Krajinou na Hodonínsku v okolí obce Šardice se táhnou nekonečné lány obilí a kukuřice. Ve zvlněných kopcích tvoří strukturu odstínů žluté, zelené či hnědé barvy. Lákají fotografy až z Jižní Koreje či Japonska. Kvůli podobnosti s italskou krajinou se lokalitě začalo přezdívat Moravské Toskánsko.
Kromě Toskánska a města Palouse na severozápadě USA prý podobně charakteristické místo na planetě není. Krásy, které mnozí považují za přírodní, jsou ale ve skutečnosti vytvořené člověkem a mají i svou odvrácenou tvář. „Odlesněná území a obrovské plochy s kukuřicí, obilím a slunečnicí na svažitém terénu jsou přímo předurčené k tomu, aby po nich stékala voda a způsobila záplavy a sesuvy půdy a bahna do údolí,“ upozorňuje Miroslav Gregorovič, který nás oblastí provází.
Smrtící povodeň
Krásu i nevyzpytatelnost monokultur dobře zná. Šestnáct let byl starostou Šardic, především ale přímým účastníkem neštěstí v Dole Dukla, kde pracoval jako horník. Ve vyprávění nás přenáší o téměř půl století zpátky do 9. června 1970, kdy na Hodonínsku došlo k obrovské průtrži mračen a klidné potoky se změnily v dravé řeky. „Přívalový proud vody z Šardického potoka kvečeru došel ze severní strany kopců a ničil všechno, co mu stálo v cestě. Hloubka vody, která se valila hlavní silnicí obce, dosahovala jednoho metru, průtok byl kolem sto kubíků za sekundu. Raději jsme jeli s hlavním inženýrem obhlédnout stav na šachtu. U jednoho z domů nás ale záplavová vlna obrovskou silou zvedla a s nákladním autem odhodila,“ vzpomíná Miroslav Gregorovič, kterému bylo v té době jedenadvacet let.
Voda se valila celým údolím v šířce téměř sto metrů, protrhla podloží nad vydobytými prostorami a rychle vnikala do lignitového dolu. Jemné písky se změnily v tekuté, zaplavily všechny chodby v délce 32 kilometrů a navždy tak zahradily horníkům cestu zpět. Nebylo úniku. Tehdy se začala propadat zem. Poddolovaný povrch se provalil a na mnoha místech se vytvořily obrovské krátery hluboké až 60 metrů a o průměru až 40 metrů. „V odpolední směně tehdy bylo 110 horníků, 34 z nich nestihlo včas vyfárat a přišlo o život. Kdybych si nevyměnil směnu s kolegou, byl bych mezi nimi,“ vypráví Miroslav Gregorovič, kterému zachránila život náhoda.
Přísně tajná tragédie
Na nádvoří dolu byla panika, shon a strach. Nefungovaly telefony a nešla elektřina. Okamžitě začaly záchranné práce. Vše šlo ale velmi pomalu. „První horník, kterého objevili až po třech dnech, byl těsně pod povrchem, držel se žebříku a zbývalo mu jenom vyskočit do bezpečí. Bohužel to nestihl. Všichni jsme doufali, že se někteří horníci mohli zachránit ve vzduchové bublině. Jejich manželky a děti čekaly u šachty i týden a stále věřily. Plakaly a nechtěly se hnout z místa. Nikdo živý se ale nenašel. Práce byly komplikované a posledního horníka objevili ve spletitých chodbách až v říjnu,“ vzpomíná Gregorovič. Po obnovení těžby pracoval na dole dál, mnozí ze spolupracovníků ale tragédii psychicky neunesli. Následky havárie se odstraňovaly tři roky, náklady byly téměř 66 milionů korun. Těžba byla definitivně ukončena v roce 1992, podzemí kompletně zlikvidováno následující rok.
V jiných krajích republiky a v zahraničí se o tragédii příliš nevědělo. V době vrcholící normalizace se totiž stranické a státní orgány snažily katastrofu zamlčet a uvalily na havárii informační embargo. Do uzavřené oblasti se dostali jenom prověření novináři, kteří mohli publikovat pouze předem připravené a strohé zprávy odsouhlasené vládou. Zahraniční novináři do oblasti nesměli. Mimo okres Hodonín se dostalo do tisku jen omezené množství fotografií pohromy.
Celý článek o cestování po Súdánu a další zajímavé reportáže si můžete přečíst v časopise Lidé a Země, který je právě v prodeji.
