nahoru

Marie Terezie

Zbyněk Válka18. května 2017 • 00:15
Marie Terezie
foto: Archív

Když nastupovala na trůn, nikdo by na její budoucnost jako vladařky nevsadil ani zlámanou grešli. Když odcházela, byl tolar s jejím portrétem nejhodnotnější stříbrnou mincí kolující po světě a její poddaní k ní vzhlíželi. Od narození panovnice, jež tvrdila, že svatováclavská koruna připomíná šaškovskou čepici, ale která zároveň kategoricky prohlásila: „Čechy nedám!“, uplynulo tři sta let.

U kdekteré postavy světových dějin lze použít mnohé napovídající termín „rozporuplná osobnost“. Tou naše Marie Terezie (13. 5. 1717 až 29. 11. 1780) jistě nebyla. Ano, její nejtradičnější nepřítel, pruský Fridrich (Bedřich) II., rozporuplný byl, ale Marie Terezie ne. Byla stabilní, někdy ke své škodě předvídatelná a ke svým lidem loajál­ní.

Životní příběh slečny křtěné jako Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna nebyl typický hned od prvních dnů. Otec Karel VI. s nasazením dcery do evropských peripetií vůbec nepočítal, ale i tak přes studené prostředí španělské etikety holčička prospívala. Své chůvě a mentorce, posléze i celoživotní důvěrnici hraběnce Fuchsové, říkala Mami. Mariino vzdělání bylo dobově dívčí a o to víc překvapí její kompetentnost v diplomacii a ve správě státu. Síla jejího charakteru by měla uvádět feministky v úžas. Hrála tak rozdílné role. Od pečlivé matičky až po tvrdou a pragmatickou vládkyni velkého středoevropského prostoru. Je to sice velmi zjednodušující, ale Marie Terezie je vším, co chcete.

Sňatek jako výhra v loterii

Startovní čarou pro šlechtičny byl většinou dohodnutý sňatek. Sňatková politika nebyla v Evropě nic jiného než chovná plemenitba s kalkulovaným výnosem. Marie měla obrovské štěstí. „Její“ František Štěpán Lotrinský, jehož lotrinské léno bylo kvůli Francii vratké, měl ve chvíli seznámení „výhodu“ nejen dobrého rodu, ale i bezvýznamnosti. Spojení Františka s habsburskou princeznou nikoho v Evropě neohrožovalo. A s jeho územím se dalo kšeftovat.

A obráceně: František Štěpán Lotrinský neměl příliš v evropské hře na výběr, ale manželství s krásnou a zamilovanou Marií bylo první cenou v loterii. Jak praví populární legenda, Marie si Františka vyhlédla už jako malé děvče na pražské korunovaci svých rodičů. Karel VI., sám synem neobdařený, choval k sympatickému mládenci city téměř otcovské. Výsledkem kalkulovaného sňatku bylo jedno z nejstabilnějších manželství v Evropě. Láska náhodou vyhověla politice. Manželé zaujímali předem danou pozici. Marie se stala panovnicí a František se stal „manželem“. Na hraní dostal za Lotrinsko slunné Toskánsko. Lotrinsko získali Francouzi.

V době sňatku ovšem neměla Marie nástupnictví vůbec jisté. Lidové povědomí považuje habsburskou Pragmatickou sankci za dokument vytvořený právě pro možnost intronizace ženy na trůn. To byl ovšem jen nezamýšlený výsledek. Karel VI. tento zákon vydal 19. dubna 1713, ještě před narozením dcery, v době, kdy stále ještě doufal v narození syna-dědice. Účelem bylo jasné stanovení následnické posloupnosti a předejití možného dělení habsburských lén. Příbuzných poprovdávaných a oženěných do okolních zemí bylo dost, a existovalo tedy až příliš nároků na kus případného dědictví po smrti císaře. V Rakousku, Čechách a Uhrách zákon ve stavovských sněmech prošel, ale právě pro případné nároky „ciziny“ bylo třeba získat mezinárodní souhlas s jeho zněním. Karel VI. napřel všechny diplomatické i finanční síly a postupně tento souhlas získal. Skeptický princ Evžen Savojský, nejproslulejší vojevůdce Rakouska té doby a člen tajné rady, poznamenal, že obsah Pragmatické sankce zabezpečí jen silná armáda a plná státní kasa. Měl sice pravdu, ale poněkud alibistickou. Sám eráru notně pouštěl žilou.

