Film PSH Nekonečný příběh se ohlíží za kariérou české „rap'n'rollové“ formace Peneři strýčka Homeboye, kterou tvoří Orion, Vladimir 518 a Mike Trafik. Režisér Štěpán FOK Vodrážka v něm rekapituluje cestu kapely ze sídliště Jižní město na největší tuzemské stage a nevyhýbá se ani temnějším stránkám slávy a úspěchu v hudebním byznysu. Vtipný i intimní dokument má na karlovarském festivalu světovou premiéru v sobotu 2. července, která se stane jakýmsi Dnem s PSH: vedle projekce v Malém sále proběhne autogramiáda se skupinou a debata s jejími členy i s tvůrci filmu, v noci pak „Peneři“ vystoupí v Mattoni Life Baru u Vřídla.
Festivalová anotace PSH Nekonečný příběh označuje za „vynalézavě natočený trojportrét na tělo, který se nevyhýbá žádným tabu.“ Ve filmu se probírají i odvrácené stránky slávy, jsou v něm k vidění někdy i dost intimní záběry ze zákulisí... Jak jste s PSH domlouval hranici, za kterou už nepůjdete?
Hned na začátku jsme si stanovili hlavní premisu, že nechceme natočit oslavný pomník, ale film, který bude upřímný a autentický. A že se proto budeme snažit ničemu nevyhýbat. Když na tohle kluci přistoupili, mohli jsme do toho jít naplno. Měli jsme k dispozici spoustu dobových materiálů včetně soukromých archivů členů kapely, takže ta míra soukromí, kam nás PSH pustili, byla opravdu neuvěřitelná. Šli do toho bez cenzury a díky tomu ten film může být tak otevřený. Když kluci viděli první sestřih, samozřejmě trochu koukali a museli se s tím filmem srovnat, ale žádné hranice jsme neměli a nic se ze střihu nemuselo vyhazovat.
PSH Nekonečný příběh se noří hluboko do minulosti, Orion například vytahuje ze sklepa své rané texty, které psal jako patnáctiletý. Co taková ohlédnutí s členy skupiny dělala?
To by asi museli říct kluci. Já jsem na nich při pracovní projekci viděl, že to pro ně byla zajímavá cesta zpátky, hodně se smáli. Spoustu archivních materiálů, jako třeba hrubé materiály z natáčení videoklipů nebo záběry z koncertů, možná viděli poprvé, takže svou vlastní minulost vlastně znovuobjevovali trochu jinak. Můj nejsilnější dojem spojený s tím filmem byl, když za mnou po první projekci přišel Orion, objal mě a brečel dojetím.
Kdo vlastně film o PSH inicioval?
Scenárista Petr Cífka. Jak ho to napadlo, nevím, ale vždycky říkám, že stál na koncertě 58G a uvědomil si, že bez Penerů by tady žádná rapová scéna nebyla a že by o nich proto měl vzniknout dokument. Přišel s tím za mnou a za producentem Vráťou Šlajerem a takhle společně jsme oslovili kapelu.
Ve filmu vtipně kombinujete rozhovory s členy skupiny, materiály z archivů České televize i osobních, ilustrační prostřihy ze série o Vinnetouovi nebo z filmu Discopříběh... Jak se vám podařilo tak různorodé zdroje ukočírovat ve střižně?
Tenhle film, jak to u dokumentů často bývá, vlastně vznikl právě až ve střižně. Původně měl být mnohem stylizovanější, mělo jít o něco na způsob dokumentárního stand-upu. Po pár dnech natáčení jsme ale pochopili, že bude mnohem líp fungovat v nějaké přirozenější, autentičtější rovině. Natáčení pak zbrzdil covid, čehož jsme využili k tomu, že jsme sestříhali, co jsme zatím měli. Dotáčeli jsme pak už po té autentické lince. Na střih vzpomínám rád, se střihačem Tomášem Elšíkem jsme ve střižně strávili možná sedmdesát dnů: bylo zábavné probírat se těmi různorodými materiály a zkoušet, jak do sebe zacvakávají.
V porovnání s jinými žánry v hiphopu existuje zvlášť vysoká míra sebestylizace: interpreti dělají velká gesta, vytvářejí si alter ega... Stávalo se vám, že PSH utíkali od té zmiňované autenticity a schovávali se za své persony?
Stávalo, samozřejmě, muzikanti a rappeři zvlášť prostě mají vybudované tyhle svoje masky. Bojovali jsme s tím, ale vždycky jsme toho natočili hodně a pak jsme ve střižně šli po momentech, kdy kluci zůstávali nejautentičtější. Myslím, že v tomhle smyslu nejvěrohodnější byl Orion.
Jak se do filmu dostala Saskia Burešová, legendární hlasatelka a moderátorka mimo jiné pořadu Kalendárium?
S tím přišel Petr Cífka, protože Peneři do Kalendária přece dávno patří! Pomohlo nám, že jsme měli jako koproducenta Českou televizi. Paní Burešové jsme zavolali a ona souhlasila. Přišli jsme za ní na natáčení běžného Kalendária, kde jsme jí dali text, jednou jsme ho s ní prošli a ona ho pak vystřihla na první dobrou. Řešila jen detaily, třeba jestli má vyslovovat „rapovat“ nebo „repovat“. Správnou výslovnost znala, jen po ní kdysi někde v rádiu chtěli, aby to říkala špatně, aby to bylo jako legrační. Naprostá profesionálka a žijící legenda.
Když říkáte, že Peneři patří do Kalendária, jaká je podle vás jejich pozice na české hudební scéně?
Zrovna nedávno jsem přemýšlel nad tím, že jejich Repertoár se považuje za nejzásadnější českou rapovou desku. Já bych se přitom nebál říct, že to je jedna z nejzásadnějších a nejlepších českých desek vůbec. Pro mě jsou Peneři jedineční tím, že tu byli od začátku domácího rapu, všichni tu na nich vyrostli, jsou tu pořád a nebojí se posouvat dál. Co žijou, to píšou a rapujou, otiskujou svoji životní zkušenost do hudby. A nebojí se ani nechat někoho cizího otevřeně se ohlédnout za jejich kariérou: opravdu nám nechali volnou ruku a řekli – hele, hlavně ať vás to baví a ať je to dobrý.
