Ve svém novém koncertním filmu zpěvačka Beyoncé říká, že jsme se naučili fungovat jako stroje, jimiž ale ve skutečnosti nejsme. Možná aby to stvrdila, tak během opulentní koncertní tour Renaissance vystoupí z jakéhosi robotického skeletu, aby jako znovuzrozená Barbarella kynula desítkám tisíc nadšených fanoušků. Jenže když show utichne, tak promluví právě jako robot naprogramovaný tak, aby se naoko odhaloval, ale ve skutečnosti nesdělil vůbec nic. Tehdy si říkáte, že vlastně dává dokonalý smysl, proč performerka schopná uhranout stamiliony svým uměním už dekádu nedala rozhovor.
V očekávaném koncertním snímku Renaissance: A Film by Beyoncé, jenž vstoupil i do českých kin, láká dvaačtyřicetiletá diva jak na záznam show s více než třiceti písněmi, tak i na pohled do backstage, odkud se odskakuje i k širšímu bilancování a utužování rodinných vztahů. Jakkoliv však Beyoncé vzdává hold své tisícihlavé crew, která stěhovala obří show přes státy i světadíly, nebo strýčkovi Johnnymu, jenž ji ukázal house a pak i šil kostýmy, z dokumentu spíš nechtěně vyčnívá odtrženost od reality, která patrně měla být civilností.
Beyoncé tady tvrdí, že je především obyčejnou matkou, která vozí svoje děti každý den do a ze školy, za čímž je spousta neviditelné práce, což další záběr patrně demonstruje tím, že zpěvačka ukládá ratolesti ke spánku v private jetu. Při práci na tour si pak stěžuje, že ji jako černou ženu kolegové neposlouchají tolik, jak by měli, což tvrdí ve chvíli, kdy ji obskakuje armáda osobních asistentů, co jí buď upravuje make-up nebo si zapisuje každé její slovo. Narativ věčné oběti se prostě neostýchají vytahovat ani miliardáři.
…cosi implikovat, ale explicitně nic netvrdit
Narativ, to je ostatně jedno ze slov, které tady padá často – následuje safe space, trauma nebo komunita. Snad to nebude znít moc cynicky, ale někdy si až říkáte, že na Rodeo Drive v Los Angeles musí existovat nějaká agentura, která takhle učí celebrity mluvit, protože Beyoncé není zdaleka první ani poslední, která používá tento velmi specifický žargon floskulí, frází a klišé, jimiž můžete krasodušně mluvit dlouhé minuty, cosi implikovat, ale explicitně nic netvrdit. Je to zcela dokonalé umění falešné intimity.
Ve zkratce – něco ne zcela definovaného se vám stalo, měli jste z toho trauma, to jste ale tvrdou prací v komunitě, z níž se stala vaše rodina, dokázali překonat a teď poskytujete safe space platformu pro jiné, aby mohli být sami sebou, aby už nikdo další nemusel procházet těmi ne zcela definovanými těžkostmi jako vy. Když se tohle naučíte dobře nazpaměť, máte vystaráno, ať už v záchvatu sebechvály točíte dokument, nebo třeba sedíte na rozhovoru u Oprah.
Dokument tak oslavně vyprázdněný
Beyoncé tak možná měla zůstat jen u afrofuturistické show, jíž dravě a nápaditě postříhala, zkrátka o ní přemýšlela jako o filmu. Zatímco Taylor Swift ve svém nedávném koncertním filmu z Eras Tour chtěla co nejvíc imitovat zážitek z koncertu, takže zakrývala, že záznam nevznikal jen během jednoho koncertu, Beyoncé i v rámci jednoho songu mění hned několikrát blyštivé outfity z různých štací. Tenhle „maximalistický milostný dopis taneční hudbě”, jak tour označila BBC, by však potřeboval pokrátit, protože v druhé půlce 150minutové stopáže už radost z noci propařené v klubu, jíž má show implikovat, rozhodně necítíte.
Když Beyoncé vypadne při jednom koncertu proud, což využije ke změně outfitu, definitivně si uvědomíte, že byste si spíš doma mohli znovu pustit jiné hudební dokumenty. Třeba Gimme Shelter, etalon žánru, jenž tragický koncert Rolling Stones na závodišti v Altamontu v roce 1969 změnil v podmanivý horor o události, jejíž „narativ” se zcela rozpadl, takže celebritám rozhodně neposloužil jako další promo.
Zpěvačka na konci svého filmu říká, že už je v momentě kariéry, v níž nemá komu co dokazovat. To je samozřejmě fér. Proč to ale musí doprovázet dokument tak oslavně vyprázdněný, jako kdyby hasila nějaký reputační požár, zůstává stále nezodpovězenou otázkou.