Zlatá doba matky lidu

Marie sama se skutečně považovala za matku svých poddaných. A generace prostého lidu ji snad za jejího života také tak braly. Marie ovšem o skutečném bytí poddaných nevěděla téměř nic. Leckteří z nich si později pod dojmem horečnatého úsilí jejího syna mysleli, že s ní bylo líp. Nebyla to ovšem pravda. Josef II. si nechal vypracovat realistickou zprávu o stavu životních podmínek v Čechách a na Moravě a byl upřímně zděšen. Je hrozné ji číst ještě dnes. Na mnoha panstvích byli lidé na úrovni zvířat. Jak poznamenal cestovatel ze Saska: „Čechy jsou bohatou zemí plnou chudých lidí. Než na ně promluvíte, líbají vám šos.“ Příčinou otřesného stavu venkova byla místní šlechta. Dnešní fascinace touto dvouprocentní menšinou (v 18. století už méně než jedno procento) by leckdy dostala velké trhliny v představách o jejích zásluhách o národ, kdybychom si přečetli „Josefovu zprávu“. Zvlášť když drtivá část z nás je potomky víc než devadesáti procent nevolných rolníků.

Marie na dálku a Josef zblízka se ovšem snažili sudbu lidu zlepšit. Reformy Marie Terezie není třeba podceňovat. Všeobecně se nejvíc ví o reformách školských a soudních, ale to je jen zlomek prosazených zákonných změn. Vždyť už ona – „bigotní katolička“ – začala, byť ve stínech, omezovat moc kléru. A není divu. Jen pohled na mapu církví držených lén v Čechách a na Moravě, která nebyla zdaněná, napoví víc o tom, proč správce státu – víra nevíra – nemohl unikající prostředky přehlédnout. Jen světské podnikání jejího milovaného Františka Lotrinského a jeho odkaz státu přinesly plnou kasu a Josef II. to věru ocenil. Včetně norem trestního práva, číslování domů, reformy armády až po drobnosti typu zákona o požární službě zdědil její syn reformovaný státní a finanční aparát. Nakonec, i kdyby Marie Terezie našim zemím nedala nic než jen Josefa, měli bychom jí stavět sochy.

Na rakouský trůn nastoupila nekvalifikovaná třiadvacetiletá arci­vévodkyně rakouská v roce 1740. Na její državy se téměř okamžitě vrhl Fridrich II. Pruský v koalici s Pragmatickou sankcí odstavenými Sasy, Bavory a nevyzpytatelnými Francouzi. Fridrich o mladičkou blond krásku Marii Terezii kdysi usiloval a po jejím nástupu navrhl předání Slezska za mír. Marie si o údajném pruském homosexuálovi myslela jistě své, nicméně Slezsko v několika válkách ztratila. (My se můžeme radovat, protože ztráta „německého“ Slezska pro Čechy nejen znamenala konečně převahu českého živlu v české kotlině, ale také zprůmyslnění severu jako náhrady za ztracená průmyslová území.) A měla co dělat, aby neztratila i trůn. Naštěstí ji po zásadních úlitbách uznali za královnu Uhři a později vybojovala i český trůn. Tenkrát se rakouská armáda vytáhla a nebohý Karel Albrecht – bavorský kurfiřt holedbající se českým královským titulem – přišel i o Bavory. Francouzi, plenící v Čechách, také raději odtáhli. Tradičním šlechtickým kolaborantům bylo sice ouvej, ale Marie jim „odpustila“.

Prokletí Habsburkové

Právě za panování Marie Terezie nicméně byly Čechy a Morava nejblíže své národní zkáze. Ne její vinou. Na pořadu dne totiž bylo dělení našich zemí mezi německé sousedy, a chceme-li odhadnout, jak by se u nás dnes mluvilo, kdyby nebylo postoje habsburského dvora, stačí pohlédnout do německé, kdysi však slovanské Lužice. V ideál­ním případě by tu zbyl ­folklór...

