„Na základě snu v době studií jsem zjistil, že mé vlastní poznání je ten jediný a největší poklad. Je sice nekonečně malý a křehký ve srovnání s mocnostmi temnoty, ale je to přece jen světlo, mé jediné světlo,“ píše Carl Gustav Jung (26. 7. 1875-6. 6. 1961), švýcarský psychiatr, psycholog, zakladatel analytické psychologie, významný myslitel 20. století, který bývá nazýván psychologem 21. století. „Dobrodružství mého duchovního vývoje začalo tím, že jsem se stal psychiatrem.“
RODINNÁ „ANAMNÉZA“
Životní příběh pokládal C. G. Jung vždy za určující. Narodil se jako prvorozený (a jediný) syn evangelického pastora Švýcarské reformované církve. Jeho pradědeček i dědeček byli lékaři, dědeček už v 19. století snil o založení psychiatrické léčebny, kde by se užívalo psychologických metod. Tento děd z otcovy strany, Carl Gustav Jung, po němž mladý C. G. dostal jméno, byl velmi váženým lékařem a posléze i rektorem Basilejské univerzity a velmistrem švýcarské lóže svobodných zednářů. Říkalo se o něm, že je nelegitimním synem Goethovým. V rodině matky najdeme šest farářů, i dva strýcové z otcovy strany byli faráři. Děd z matčiny strany, Samuel Preiswerk, byl známý teolog, který studoval hebrejštinu, protože byl přesvědčen o tom, že tímto jazykem se hovoří v nebi. Měl vize, hovořil s mrtvými, věnoval se spiritismu. Než se jeho nejmladší dcera Emilie, Jungova matka, vdala, měla za úkol sedávat za otcem, když si připravoval kázání, a zabraňovat tak ďáblovi, aby mu nekoukal přes rameno. Jungův otec měl i zkušenosti kaplana v ústavu pro duševně choré. Toto zázemí, tvořené medicínou, teologií a spiritismem, nemohlo C. G. Junga neovlivnit.
ŠKOLNÍ LÉTA A LÉTA STUDIÍ
V dětství se Jung domníval, že má dvě odlišné osobnosti - číslo 1 a číslo 2. Č. 1 vedlo běžný každodenní život, s č. 2 měl Jung potíže, protože to byl „ten druhý“, který mu zprostředkovával tajemství, sny, skrze toto já zažíval například zkušenost Boha. Později našel v Goethově Faustovi paralelu ke své osobnosti č. 2, kvůli níž v dětství trpěl pocitem vyřazenosti.
Otázka volby studia, tedy volby povolání, zůstávala otevřená dlouho a dokořán. Nejpřirozenější se Jungovi zdálo studium přírodních věd. Pak by znal „něco skutečného, opravdového“. Přiklonil se tedy k přírodním vědám, hned ho však zaskočily pochybnosti -neměla by jeho volbou být spíše historie a filozofie? Intenzívně se zabýval Egyptem a Babylónií a jedinou možností se pro změnu zdála být archeologie. „Po dlouhou dobu jsem se nemohl rozhodnout a neustále jsem své rozhodnutí odkládal. Otci dělalo starosti, že se ,hoch zajímá o všechno možné. Ale neví, co chce.‘“ O „všechno možné“ se zajímal přímo vášnivě, doslova nesnášel, když ho něco nudilo. Vášeň k poznání ho provázela až do smrti.
Uprostřed období, kdy se osobnosti č. 1 a č. 2 svářily o rozhodnutí, měl dva sny.
V prvním „jsem šel do jakéhosi temného lesa, který se táhl podél Rýna. Přišel jsem na malý kopec, jakousi mohylu, a začal jsem kopat.
