Návrat ve velkém stylu? Almodóvarovy Hořké svátky mažou hranici mezi realitou a fikcí
Matador světové kinematografie opět zasahuje lidská srdce po celém světě. Už přes půl století vysílá filmařský samouk Pedro Almodóvar směrem k cinefilům Kupidovy střely v podobě dramat plných pošramocených mezilidských vztahů a neschopnosti komunikovat: namátkou Ženy na pokraji nervového zhroucení (1988), Květ mého tajemství (1995), Vše o mé matce (1999), Mluv s ní (2002), Špatná výchova (2004) – snímky, které tuzemští filmařovi ctitelé většinou mohli v české premiéře vidět na MFF KV.
Každým z těchto dramat Almodóvar otevřel závažné celospolečenské téma – a pořádně do něj zaryl tupým nožem. Pěticí děl z posledních třinácti let si madridský oscarový tvůrce vybral slabší období, až novinkou s názvem Hořké svátky se na webu ČSFD vyhrabal z modrých čísel. Aspoň prozatím. Brzy totiž snímek podrobí kritickému zkoumání náročné karlovarské festivalové publikum a uvidíme, kam se hodnocení posune.
V komorním dvouhodinovém dramatu se ocitáme v různých časových rovinách, ve dvou dějových liniích. V roce 2026 trpí reklamní režisérka Elsa (Bárbara Lennie) migrénou a s pomocí svého přítele Beaua, dobrovolného hasiče a stejně dobrovolného striptéra, odjede do nemocnice. Zmíněná spolutvůrkyně dvou tzv. kultovních filmů (tedy snímků, které mainstreamové publikum neskouslo a jen hrstka podivínů je zbožňuje, jak výraz kult označila samotná herečka) trpí nezpracovaným traumatem po smrti své matky a pak pomůže své přítelkyni Natalii ve zlomovém životním kroku…
Tohle všechno je ovšem jen na papíře. Režisér a scenárista Raúl (Leonardo Sbaraglia), trpící dlouhodobou tvůrčí krizí naslouchá vyprávění své donedávné asistentky Móniky (Aitana Sánchez-Gijón) a příběh jí a její přítelkyně Patricie (Vicky Luengo) převede do podoby scénáře. Rázem se stává režisérka a scenáristka trpící dlouhodobou tvůrčí krizí z Móniky/Eleny, která píše Elsin příběh. Stírá se hranice mezi realitou, fikcí a právem na soukromí. Do jaké míry se v postavách Eleny a Natalie (Milena Smit), která přišla o malého synka, nechal Raúl inspirovat realitou? A smí se to vůbec? A není ten tápající režisér vlastně sám velký Pedro? Samé otázky!
Divák si každopádně může vybrat, na co vlastně kouká. Na intimní příběh ženských přátelství a odolnosti v krizových situacích? Na mudrování nad vztahem reality a fikce a etickými možnostmi ztvárnění soukromí dalších osob? Nebo jen na kaleidoskop krásných obrázků, které časem vyšumí jak šáňo schované po matuře?
