Je to už osmdesát let ode dne, kdy Japonci zaskočili Spojené státy v tropickém ráji Havajských ostrovů. A už sedmdesát osm let se o té tragické události točí filmy. Některé jsou téměř dokumentárně přesné, některé jsou holé science fiction. A některé jsou plné absurdních chyb. Pojďme se kouknout na ty nejzajímavější.
Japonci byli ve válce od poloviny třicátých let a zoufale potřebovali strategické suroviny. Jenomže Spojené státy pomalu utahovaly kohout s ropou, a jak se blížil konec roku 1941, začalo být zřejmé, že pro Japonsko neexistuje jiná cesta za vítězstvím než úder na USA. Konvenční válka znamenala jistou prohru, takže byl vytvořen plán na překvapivý úder, který by na měsíce ochromil bojeschopnost Američanů a dal Japonskému císařství nejen přístup ke strategickým zdrojům, ale i čas připravit se na nevyhnutelnou americkou odvetu.
Ta operace vešla do dějin jako útok na Pearl Harbor a vedle atentátu na Kennedyho nebo prohře ve Vietnamu je to nejspíš největší americké trauma dvacátého století. Jako takové se nesmazatelně promítlo do kultury a hlavně pak do největšího média dvacátého století, tedy do filmu. Filmových a televizních zpracování útoku jsou desítky, a to nepočítáme ty bezpočty dokumentů, o které můžete zavadit v neděli dopoledne na čétéčku.
Některé jsou vážně povedené, některé méně. My se podíváme na ty nejlepší a uvidíte, že i ty nejlepší se nějakým chybám nevyhnou.
Bezprostředně
První filmové zpracování útoku japonského námořnictva na Havajské ostrovy je film s jednoduchým názvem 7. prosince a pochází z roku 1943. A už z toho letopočtu by vám mělo být jasné, že tenhle film je přesný asi jako muška japonského letce po litru saké. Přestože je za film zodpovědný John Ford (kterého Orson Welles i Ingmar Bergman označovali za jednoho z nejlepších režisérů všech dob), hlavní slovo na tvorbě a vydání tohoto filmu měl pochopitelně nově zformovaný Pentagon. Ministerstvo obrany nechalo film velice silně zeditovat a vystříhalo hodinu stopáže, která ukazovala americké námořnictvo jako “nepřipravené”. Což je naprostá podstata celé události, ale víte co. Během světových válek jsou cenzoři obzvláště hysteričtí.
Další důležitý film o Pearl Harboru se jmenuje Odtud až na věčnost z roku 1953. Hraje v něm Frank Sinatra a vyhrál osm Oscarů, přestože jste o něm nejspíš nikdy neslyšeli. Ale rozhodně jste viděli v kinematografii jeho vliv. Spousta ikonických záběrů a scén pochází právě odtud. Možná úplně nejslavnější je muž se ženou, jak se v objetí a polibku převalují na pláži, zatímco jim vlny smáčí nohy. Film je totiž hlavně o těch několika dnech, které předcházejí útoku na Oahu, je to napůl drama, napůl romantika, pár komických scén a velké akční finále. Dalo by se říct, že je to taková alfa verze Bayova Pearl Harboru.
A už proto, že se film moc nezajímá o akci ani historickou přesnost, je plný faktických chyb. Nováčci, kteří nikdy nebyli v boji, chodí oblékaní jako veteráni, ženy mají aktuální účesy, aby byly co nejatraktivnější pro diváka, když se střílí z kulometu, vojáci ho drží za hlaveň, což je nesmysl, a místo japonských Zero letadel jsou pro natáčení použita tréninková americká letadla.
Opačný pohled na útok na Pearl Harbor nabízí japonský film Havaj-Midway: Bitva na moři a ve vzduchu, který ale vyšel v americe s mnohem provokativnějším názvem Jak jsem vybombardoval Pearl Habor. Americký marketing vsadil velice chytře na “válku v Pacifiku poprvé očima nepřítele”. Příběh sleduje mladého nadšeného pilota japonského námořnictva, který jde od euforie vítězství v Pearl Harbor až po totální depresi porážky u Midway.
A právě relativní úspěch tohohle obskurního filmu vedl k jednomu z do té doby největších projektů v dějinách filmu.
Střízlivýma (sci-fi) očima
V roce 1970 vyšly dva bijáky, které změnily dějiny válečného filmu. Patton a Tora! Tora! Tora!, který se věnuje právě útoku na Pearl Harbor. Tora znamená v japonštině tygr a během operace to bylo kódové označení pro úspěšné zaskočení nepřítele. 7. prosince 1941 byl kód do vysílačky zopakován třikrát, aby byla jistota, že velení zprávu přijalo. Film stál na tehdejší dobu neuvěřitelných pětadvacet milionů dolarů a pozor, dělal se v americko-japonské koprodukci. Zaslouženě tehdy vyhrál Oscara za nejlepší vizuální efekty, ale nesmíte si představovat vizuální postprodukční triky dneška. Kdepak, tady probíhalo všechno velice reálně a velice fyzicky. Pro některé natáčecí scény bylo ve vzduchu až třicet letadel, jedno dokonce skutečně havarovalo a záběr na tuhle opravdovou havárii byl použit ve finálním střihu filmu.
