nahoru

Karel Weis: Podivínský hudební skladatel a sběratel lidových písní, který zachránil jihočeský folklór

Michal Bystrov30. září 2019 • 07:40
Karel Weis: Podivínský hudební skladatel a sběratel lidových písní, který zachránil jihočeský folklór
foto: ČTK

Ve čtyřiatřiceti začal sbírat písničky na jihočeských Blatech. O dva roky později, 10. června roku 1898, v Praze na Letné málem zastřelil dva spoluobčany, o nichž si myslel, že mu jdou po krku. Tři roky nato ho označili za vlastizrádce, protože napsal operu na německé libreto a prodal ji německému divadlu. Krutou ironií osudu byl jeho syn v závěru druhé světové války popraven nacisty. Karel Weis (13. února 1862 – 4. dubna 1944) naštěstí zemřel krátce předtím. Člověk plný rozporů, podivín milující skandály. Ale i muž, který bez nadsázky zachránil jihočeský folklór.

Ve Veselí nad Lužnicí stojí Weisův dům. A v něm se ukrývá 85 krabic s několika tisíci dopisů, not a jiných dokumentů z pozůstalosti skladatele, který toho pro zdejší lidovou kulturu udělal totéž co František Sušil pro moravské balady. Na Soběslavsko-veselských blatech, ale také v šumavských lesích, na Stašsku a Zdíkovsku sebral Karel Weis během tří dekád více než 2000 textů a melodií, z toho 400 neznámých, jež pro věčné časy uchoval ve svém monumentálním díle Český jih a Šumava v lidové písni.

Patnáctisvazkovou sbírku, opatřenou krásnými ilustracemi a cenným popisem života, dějin a zvyků tamního obyvatelstva, vydával tenhle potrhlý „pán z Prahy“ vlastním nákladem od roku 1928 až do své smrti před 75 lety, v nevlídném roce 1944. Dodnes mu Jiho­český kraj a Češi vůbec dluží nové vydání – se stejnou parádou, s jakou byly před časem vzkříšeny Sušilovy Moravské národní písně.

Málokdo si uvědomuje, že ve chvíli, kdy chudák Weis s námahou obcházel nemluvné chalupníky, na cestách od vsi ke vsi zapadal s vozem do bláta a snažil se vytěžit co nejvíc z pověstné jihočeské rázovitosti, byl už tuzemský folklór passé. Stal se z něj exponát, stejně umělý jako Česká chalupa na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895. Weis přišel na Blata v létě roku 1896, tedy s křížkem po funuse. A přesto se mu díky jeho nezdolné vůli podařilo vykřesat ze vzpomínek místních poslední jiskřičky. O pár let později už tito pamětníci nežili.

Po Vltavě pláve velkej krokodil

„Z počátku bodří Blaťáci nechtěli tomu rozumět, že bych měl za lubem pouze sbírání písní, účel byl jim nepochopitelný, a dokonce se na mne poptávali veselského pana notáře, který ovšem jim věc vysvětlil,“ prozrazuje Weis ve své zpovědi Jak jsem se dostal na Blata. A s pobavením popisuje, jaké svízele přináší činnost folkloristy-amatéra.

 

„Řeklo se mi: ti a ti v těch a těch vesnicích jsou dobří zpěváci. Dobrá! Tak vezmeme tu nejbližší. Přijdeš za parného dne do obce, která je jako po vymření. Nevidíš živé duše, leda několik umouněných, sotva mluvy schopných dětí. Seženeš nějakou babičku, která ti konečně řekne, že hledaný pantáta je v poli tam a tam u lesa. Jdeš tedy k lesu. Pantáta, statný sedmdesátník, o dřevěné noze, na první pohled starý vojín, dře se v potu tváří u pluhu – zaorává. Předneseš mu svou žádost. Nechápe. Tedy ještě jednou. ,Ah, to my tu tak pěkné písně nemáme – nevím – snad někdo jiný – já už jsem to zpívání pověsil na hřebík – žena mi postonává – není člověku do zpěvu.‘ Vymlouváš to starci: ,Snad večer při sklenici piva, nebo v jiný den?‘ – Objedná tě na neděli. – Ale v neděli je stejně naladěn, začneš znova přemlouvat – výsledek stejný. Zkusíš to tedy jinde. V Y. prý mají znamenitého zpěváka. Vzhůru tedy. Je deštivý den, od rána jen leje, lidé nemohou do pole. Najdeš pantátu v hostinci – je při kuráži, veliká výhoda –, neboť Blaťáci sami o sobě praví, že zpívat mohou, jen když mají trochu ,v hlavě‘. Pantáta nedá se dlouho pobízet do zpěvu – chopíš se papíru a tužky – a pantáta spustí: ,Na záblackej hrázi, mezi dubama‘ – s nápěvem čistě vídeňským: ,Po Vltavě pláve velkej krokodil…‘ Jako když tě studenou vodou poleje. Vysvětluješ. Hlásí se někdo jiný s pravou blaťáckou, leč sotva že začal, vskočí do toho pantáta, že to tak není, a v tu chvíli povstane chaos čtyr hlasů – jeden zpívá přes druhého a tobě nezbývá nic než odebrat se s nepořízenou domů.“

Jakou mi zazpíváte?

 

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 1 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější