosofii a ukázat nám ostatním, o čem to celé tady je. No a to se nepovedlo. Místo toho sledujete pocitově nekonečnou slátaninu, která nemá s filmem nic společného. Vztahová telenovela hraje v příběhu druhé housle. Tím hlavním jsou výpovědi plné klišé a nic neříkajících frází z úst desítek světových ezoteriků a průvodním slovem psychedelického animovaného čmeláka. Po dvou hodinách začne být snímek vyloženě nebezpečný a celkově spíš ukazuje, jak svůj život rozhodně nežít.
Já to vlastně trochu chápu. Petr Vachler má celý život nálepku podivína, který chodí bos a nutil celebrity na Českých lvech jíst veganské rauty. Po cestách po světě, kde očividně zkoušel různé halucinogeny a absolvoval několik tranzů, nabyl dojmu, že nám tuto zkušenost musí předat. A tak to zkusil. Od roku 2012 tak vznikala 150 minut dlouhá slátanina, která je momentálně v kinech.
Jak film vypadá? Začíná jako nedělní pohádka České televize, pak se změní v několik epizod seriálu Ulice a končí jako vyloženě nebezpečná ezoagitka obhajující neléčení rakoviny. Ve filmu hraje několik herců známých ze zmíněného seriálu, děti Petra Vachlera a milostná čtyřúhelník. Vachler si neláme hlavu s tím, že filmové sestry Bára Seidlová s Andreou Růžičkovou mluví každá jiným jazykem a nejsou si podobné. Ženy vůbec nemají ve filmu důležitou roli. Jsou tam jen proto, aby měli Budař s Poláčkem koho balit a následně jim být nevěrní. Herectví z jejich strany je poměrně bezradné, protože scénář si s hloubkou postav ani dialogy vůbec hlavu nelámal. Největší prostor dostal animovaný čmelák. Vševědoucí vypravěč s tváří samotného Petra Vachlera a hlasem Dalimila Klapky (jehož dabing osciluje mezi Mistrem Yodou a detektivem Colombem) glosuje marnou životní cestu hlavních protagonistů a směje se tomu, že oni netuší, o čem vlastně život je a musí na to pracně přicházet.
Náhodné citáty světových ezoteriků
Další podstatný prostor vyplňují mluvící hlavy levně nadabovaných světových ezoteriků, které jsou promítány na stromy, kameny, podlahu i lidská těla. Vy tak sledujete plýtký dialog postav, na který naváže nějaká nic neříkající fráze typu „na prvním místě mějte Boha“ nebo „láska je opravdu důležitá a bezpodmínečná“ případně „voda je mokrá“. Vypadá to, jako když v noci usnete u puštěného Youtube, pak se nad ránem probudíte s obtisknutou klávesnicí na tváři a nějaký Ind vám ve videu tvrdí, že když si to budete dostatečně dlouho přát, tak projdete zdí.
Zhruba první dvě hodiny filmu nám Vachler ukazuje, jaké je to brát halucinogenní drogy. Výjevy, které připomínají tripy na LSD, ajahuasce nebo po lízání žab, prokládají zcela náhodně hrané pasáže. Film relativizuje úplně všechno. Připomíná to nekonečné monology Jaroslava Duška o Toltécích nebo šarlatány, kteří vám slibují, že vám pití vlastní moči zaručí dlouhověkost a zdraví. Postupně tahle ezolinka roste a mohutní, až v poslední půlhodině začne film být vyloženě nebezpečným. Andrea Růžičková totiž po milostných hrátkách s Janem Budařem dostane rakovinu a v břiše jí roste mohutný nádor. Onkolog Josef Polášek jí doporučí „nemít negativní myšlenky, jíst rostlinnou stravu a meditovat“ a ona se spontánně vyléčí. To pokračuje bagatelizováním a očerňováním klasické medicíny přesně ve stylu, jak to dělají různí prodavači vzduchu, kteří vám na rakovinu ordinují sušenou mátu a jablka. Přesně kvůli tomuhle zemřel předčasně Steve Jobs a miliony dalších, kteří uvěří, že si za nemoci můžeme sami a že umíráme proto, že se nemáme dostatečně rádi. Tak ne, tak to opravdu není a jen kvůli téhle pasáži by před filmem mělo ministerstvo zdravotnictví vysílat důrazné varování.
Ministerstvo zdravotnictví by mělo před filmem varovat
Dalším problémem je stigmatizace sebevraždy, kterou spáchá jedna z postav. Vachler a esoterici ve filmu tvrdí, že po sebevraždě to mají lidé na onom světě mnohem horší. A taky že sebevražda je výlučně jen vlastní vina toho, kdo ji spáchá. Ignoruje chování okolí i předchozí problematické vztahy postavy, která je na úplném dně. Ani slovo o mentálním zdraví a jeho možné léčbě. Ne, terapie je očividně pro slabochy. Stačí jíst syrovou stravu, nemít negativní myšlenky a procházet se venku. Aspoň to tvrdí svým filmem Vachler. No, jenže nestačí a ministerstvo zdravotnictví by tyhle obskurní scény mělo doplnit telefonním číslem na linku, kde vám poradí a pomohou, pokud vás podobné myšlenky napadnou.
Závěrem tedy lze říct, že Petr Vachler nepochopil, o čem život je. Je dobře, že hodně cestoval po světě, kde zkoušel různé zážitky. Ale mohlo zůstat jen u promítání fotek z cest svým kamarádům. Výsledný film je jen ukázkou toho, jak si chlapík s krizí středního věku představuje, že by měl okolní svět fungovat. Jak by se ideálně měli chovat jeho ženy a děti. A že nemoci by měly odeznívat jen proto, že si to usmyslíme. Jedinou dobrou věcí je propagace vegetariánství, tou ve snímku aspoň nikomu neubližuje.
Kdyby Vachler místo desetiletého sestavování tohoto filmu raději mluvil se ženami, možná by pochopil, že smyslem jejich života není být hysterkami bojujícími o muže. Nebo podvodnicemi snažícími se za každou cenu otěhotnět. Protože takto ploché jsou ženské postavy v jeho filmu. Dalších deset let by měl věnovat rozhovorům s ženami a to tak, že sám zkusí co nejvíce mlčet. A také by mohl strávit 10 minut na Googlu aby zjistil, že není pravda, jak sám v úvodu tvrdí, že podle aerodynamických zákonů by čmelák neměl vůbec vzlétnout. Věda to má dobře popsané. Jenže vědecká poznání nejsou pro producenta, scénáristu a režiséra ničím, s čím by si lámal hlavu. A hlavně by se potom špatně prodávala ta esoterika.