Co se chyb týče, najdete jich jen velmi málo a když, jsou to věci, kterým se zkrátka nedalo vyhnout. Tvůrci si dali ohromnou práci s přesností, všichni tři režiséři (jeden Američan a dva Japonci) chtěli historicky co nejpřesnější vizuální spektákl, takže se řada novějších letadel předělávala do původní podoby, US Navy dokonce zapůjčilo některé reálné lodě, které se bitvy účastnily a které stejně měly jít brzy do výslužby. Ještě při natáčení Pearl Harboru Michael Bay používal letadla vyrobená pro Tora! Tora! Tora!
Navíc je film plný drobných detailů, které mohou působit jako chybka, ale nejsou. Například Japonci hlásí 8. prosince, ale to je proto, že tohle datum skutečně hlásili, protože byli oproti Havaji den napřed. Zkrátka, pokud máte dvě a půl hodiny a chcete vidět něco fascinujícího, Tora! Tora! Tora! by vás mělo uspokojit.
Druhý film téhle éry, který stojí za pozornost, je Final Countdown, v české distribuci je to Tajemná zář nad Pacifikem. A není to ani trochu historický film, je to takové to nacionalistické sci-fi, kterými jsou Američané tak strašně posedlí. Víte, jak když se Američani vrací v čase, vždycky chtějí zachránit Kennedyho? Nebo pamatujete tu epizodu Twilight Zone, kde se posádka tanku záhadně přenese v čase a má možnost zasáhnout do bitvy u Little Big Hornu? Tajemná zář nad Pacifikem je přesně tohle. Pozor! Atomová letadlová loď USS Nimitz (ano, nese jméno admirála, který velel u Midway) se záhadnou elektromagnetickou bouří přenese do 6. prosince 1941. A teď stojí před otázkou… máme rozprášit Japonskou flotilu?
Co je na tom nejdivnější? Až na základní premisu má tenhle film jen velice málo faktických chyb. Na filmu pracovala řada expertů a vojenských historiků, ostatně námořnictvo půjčilo na natáčení opravdovou atomovou letadlovou loď USS Nimitz.
21. století
A teď se dostáváme k tomu nejslavnějšímu filmu, který jste nejspíš všichni viděli. Pearl Harbor od Michaela Baye z roku 2001. Pearl Harbor je mimořádně zajímavý film a je to ten typ snímku, jehož pozadí je možná ještě zajímavější než film jako takový. Na přelomu tisíciletí měl totiž Michael Bay za sebou několik akčních filmů a korunoval je Armageddonem, což byl mega úspěšný letní blockbuster. Podobnou trajektorií si pár let předtím prošel James Cameron a jeho dalším krokem byl v té době nejúspěšnější film všech dob – Titanic. A s Pearl Harborem chtěl Bay se svým dvorním producentem Jerrym Bruckheimerem docílit toho samého. Natočit velkou hollywoodskou love story na pozadí ohromné tragédie. Vydělat spoustu peněz a vyhrát hromadu cen.
Pearl Harbor tak měl být mimořádně úspěšným mashupem tří faktorů, Titanicu, americké klasiky Odtud až na věčnost a (pravděpodobně) scénáře, který do Hollywoodu dotáhl nějaký Čech jménem Jan Svěrák. Alespoň Svěrák si to myslí a vidíte vedle sebe Tmavomodrý svět a Peral Harbor a víte, že Svěrákův scénář koloval po LA pár let před Pearl Harborem… Nedá se než souhlasit.
Problém je, že Bay není filmař, který by uměl vyprávět citlivý lidský příběh Svěrákova scénáře nebo velkou love story a lá Titanic. Údajně chtěl natáčet klasický hollywoodský velkofilm, minimálně to před natáčením tvrdil. Asistent režie později napsal: “Michael chtěl točit klasický film, chtěl držet delší záběry, nechtěl tolik hýbat kamerou. A bylo to jako sledovat Itala, který se pokouší mluvit bez rukou.” Bay nakonec spadl do svých klasických triků dynamické filmařiny, takže první půlka filmu vypadá jako turistická reklama na Havaj a druhá část, ta tragická, při které umřelo dva a půl tisíce lidí, ta je neskutečně zábavná na koukání.
Navíc je ten film velice, ale velice nepřesný. Jenom popis nepřesností a chyb ve filmu má na IMDB přes sto tisíc znaků, to je nějakých třiatřicet stran. Postavy říkají historické nesmysly, používá se tam technika z padesátých let, samotný útok vůbec neprobíhá tak, jak ve skutečnosti probíhal, Japonci při něm cílí na nemocnici, což se nestalo, piloti létají ve špatných letadlech a slavný Doolittlův nálet je posazen úplně do jiného historického kontextu. Ale! Je to vážně dobré koukání. A někdejší ředitel muzea přímo na Havaji řekl, že režisér “přesně vystihl atmosféru útoku”, takže kdo jsem já, abych kritizoval.
A zatím posledním zobrazením Pearl Harboru, které stojí za zmínku, je film Bitva o Midway z roku 2019. Celý film útokem na Oahu začíná a v podstatě tím pokládá premisu pro zbytek filmu. Co víc, vedle Tora! Tora! Tora! je to možná nejpřesnější popsání událostí, které jsme na plátně mohli zatím vidět. Je to o to divnější, že autorem filmu je Roland Emmerich, který je slavný vším možným, jen ne svou historickou a vědeckou přesností. Autor Godzilly, Patriota a Dne nezávislosti se ale rozhodl, že tohle je vážná věc, a podal celý film s téměř dokumentární delikátností.
Takže pokud nemáte náladu na to, sledovat film ze začátku sedmdesátých let, dejte si Midway. Hraje tam hromada skvělých herců, je to historicky přesné a korektní, vypadá to famózně a narozdíl od Tora! Tora! Tora! tady na konci vyhrajeme.