Po nějaké chvíli jsem ke svému překvapení narazil na kosti prehistorických zvířat. To mě vášnivě zaujalo a v tom okamžiku jsem věděl: Musím poznávat přírodu, svět, ve kterém žijeme, a věci, jež nás obklopují.“ Ve druhém důležitém snu se znovu nacházel v jakémsi lese. Na nejtemnějším místě leželo v jakési tůňce prapodivné pestrobarevné, třpytící se zvíře. „To, že tento nádherný útvar ležel nerušeně na skrytém místě v čisté, hluboké vodě, se mi zdálo nepopsatelně podivuhodné. Vzbuzoval ve mně svrchovanou touhu po vědění, takže jsem se probudil s tlukoucím srdcem.“ Oba sny Junga přiměly k tomu, že se nezvratně rozhodl pro přírodovědu, a odstranily v tomto ohledu všechny pochybnosti.
Pak ho osvítila myšlenka, že by mohl studovat medicínu, vždyť v sobě zahrnuje mnohé přírodní vědy. V roce 1895 začíná studovat lékařství na Basilejské univerzitě. V průběhu prvního roku studií učinil objev, že přírodověda sice umožňuje nabýt nekonečně mnoha vědomostí, ale jen velmi skrovného poznání, a to ještě v podstatě specializované povahy. Z filozofické četby věděl, že základem všeho je skutečnost psýché. „Bez duše neexistovalo ani vědění, ani poznání.“
PSYCHIATRICKÁ ČINNOST
Roku 1898 začal Jung uvažovat o svém budoucím lékařském povolání. V úvahu připadala chirurgie nebo vnitřní lékařství. K chirurgii ho vábila záliba v anatomii, studoval i anatomii srovnávací. Ovšem do svých úvah musel zahrnout i úvahy rázu finančního (v roce 1896 mu zemřel otec, na studiích ho podporoval strýc), věděl, že po složení závěrečné zkoušky bude nucen si co nejdříve začít vydělávat na živobytí. Zvažoval perspektivy jednotlivých specializací.
Když se připravoval ke státní zkoušce, „bylo příznačné, že učebnice psychiatrie byla ta poslední, do které jsem se pustil. Nic jsem si od ní nesliboval.“ Ale Krafft-Ebingovu Učebnici psychiatrie doslova zhltl. Autor v předmluvě psal, že psychiatrické učebnice mají nutně subjektivní charakter. Junga nejvíce zaujalo, že autor nazývá psychózy „nemocemi osoby“. Když si to přečetl, náhle se mu rozbušilo srdce. „Pociťoval jsem nejvyšší vzrušení, neboť jsem bleskovým osvícením poznal, že pro mě nemůže existovat žádný jiný cíl než psychiatrie. ... Zde se uskutečňovalo střetnutí přírody a ducha.“
V roce 1900 s vyznamenáním zakončuje studium na univerzitě a nastupuje v Ústavu pro duševně choré v Burghölzli u Curychu jako asistent Eugena Bleulera, vynikajícího psychiatra, který později vytvořil pojem schizofrenie. Jung pokládal léta, jež zde strávil, za neobyčejně důležitou průpravu ke své teoretické práci i k vlastní praxi.
SETKÁNÍ S FREUDEM
Bleuler jej pověřil výzkumem slovních asociací, který přinesl Jungovi uznání a znamenal začátek jeho přátelství se Sigmundem Freudem, zakladatelem psychoanalýzy. V roce 1899 vydává Freud své zásadní dílo Výklad snů (nakladatel je datuje rokem 1900).
Jung je čte již v roce 1900, ale nejprve je odkládá, protože má pocit, že ho nechápe, o tři roky později se k němu znovu vrací a odhaluje souvislost se svými vlastními myšlenkami.
V roce 1906 vydává Jung knihu Studie ke slovním asociacím, jež na základě experimentálních výzkumů potvrdila Freudovu teorii vytěsnění, a posílá ji Freudovi. Jeho nadšená reakce vede k osobnímu setkání, k němuž došlo v roce 1907. Jejich první rozhovor trval bez přerušení třináct hodin, oba byli doslova uneseni mimořádnou osobností toho druhého, byla to „intelektuální láska na první pohled“. Po šest let, do roku 1913, je pojilo intenzívní přátelství a spolupráce. Freud pokládal Junga za svého možného nástupce, „syna a dědice“, „korunního prince psychoanalýzy“.
Jung Freuda velmi obdivoval, měl k němu vztah jak osobní, tak profesionální -jako k otci a učiteli.
