Pro spoustu českých domácností se Štědrý večer neobejde bez nové pohádky České televize. Tu letošní opět natočil osvědčený Karel Janák; zatímco v loňské pohádce O vánoční hvězdě si pohrál se žánrem fantasy, v letošní Jak si nevzít princeznu koketuje se žánrem sci-fi. Hlavní role urozených snoubenců, kteří se tak dlouho vzpírají sňatku, až se do sebe zamilují, skvěle padly Anně Fialové a Marku Adamczykovi.
Tyhle sudičky jsou docela od rány: nakráčejí rovnou na hrad, se všemi se tykají a všem říkají křestním. Pochopitelně, vždyť taky všem stály u kolébky. Teď mají hned dvě „zakázky“: narodil se princ Leopold, ale těsně ho předešel Hynek, syn velitele hradní stráže. Dobrosrdečná první sudička a druhá trochu zmatená říkají takové ty věci, které chtějí rodiče slyšet, ale ta třetí se s miminy moc nemaže. Hynek podle ní bude žrout a nešika a nad Leopoldem stihne vyvěštit rovnou hned dvě svatby. Novorozenec si má jednou vzít princeznu Josefínu ze sousedního království, jejíž budoucí rodiče po sobě teprve začínají pokukovat.
Sudičkám se neodporuje, ale říkejte to chlapovi a ženské, kteří se nemůžou vystát. Leopold s Josefínou, kteří se před svatbou viděli možná jen jednou, se shodnou na jediné věci: že spolu prostě do manželství nevlezou. A tak sudičkám ukradnou kouzelné hodinky a odcestují časem do dne té fatální sudby, aby ji odvrátili. Což samozřejmě způsobí daleko víc problémů než domnělého užitku.
Co se škádlívá, to se rádo mívá. Pro pohádky, a vůbec nemusejí stát na téhle premise, je klíčová chemie mezi hlavními představiteli. Anna Fialová a Marek Adamczyk v hlavních rolích působí věrohodně jak coby znesváření snoubenci, tak i jako pár, jenž se musí naučit táhnout za jeden provaz, aby vybředl ze šlamastyky, kterou si sám nadrobil. I když se Josefína s Leopoldem často chovají mimořádně zkratkovitě a bez rozvahy, působí dospěleji než různé přerostlé děti a přešlechtěné pohádkové karikatury, které bývají v českých pohádkách taky k vidění.
Hlavně Fialová (známá například z Hřebejkovy trilogie Zahradnictví) je princeznou docela bytelnou, zejména když sarkasticky hláškuje, hasí průšvihy v kožených kalhotách na šněrování nebo bez většího fňukání padá do řeky. Adamczyk (který v příštím roce zazáří ve sportovním dramatu Poslední závod) má sympatické klukovské charisma, příliš mu ale nelze věřit roli vůdce zbojníků, jež na něj později padne. Při jejich postupném sžívání se za dramatických okolností není těžké těm dvěma držet palce.
Pohádka Jak si nevzít princeznu stojí z velké části na vyprávěcím motivu cestování v čase, který je ve scénáři Petra Hudského pojat celkem přímočaře. Časoprostorové smyčky a paradoxy se příliš neřeší: zatímco v minulosti Leopold unese sám sebe coby nemluvně, v dějové současnosti existuje zřejmě jen jeden Leopold. Logika je v tom vachrlatá, ale cílem je humor. V minulosti funguje, vede třeba k situacím, kdy Josefína Leopolda nabádá, aby se uklidnil: jak sám o sobě, tak sám sebe jako mimino. V dějové současnosti se ale projevuje zejména opakovanými etudami „já nejsem ten, za koho mě máte, a vy nejste ti, za koho mám já vás“.
Druhá polovina filmu je ostatně citelně méně povedená. Po svižném nástupu a řadě akčních peripetií se totiž děj zasekne v táboře zbojníků, odkud se ne a ne vymanit. Předchozí velkorysé prostory zejména hradu Frýdlant jsou vystřídané torzem zříceniny, ve kterém sem a tam popochází několik postav sem a tam a šlape vodu, aby stopáž překročila devadesát minut. A s prořídlým dějem povadne i výprava, což by se pohádkám stávat nemělo.
U Jak si nevzít princeznu je nutno ocenit odvahu, s jakou se film obvyklým pohádkovým schématům pokusil vyhnout: sci-fi zápletka je využitá nosně. Trojice sudiček v podání Ivy Janžurové, Nadi Konvalinkové a Daniely Kolářové ve svých scénách převálcuje všechny ostatní postavy. Film také chvályhodně pokračuje v dlouhodobé linii emancipace ženských hrdinek, do níž zapadá jak zmíněný loňský opus O vánoční hvězdě, tak třeba pohádka Princezna zakletá v čase, která v roce 2020 proběhla kiny a v listopadu 2022 se dočká pokračování.
To, že se novinka Karla Janáka a Petra Hudského pohádkových kolejí drží jen volně, však bude zároveň asi nejčastější výtkou ze strany diváků. Od (vánočního) stolu se radí snadno, nicméně velkou část kouzla štědrovečerních pohádek dělá sníh, který se v nich přitom vyskytuje jen málokdy: loni se na obrazovku vrátil po osmi letech. Točit na sněhu je samozřejmě daleko komplikovanější a produkčně náročnější, ale kdyby se třeba napřesrok zadařilo, byly by to hned body navíc.
