Když letos přijel do Varů, tak vůbec nechtěl, abyste o něm věděli. Šestačtyřicetiletý herec Michael Fassbender, jenž se v posledních letech víc než herectví věnuje automobilovému závodění, totiž dorazil na festival doslova jako “plus jednička” své manželky Alicie Vikander. Nikdo přitom netušil, že o jen pár měsíců později uvede film, v němž hraje postavu, která chce být podobně tichá a neviditelná. Jeho Zabiják však přesto nyní na Netflixu budí maximální pozornost. Natočil ho totiž David Fincher.
Není to špatné, zároveň jde však o film, z něhož necítíte žádnou inherentní potřebu ho udělat, jakkoliv prý režisér o adaptaci stejnojmenného komiksu přemýšlel roky. Určitě o filmu neuvažoval jako o zakázce, přesně takhle ale ve finále Zabiják působí, i když na ni velebený filmař určitě dostal desítky a desítky milionů dolarů a neomezenou kreativní kontrolu. Není to asi všespásné. Fassbenderův nájemný zabiják ostatně také pokazí kšeft, jenž měl být neprůstřelně připravený.
Bezejmenného Zabijáka potkáváme v Paříži, kde v prázdném bytě s výhledem čeká, až se v baráku naproti objeví jeho cíl, který má odprásknout. Na vše nahlížíme jeho perspektivou a v uších nám zní jeho hlas, v němž mudruje o prázdnotě existence a poučuje o dokonalé přípravě na práci, detailech a maličkostech, v nichž se odehrává život. Fassbender ho hraje jako nijakého nihilistického modela bez emocí, jenž spoléhá jen sám na sebe, jeho představa o něm samém se ale začne hroutit. Ano, pokud jste viděli Fassbendera ve Studu, tak víte, že tohle umí dokonale.
Tenhle film ale o odtažitosti spíš jen mluví a banálně o ní filozofuje, než aby vás skutečně zastudil hrůzou jako třeba Fincherův Zodiac, ačkoliv také tady přijdou o život i zcela nevinní pěšáci, kteří udělali kardinální chybu v tom, že se zabijákovi prostě jen nachomýtli do cesty. Zabiják je však nejsilnější, když zmlkne a vrhne se do prostých žánrových potěšení, které strůjce Klubu rváčů a Sedm umí stále inscenovat s ladnou precizností podepřenou myriádou neviditelných triků. Kdo by třeba řekl, že jízda na skútru Paříží je kompletně digitální?
Zapamatujete si tak hlavně šponování napětí spojeného s prvním výstřelem, jízdu výtahem s mrtvolou v kontejneru nebo sedánek s konkurenční smrtonoškou Tildy Swinton, jež zvládne při čekání na svůj skon ochutnat výběr lahodných whisky. Trochu se kafrá a pak vytryskne násilí – Tarantino by dost možná zatleskal, i když tenhle mordýř je na něj až příliš studený čumák, co je součást masy. Vždyť nářadí si objednává na Amazonu, obědvá v McDonalds, stěžuje si na Airbnb a při zakázkách úspěšně předstírá donáškovou službu. “Miliardáři mají armády, které je hlídají, dokud nedostanou chuť na meloun,” glosuje to.
Asi je nespravedlivé vyžadovat, aby z Fincherových filmů sálalo vždycky víc než jen podobné bonmoty obalené zbytnou vendetou, v níž se opravdové drama neukrývá. Možná je tak nejlepší se držet Zabijákova epilogu a vykašlat se na očekávání dané vahou všech vstupů a prostě přijmout chaos. Chaos, v němž nejde o výjimečný film. Jen jako “plus jednička” by si za něj ale do Varů Fassbender rozhodně přijet nezasloužil.