Ovšem postupem doby se ukázalo, že se jejich odborné názory rozcházejí. Jung nesdílel Freudovu tezi o výhradní sexuální motivaci lidského konání a o potlačené sexualitě jako o příčině všech neuróz. V roce 1913 dochází k fatální roztržce mezi oběma muži, Jung se s tímto stavem obtížně vyrovnává po dalších téměř pět let, kdy se ocitá na pokraji nervového zhroucení. Zároveň však tato zkušenost s „vnitřní skutečností“, se „skutečností duše“, byla určující pro celý jeho další život a práci. Sám o tom říká: „Během těchto let bylo rozhodnuto o všem podstatném. ... Celá má pozdější činnost spočívala ve zpracování toho, co se v oněch letech provalilo z nevědomí a zpočátku mě zaplavilo. Byla to prvotní látka pro životní dílo.“
TA DÍVKA JE MOJE MANŽELKA!
Tuto větu řekl C. G. Jung svému příteli poté, co prvně spatřil šestnáctiletou Emmu, stojící nahoře na schodišti. Jungovi bylo dvaadvacet let. Ještě dříve, než s ní promluvil, věděl, že se stane jeho ženou. Stalo se tak po sedmi letech.
Emma byla vzdělaná, hezká, oblíbená. Pocházela z bohatých poměrů, což Junga finančně osvobodilo a mohl se věnovat vlastní práci a zájmům. Měli spolu pět dětí. Emma Jungová projevila značnou míru tolerance -v Jungově životě se vyskytovalo mnoho žen, některé z nich mu byly blíže, než většina manželek toleruje. Asi v roce 1911 se Jungovou milenkou stala Antonia Wolffová, vztah s ní trval až do její smrti v roce 1952. V době Jungova nervového zhroucení po rozchodu s Freudem Emma dokonce povolala Antonii, jež měla na Junga uklidňující vliv, a ta se v té době stala členkou jejich společné domácnosti.
Obě ženy s Jungem pracovaly, měly praxi jako analytičky. Emma se věnovala studiu artušovské mytologie, legendě o svatém grálu. Výzkum po její smrti v roce 1955 dokončila autorka M. L. von Franz.
ARCHEOLOGIE DUŠE
„Mým problémem je zápasit s velkým netvorem historické minulosti, s velkým hadem staletí, s břemenem lidského ducha, s problémem křesťanství.“ Přestože C. G. Jung nakonec na univerzitě nestudoval historii či archeologii, vždy se řídil svými „archeologickými instinkty“ a využíval „imaginativního nadání“, ke snu přistupoval, jako by to byl nevyluštěný text, podobně jako archeologové třídil, katalogizoval a srovnával.
Předmětem jeho archeologického bádání byla duše, jednotlivé vrstvy rozčlenil na vědomí, osobní nevědomí a kolektivní nevědomí, jež se nachází v nejhlubší vrstvě a jehož funkčními jednotkami jsou archetypy, „všem společné identické psychické struktury“, které se projevují v umění, vědě i náboženství. Na pojmu kolektivního nevědomí vystavěl C. G. Jung ucelený psychologický systém, jehož význam je možno srovnávat s významem kvantové teorie ve fyzice, a nazval jej analytická psychologie, aby ho odlišil od Freudovy psychoanalýzy.
„Analytická psychologie patří zásadně k přírodovědě, ale podléhá osobnímu předpokladu pozorovatele mnohem více než kterákoli jiná věda.“ Ostatně právě to Junga přitahovalo. A zjistil, opět na základě snu, že analytická psychologie podivuhodně koresponduje s alchymií. Ve snu objevil „nádhernou knihovnu, která pocházela ze 16. a 17.
století. U stěn stály velké, tlusté folianty ... které obsahovaly vyobrazení zvláštních symbolů, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Nevěděl jsem tehdy, k čemu se vztahují, a teprve mnohem později jsem poznal, že to jsou alchymistické symboly. Ve snu jsem prožíval jen nepopsatelnou fascinaci, která z nich a z celé knihovny vyzařovala. Byla to středověká sbírka tisků ze 16. století.“
Když Jung pochopil smysl snu, poznal, že „nyní je odsouzen ke studiu alchymie od samého počátku“! Také se do studia pustil, řídil se přitom čistě filologickou metodou, jako by šlo o odhalení nějakého neznámého jazyka, a takto se mu postupně vyjevil smysl a způsob alchymistického vyjadřování. Došel k poznání, že celý svět je psychický a neustále se v něm uskutečňují tendence k rovnováze, tj. k vyrovnání protikladů - kompenzace, jež mají za cíl této rovnováhy dosáhnout. Jeho pojetí psychiky jako světa „svého druhu“ připomíná právě alchymistické pojetí „duše světa“.
Podle C. G. Junga je pro každého člověka nejdůležitější „cesta k sobě samému“, smyslem života je uskutečnit sebe samého, naplnit svůj pravý osud. Tento proces Jung nazýval individuací, která je zároveň cestou i cílem a je založena na sebepoznání. V této souvislosti Jung připomíná radu delfské věštírny „Poznej sebe samého!“ a cituje Pindara, řeckého básníka: „Staňte se, čím jste!“
VĚŽ
Neobyčejné uspokojení, ale především „naplnění smyslu“ přinesla Jungovi stavba věže v Bollingenu, na pobřeží Curyšského jezera. Od počátku byl rozhodnut, že bude stavět u vody. Ta měla pro něho hluboký symbolický význam a velkou přitažlivost. Voda souvisí se sny, samotou, citovostí, s odvrácenou stránkou duše.
V roce 1922 koupil pozemek, který byl dříve chrámovou půdou patřící ke klášteru St.
Gallen. V dalším roce začíná se stavbou bollingenské věže. V průběhu života ji postupně rozšiřoval. Věž symbolizuje obranu, ochranu před vnějším světem, poskytuje jak rozhled a nadhled, tak i samotu umožňující vhled.
„Měla poskytovat pocit bezpečí, a to nejen ve fyzickém, nýbrž i v psychickém smyslu,“ píše o věži Jung. Vyhradil si jednu místnost výlučně pro sebe, „jakési zákoutí přemýšlení a imaginací“, které pro něho bylo místem duchovní koncentrace.
K věži měl Jung velmi osobní vztah, měl pocit, jako by se „znovuzrodil v kameni“, stala se místem zrání a vyjádřením procesu individuace. V určitém smyslu se tu prolnul Jungův život a dílo, protože pro něho byla věž vposledku symbolem psychické celosti, o niž celý život usiloval a pokládal ji za konečný smysl a cíl lidské existence. A také tu byl šťasten: „Neznám nic lepšího než být ve své knihovně, a když ve svých knihách udělám nějaké objevy, je to báječné.“
Jungův životní příběh je dokladem či ilustrací jeho názoru, že „sny přinášejí vše, co je nutné“. Téměř všechny problémy, které ho lidsky i vědecky zaměstnávaly, byly provázeny či předjímány sny. Jung s oblibou citoval slova talmudu: „Sen je svým vlastním výkladem.“ Ale věděl, že bez rozsáhlých znalostí z různých oborů není možné sen zodpovědně vyložit, a při výkladu snů „přejal metodu, kterou filologové používají u složitých textů“.
Své autobiografii - „vyprávění mýtu svého života“ - se Jung věnoval až jako poslední věci, kdy už měl pocit, že „jeho úkol byl splněn, jeho dílo vykonáno a nyní může stát“. Domníval se, že za vyprávění mu v podstatě stojí jen ty životní události, při nichž „vnikal nepomíjející svět do pomíjivého“. Proto hovoří hlavně o vnitřních zážitcích, k nimž patří sny a imaginace, jež tvořily i podstatu jeho vědecké práce. V úvodu ke své autobiografii píše: „Můj život je příběhem sebeuskutečňování nevědomí. ... Abych tento vývoj u sebe znázornil, nemohu používat vědeckého jazyka, neboť se nemohu prožívat jako vědecký problém. ... Mohu pouze ,vyprávět příběhy‘. Problémem není, zda jsou pravdivé. Otázkou je pouze: Je to má pohádka, moje pravda?“
