Píše se rok 1971, Standa Pekárek právě nastoupil jako šofér do Československé televize a má tři sny: řídit Volhu 24, jezdit pro redakci humoru a lidové zábavy a vozit Karla Gotta. Pětidílná minisérie Volha, která v ČT běží od 2. dubna, ukáže, jestli a jak se Standovi tyhle sny splní. Proč stojí za to se na ni dívat?
Velký příběh malého práskače
Volha není jen auto, ale i Standovo krycí jméno u Státní bezpečnosti. Protože se prostořeký mladý muž skrze svou práci setkává s řadou důležitých lidí, je pro StB zajímavý – a protože má řadu škraloupů a velmi svéráznou morálku, je pro ni i snadno vytěžitelný. Ve středu minisérie, kterou podle knihy Karla Hynie natočil Jan Pachl, tak stojí poněkud nejednoznačný „hrdina“.
Kryštof Hádek
Držitel dvou Českých lvů dostává coby Standa Pekárek další velkorysou hereckou příležitost, ve které spíš než na ušlechtilého Bohumila Hanče z loňského Posledního závodu navazuje na charismatické hajzlíky, jaké ztvárnil třeba ve filmech Grand Prix nebo Kobry a užovky.
Klára Melíšková
Jedna z nejproměnlivějších českých hereček tu je zase v úplně jiné poloze než v loňské minisérii Podezření, za niž nedávno získala svého čtvrtého Českého lva. V ní hrála uzavřenou, podmračenou, nepřístupnou zdravotní sestru, která o kontakt s lidmi nestojí. Ve Volze je coby Standova matka zářivě atraktivní a společensky zdatnou servírkou, jež dokáže všechno vyřešit lahví koňaku nebo trochou povolnosti.
Herecký ansámbl
Protože se Volha odehrává v Československé televizi, nabízí jako většina děl z profesního prostředí prostor pro desítky větších i menších postav, které v daném prostředí pracují. Takže: Tomáš Jeřábek jako neurotický produkční Horáček. Aňa Geislerová coby režisérka Válová balancující mezi distingovaností a rezignací. Stanislav Majer, chlapácký kameraman Zikmund. Eliška Křenková v roli ještě ne úplně zacvičené asistentky Dáši...
Kostýmy
Dobového oblečení se použilo na dva a půl tisíce modelů z různých zdrojů, Stanislav Majer například vynosil bundu po svém otci. Někdy to působí jako móda z cirkusu, ale takhle se tehdy opravdu chodilo. U některých modelů je třeba doufat, že se do módy už nikdy nevrátí.
Slang
Poražený v kulábru platí mandl. Auta Robur a Carevna. Huliza. Každá doba i každé prostředí má své vlastní výrazivo. Minisérie Volha se ho důsledně drží, i když Standův seznamovací pozdrav „Třesu!“ je možná autorskou licencí.
Takhle to vypadalo
Volha používá postup, kdy do hraného děje vlepuje autentické dobové záběry Prahy a stopáž z televizních pořadů, které v daném období vznikaly. Někdy to střídání černobílé a barvy a různých formátů obrazu působí trochu na sílu, ale má svoje kouzlo.
Já na bráchu...
Doba normalizace je trefně zachycená v mezilidských vztazích a ve způsobu každodenního fungování. Každý někde někoho zná, všichni všem můžou prokázat protislužbičku, spousta věcí se dá nějak ukecat. Možná tedy ne byt na OPBH (další naštěstí zapomenutá instituce), ale když budete mít štěstí, dostanete nový bojler. A jen tak mezi řečí vrátný kontroluje zaměstnankyním podprsenky a odstraňují se plakáty s Neckářem. Příkazy shora, o nichž se nediskutuje.
Ale vlastně to byla fajn doba?
Nebyla. A Volha se idealizování minulosti naštěstí vyhýbá. Žádné „všichni měli práci a pivo stálo korunu osmdesát“, nýbrž potratová komise s ježibabou, která už tak nešťastné holce udělá peklíčko, nebo návštěva na nechvalně proslulé vyšetřovně v Bartolomějské, kde vám hned na přivítanou dají ránu do žaludku.
Potenciál do budoucna
První díl Volhy působí, že si zatím připravuje půdu, spíš než o avizovaný „velký příběh malého práskače“ jde o seznamování s prostředím a postavami. Ty ale nesou už teď velký dramatický i komediální potenciál. Každý z pěti dílů má stopáž celovečerního filmu a minisérie pokryje období tří dekád. Čekají nás tedy ještě velké věci.
