Předposlední den Colours byl už tradičně hodně intenzivní a příjemně vyčerpávající. Pro ty, kteří si chtěli festival užít hlavně hudebně, šlo o nepřetržitý proud koncertů a nekonečné přesuny po areálu. Pátek byl lineupově silný – jak na hlavních tak na menších stagích. Na pódiu určeném československé scéně otevřel odpoledne písničkář Pokáč, který by z fleku mohl dělat také stand-upy. Příjemně překvapil slovenský dreampop Tolstoys s neobvyklou skladbou nástrojů nebo kapela Tuyo, která vůbec poprvé hrála mimo Brazílii.
Písničkář Pokáč, který započal svou kariéru na YouTube, je ještě vtipnější než jeho texty. „Pořád nechápu, proč je vás tady tolik, vy si možná myslíte, že jsem kapela Mirai,“ rýpl si několikrát vystudovaný programátor do kapely, která mezitím hrála na hlavní stage. Pro Mirai přitom sám napsal několik textů. Pokáčovou doménou je spíš skvělý a mnohdy ironický text než hudební vynalézavost, rozhodně ale vládne darem komunikovat s publikem a královsky jej bavit. Koncert byl navíc jedním ze dvou, které jsou překládány do znakové řeči. Provedení skupiny Hands Dance několikrát předčilo mé očekávání – namísto strohého překladu do znakové řeči šlo o brilantní herecký výkon na hranici fyzického divadla. Jak moc bylo jejich provedení pro neslyšící srozumitelné, těžko soudit.
Pokladem Full Moon stage, kterých je letos požehnaně, rozhodně byla slovenská kapela Tolstoys. Zasněnému dreampopu dala kouzlo hlavně kombinace elektroniky a houslí, a pochopitelně zpěvaččin jemný hlas a upřímný projev. Bylo očividné, že mladá kapela – věkem, nikoliv výkonem – není na tak velké nadšené publikum zvyklá, jejich radost byla nefalšovaná. A to je vůbec to krásné na festivalu Colours, který dopřeje méně slavným, zato zajímavým kapelám, otevřené publikum, které si je mezi řádky programu prostě najde. Autorkou poetických a přitom civilních textů je zároveň frontmanka kapely, teprve dvacetiletá Ela Tolstová. Projevem občas připomíná zpěvačku Auroru – hlavně když koulí modrýma očima. Jakoby ledový a vzdálený hlas, který je v kontrastu s podtóny bicích, publikum nadchl natolik, že si po koncertu říkalo o trička.
Unikátní byl koncert částečně sourozenecké kapely Tuyo na Fresh stage. Po několika skladbách, které dostaly publikum do elektro-vokálního transu, totiž jedna ze zpěvaček prozradila, že je to úplně první koncert, který čtveřice hraje mimo Brazílii. Těžko říct, jak slavní jsou hudebníci doma, každopádně je úžasné, že je organizátoři pro festival objevili. Energie přetékala z pódia na publikum a z publika na pódium – všichni byli nadšení, hudebníci dojatí úspěchem, který získali u českého publika.
V publiku se ale objevili i brazilští krajané. Hudba oscilovala mezi taneční elektronikou ozvláštněnou akustickou kytarou a melodickými vokály, a čistě akustickými romantickými písněmi, vzdáleně připomínajícími jižanské telenovely. V hudbě byly cítit prvky R&B či hip hopu, to vše však v estetice, která je na první poslech jihoamerická. Tuyo přinesli jedno z nejsrdečnějších a nejzajímavějších vystoupení dne.
Lehkým zklamáním na druhém největším pódiu byl pro mě Lewis Capaldi. Přidal se k vyšperkovaným vystoupením Toma Walkera a Rag’n’Bone Mana, kde však zbylo málo místa pro hlubší emoce a upřímnou komunikaci s publikem. Od Capaldiho, kterého předchází pověst obyčejného chlapce, který se najednou probudil jako slavný, jsem navíc čekala trochu skromnější a opravdovější projev. Namísto toho se, než aby víc času věnoval zpěvu, nastylizoval do role lehce arogantního floutka, která seděla Johnu Newmanovi, nikoliv však jeho bolestínským písničkám. Jestli se tak snažil odlehčit veskrze depresivním textům, těžko říct. Nicméně by prospělo méně průpovídek, které nebyly vtipné, a více upřímného, nikoliv povýšeneckého zpěvu. Že hitovka Bruises vznikla ze skutečných emocí, je však nepopiratelné.
Taneční alternativou k příliš popovým a masovým Years&Years byl francouzský mistr beatboxu SARO, který udivoval tím, co s pomocí looperu a svých úst dovede. Jednoznačně odstartoval taneční párty páteční noci, a navíc byl roztomilý svým francouzsko-anglickým projevem. Snad trochu plochý byl koncert kapely Mogwai, která se zcela vyhnula jakékoliv komunikaci s publikem a ponořila se jen do hudebního víru. Pokud na to však člověk přistoupil a také vplynul hluboko do noční hudby, zážitek to byl kvalitní. Post-rockoví Mogwai precizně pracovali zejména s napětím a uvolněním, dynamikou a překvapením v hudbě, která se jinak slévala do extáze kytar a energických bicích, občas vyšperkovaných zkreslenými vokály.
V závěrečném zúčtování byl z mého pohledu třetí den v mnohém zatím nejsilnější, i když to nebylo zrovna zásluhou hlavních pódií. Můžeme se jen těšit, co přinese den poslední. A ještě něco: zkuste najít rudé trenýrky, které plápolají nad československým pódiem. Pozor! Jdou vidět pouze od Fresh stage.
Na snímky ze třetího dne festivalu Colours of Ostrava 2019 se podívejte v naší fotogalerii:
