Už za pár dní bude na pekingské olympiádě soutěžit jamajský bobový tým a to znamená jenom jednu jedinou věc: podívat se znovu na filmovou klasiku z roku 1993, tedy Kokosy na sněhu. Což je oficiální název českého distributora a každý Američan, který kdy přijel do naší krásné země, to vnímal jako podprahový rasismus a zhrozil se.
V originálu se film jmenuje Cool runnings, což je taky oficiální heslo filmového jamajského bobového týmu. Dává to smysl, protože celá premisa filmu je o tom, že ze sprinterů by mohli být vynikající bobaři. Obecně toho v originále dává smysl mnohem víc, pokřiky, popěvky, vtípky jsou vydařenější. Což znovu potvrzuje mou teorii, že český dabing ve skutečnosti nebyl dobrý nikdy, akorát jsme neměli srovnání. Takže vám radím, pokud se budete chtít dojmout nad jedním z nejlepších sportovních filmů devadesátých let, zkuste to s titulkami v angličtině.
Cool runnings najdete oficiálně na Disney+, takže prozatím budete muset vzít zavděk, ehm… nejrůznějšími nosiči. Ale podívat byste se na ten film měli, protože obsahuje notnou dávku nostalgie po tom, jak se dělávaly filmy pár generací nazpátek. A pořád funguje. I skoro po třiceti letech.
Ekonomika humoru
Tak zaprvé, Kokosy na sněhu mají devadesát osm minut i se závěrečnými titulky. Ten film má hodinu a půl! Pamatujete, když ještě filmy mívaly hodinu a půl? Doslova se můžete na tenhle film podívat dvakrát během jedné projekce Avengers: Endgame.
Zadruhé, je to sice trochu sportovní film, ale hlavně je to komedie a ten film se za to nestydí. Dnes je čistokrevná comedy alespoň v Hollywoodu trochu zapomenutý žánr, protože se dá spousta humoru vměstnat do trendy žánrů, jako je právě třeba superhrdinovská akce. Vážně, jmenujte mi americkou komedii, kterou za posledních pět let vyrobilo velké studio. A která nešla rovnou na Netflix. Tak vidíte.
Obecně je tenhle starý a zapomenutý způsob vyrábění filmů v Cool runnings strašně vidět. Nepotřebujeme o postavách vědět každý detail jejich dětství, nepotřebujem celý spinoff seriál o tom, jak Sanka přišel ke svému šťastnému vejci. Divák není idiot, prostě mu dojde, co je jaká postava. Máme tady šaška (a brzdaře), který je srdíčkem grupy, máme tady tvrďáka, který nakonec změkne, a mlaďase, co projde největším osobním archem ke konci filmu. A protagonistu, co to táhne.
A kouče, který má hromadu osobních problémů a temnou minulost, ale po dlouhém přesvědčování se nechá od mladých černých kluků z Jamajky zlákat k tomu, aby je vedl na olympiádu. Tam se pak grupa potýká s rasismem, technickými problémy, obstrukcemi ze strany olympijské komise…
Že jo? Kdybych vám tenhle námět vyprávěl dneska, řeknete mi, že je to na dvě série Netflix seriálu. Kdepak! Devadesát osm minut.
Na šťastném vejci musíte dlouho sedět
To ale neznamená, že takové filmy v devadesátkách jen tak padaly z nebe, vytvořit legendární komedii vyžaduje čas. Podle Leona Robinsona, který hrál sprintera a bobového pilota Derice Bannocka, ho scénář „pronásledoval přes tři roky”, ale za tu dobu prošel celou řadou změn.
Tak jednak se dlouho šibovalo s tím, jak moc „podle skutečné události” to vlastně má být. Protože, a to si pojďme říct upřímně, když vyprávíte reálné události přesně, většinou z toho není nějak zvlášť povedený Disney film, že? A to se nebavíme o dnešním Disneym, bavíme se o tom hlubokém devadesátkovém. Pak se chvíli uvažovalo o tom, že se bude scénář pinkat mezi studii, v jednu chvíli se předělával na vážné a seriózní sportovní drama, podruhé zase nebyl dostatečně vtipný… Kvůli téhle hromadě změn se nejdřív naháněla velká herecká jména, pak se zase preferovali nonamové.
Díky tomu jsme nakonec dostali ten perfektně namíchaný mix poměrně neznámých černých herců a Johna Candyho jako kouče. Jeho poslední film vydaný za jeho života, mimochodem. Původně měl jeho roli hrát Kurt Russel, ale Candy byl ochoten nechat si sáhnout na honorář jen proto, aby se role Irvinga Blitzera mohl zmocnit.
Jak to bylo doopravdy?
Cool runnings patří k těm filmům, u kterých když si vygooglíte, jak to doopravdy bylo, budete maličko zklamaní. Ale jen v první chvíli.
Totiž! Jak říká George B. Fitch, pár let zpátky zesnulý americký byznysman a politik/republikán: „Pravda je asi jedno procento. Havárie. To je všechno.” Proč nás zajímá názor nějakého amerického politika? Protože to byl právě George Fitch, kdo nastartoval bobové šílenství na Jamajce a sponzoroval legendární Cool runnings tým. A mimochodem, skutečně ho to napadlo při sledování závodu podomácky sbouchaných vozíků.
Na tadytěch úpravách je vidět kvalitní scénáristika samotného filmu. Zajímavé momenty historie byly nafouknuty (jako káry, osobní příběhy sportovců a podobně), ale jiné reálné momenty byly nakonec trochu staženy na uvěřitelnější úroveň. Tak například je pravda, že tým byl diskvalifikován oficiálními místy. Ale neorodoval za ně jejich kouč, byl to monacký kníže Albert. A vy si možná říkáte, proč se taková věc vypustila z filmu? Protože příběhově mnohem lépe funguje, když se ke svým chybám dozná kouč Blitzer. Protože tvůrcům šlo hlavně o to, udělat dobrý film, a ne lpět na historické relevanci, která byla už v té době pět let za zenitem.
Všechny změny jsou ve službě příběhu a komedie. V Calgery nebylo minus pětadvacet Celsia, ale některé dny až šestnáct nad nulou. Jamajský tým neměl ani v jednu chvíli nejmenší šanci vyhrát medaili, havárku nezpůsobil technický problém, ale nesehranost týmu a bob nebyl do cíle donesen, ale dotlačen.
Ale asi už chápete, co je moje pointa. Je úplně jedno, jak to bylo doopravdy.
Zrodila se legenda
Kokosy na sněhu nejsou nejlepší film historie, není to nejlepší sportovní film ani nejlepší komedie… Ale je to velice výjimečný film, takový ten jednorožec mezi filmy. Doopravdy rodinná komedie pro celou rodinu bez jediného sprostého slova, vtipná, srdcervoucí a dojemná. Pro děcka, mámy i táty. Hlavně pro táty. A dobová kritika mimochodem souhlasí, všechna média, všichni kritici prostě píšou: „Je to prostě hezký!” Dokonce sám Roger Ebert napsal: “Není to špatný film. A manické odhodlání hlavních postav je roztomile sladké.”
Dneska už nejsou Kokosy takovou legendou, jakou byly pro nás devadesátkové děti. Ale troufl bych si tvrdit, že i když za dalších třicet let nebude mít potenciální divák nejmenší ponětí, že nějaký takový film existuje, když si ho pustí, bude na něj fungovat úplně stejně jako na na nás tehdy. A dnes.
Jízdy čtyřbobů jsou na olympijském programu 19. a 20. února.