Kategorické Mariino „Čechy nedám!“ je zapomenutou spásou naší státnosti. A je vcelku lhostejné, že se tak jistě nestalo z lásky k prostým Čechům, ale kvůli tomu, že bez Čech by se stala pozice Rakouska v Evropě, s věčně nespokojenými Uhry v zádech, marginální. Přes všechny patálie na válečných polích nakonec nerozbití Čech a Moravy spočinulo na bedrech rakouských vojáků a to nebyli ani náhodou jenom Češi. Naopak část zemské (tedy „národní“) šlechty holdovala v Praze jako českému králi bavorskému kurfiřtovi Karlu Albrechtovi. Pomiňme zjevnou zradu panovníka, nicméně Bavoři, Francouzi, Sasové a Prusové se v Čechách chovali jako na dobytém území. A že to nevypadalo tak hrozně jako za války třicetileté? Na tehdejším drancovaném venkově a vydíraných městech to tak jistě nevnímali. Došlo i na upalování nespolupracujících sedláků... Rakouští vojáci nebyli vítáni jen pro státní propagandu, ale „bílé kabáty“ byly prostě ti naši. Ostatně i v sedmileté válce byl hrdinou generál Laudon v „bílé čepici“ a to byl původem z Kuronska.

Konzervativní modernistka

V osobních postojích byla sice Marie Terezie hluboce barokní bytostí a o osvícenských teoriích si myslela jen to nejhorší, ale přesto, donucena okolnostmi, začala s rozsáhlými a nezbytnými reformami. Zřejmě by se velmi divila, kdyby se dozvěděla, že právě rokem 1740, v němž nastoupila na trůn, začala podle některých historiků cesta ke konstituční monarchii a sekulárnímu státu. Velmi, velmi nenápadná a zatím nezřetelná. Marie byla hrdým absolutním monarchou a s Voltairem nebo Diderotem by ani slůvka neprohodila, ale první stopy pozdějšího vývoje k občanské společnosti spadají právě do doby nástupu habsbursko-lotrinského domu. Cesta od monolitického katolicismu k agnosticismu, od nevolnictví k právní kultuře hájící práva jednotlivce začala právě po roce 1740. A je lhostejné, že první reformy byly podniknuty jen v zájmu vládnoucího rodu a upevnění jeho moci a „pokrok“ trval ještě pěkných pár staletí. I bigotní a moralistní tajnou policií obklopená Marie Terezie si uvědomila, že musí stát „reformovat nebo zhynout“.

Od své světově slavnější kolegyně, britské královny Viktorie, se lišila zásadně. Na rozdíl od ní nebyla jen symbolem impéria, ale i skutečnou hybatelkou dějin. Ministerští předsedové Británie byli voleni prakticky bez zásahu královny (mohla je leda tak nesnášet), ale ty své si Marie Terezie v temnějším věku vybírala sama. A na rozdíl od polních velitelů měla vesměs šťastnou ruku. Když tedy císařovně (kterou nikdy nebyla – to až její František se z její vůle a jejím přičiněním stal římským císařem) odpustíme její charakteristiku svatováclavské koruny coby „šaškovské čapky“, musíme ji obdivovat. I v nejdramatičtějších chvílích pro říši permanentně těhotná žena (porodila šestnáct dětí) svírala otěže vlády s přehledem tam, kde to jiní už vzdávali.

Z historické perspektivy se lidé a jejich podstata příliš nemění, mění se kontext a okolnosti. Jako byl císař František Josef I. pevným bodem (ať trpěným, nebo milovaným) pro generace našich předků, tak pro jiné generace našich pradědů a prabáb byla pevným bodem „matka svých milých poddaných“ Marie Terezie. Netřeba adorace, ale za hlubokou poklonu královna Marie Terezie jednoznačně stojí.

Zbyněk Válka


Kurzy měn
25,530
21,710
28,440
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější