Vladimír Franz

Zapůsobilo to jako bomba, přinejmenším mediální. Počátkem léta se na Facebooku objevila nenápadná iniciativa s názvem Vladimír Franz prezidentem, jež stejně jako kandidatury mnohých jiných lidí typu Jany Bobošíkové, Ladislava Jakla či Jana Fischera vypadala jako recese, snad jen politicky méně nebezpečná.

Nakonec kdo by si zvolil prezidentem člověka, jenž na první pohled nejvíc připomíná kápa japonské jakuzy? Případně „vraha vypuštěného z kriminálu“, jak zní úsměvný popisný hlas z Franzova okolí? Udělejte ho prezidentem a rázem máte ze země komiksovou obdobu Sin City. Přestože sám Franz, jenž ještě před deseti lety nepoužíval počítač, upřednostňuje vyšší literaturu.

Volání osudu

Jenže záhy se zopakoval předvolební fenomén zvaný kníže Schwar­zen­berg, jen s lepší češtinou a bez spánku vestoje: tisíce lidí začaly na Facebooku vyznávat Franzovi podporu, aniž by jej skutečně znaly – a najednou nešlo nekandidovat. Naši politici tomu říkají spodní proud osudu: pokud ucítí podporu zespodu, nechají se lidmi vynést až nahoru a tam … Vzpomínáte ještě na dr. Ratha, nyní se léčícího ve vazbě?

Franz, třiapadesátiletý vystudovaný právník, malíř, ceněný skladatel a pedagog pražské AMU i brně­n­ské FAVU, jehož ze všeho nejvíc stejně proslavilo tetování obličeje a bohatý piercing, začal najednou rozdávat prezidentské rozhovory, tříbit si prezidentské názory na vše od EU (považuje se za eurorealistu) přes „situaci na Blízkém a Středním východě“ (nejsme globálním hráčem) až po legalizaci konopí (je proti kriminalizaci uživatelů) a státní rozpočet (pro nezbytné škrty) a samozřejmě i natáčet videoklipy se státnickým posláním.

Jejich naléhavě zmatená serióznost jako by se stupňovala s každou novou tisícovkou příznivců na ­Facebooku, kde jich Franz má už přes 16 tisíc. Ironii jeho prezidentské kandidatury vystihl Jiří Dienstbier, prezidentský kandidát ČSSD. „Nejsnáze získá padesát tisíc Franz, protože to lidi berou jako recesi,“ usmál se trpce na dvoře domova důchodců ve středočeských Kolešovicích.

Po hodinové řeholi se starými lidmi, z nichž někteří spali či usazeni v hlubokých oranžových křeslech na kolečkách pluli výsostně vlastním časoprostorem, Dienstbier ulovil pár podpisů především personálu; na celodenní víkendové pouti v Domažlicích prý čtyři stovky. Franz, nyní viditelně zaskočen vlastní oblibou, sbírá popularitu, aniž by vyšel z ateliéru. A za recesistu se ani náhodou nepovažuje: na Hradě nás chce harmonizovat.

Sranda? Spíš peklo

„Vzniklo to jako iniciativa, o které jsem se dozvěděl až později, protože jsem v ateliéru mimo civilizaci. Důležitý je aspekt, že o to neusiluji. Není to tak, že bych si prezidentský post stanovil jako životní metu a teď kvůli tomu nespal,“ vysvětluje Franz svou kandidaturu v rozhovoru pro server IHNED.cz, kde taky slíbil, že nebude během kampaně rozdávat párky. „Teď je důležité, aby se iniciativa transformovala na kampaň.“

Ve videorozhovoru s Barborou Tachecí, při němž sedí oblečen v černém triku a světlém saku, umocňujícím kontrast s jeho tmavě modrozelenou vyholenou hlavou, zase říká: „Takže nabídku na prezidenta bych přijal, byla by aspoň sranda. Mohl bych malovat v Lánech.“

Zatím asi nejprezidentštější video Franz natočil oblečen v námořnickém modro-bílém proužkovém triku a ležérně usazen před jedním ze svých barevných pláten. „Prezident by měl umět pojmenovat věci, jevy, protože je institucí, a potom má takové pojmenování váhu. Měl by zároveň být poslední instancí a zároveň záštitou občanů. Je to stejné, jako když si děti hrají v parku, ale vědí, že rodiče jsou opodál,“ hraje si s metaforami.

Nejsem si jist: představte si, že si děti hrají v parku a vědí, že opodál je Franz … Spíš bych se přiklonil k metafoře filmového producenta Václava Marhoula, vedle herce Tomáše Hanáka či exředitele Národního divadla Jiřího Srstky dalšího z Franzových podporovatelů. „Politika v České republice je peklo. A peklu, jak známo, umí vládnout jen Vladimír.“

Miminka ne!

Byl horký den srpna 2001. Franz, s nímž jsem tehdy šel udělat rozhovor pro Reflex, na mě čekal ve vestibulu stanice metra Anděl. Měl na sobě vysoké šněrovací boty, pouštní maskáče, černé tílko, khaki vestu a pravé zápěstí mu svíral mocný kožený pásek s chromovanými bodci. Notoricky známou tvář pokrytou sytým zeleno-modro-červeným tetováním navíc právě vyšperkoval lesklým stříbrným piercingem.

„Byl hustší než létem rozpálený smíchovský smog,“ napsal jsem tehdy. Sebekriticky bych na tom při pohledu na něj nic nezměnil ani dnes, přestože tváři aspoň trochu ulevil odložením většiny piercingu. Bylo to krátce před tím, než se v jeho smíchovském bytě udála brutální vražda. Franz v něm pronajímal pokoj čtyřicetiletému muži, údajně homosexuálnímu prostitutovi. Ten si v bytě udělal mejdan, na jehož mlžném ranním konci jej jeho mladší host polil hořlavinou a zapálil. 

Poté, co nás Franz oba i svého drobného psa Ondřeje odvezl malým citroënem k rybníčku u Voznice, do něhož záhy skočil, zeptal jsem se ho na jeho sexuální orientaci; sice prožil několik let v manželství, z něhož má i dceru, přesto se veřejně mluvilo o jeho homosexualitě. Vřele se na mě zadíval, jako by mi chtěl uříznout ucho, a jakoby mimoděk vypálil sexuálně nadmíru nabitou odpověď stvrzující homosexualitu.

Dodnes si jeho slova přesně pamatuju i proto, že jsme kvůli nim zabili hodinu při autorizaci rozhovoru; já cítil syrové maso, Franz skandál. V parku tehdy odcházel a zase přicházel k lavičce, na níž jsem autorsky trpěl, s různými opisnými formulacemi. Nakonec jsme se shodli zhruba na tom, že jde-li o fyzickou lásku, muži a ženy se pro něj téměř neliší.

Když už jsme tehdy rybník zalili tak upřímnou intimností, zeptal jsem se Vladimíra Franze i na výchovu dcery Kristýny. Znovu mě ušetřil kudrlinek. „Dnes, kdy je jí třináct, si s ní rozumím mnohem líp, než když byla mimino. Mně miminka vadí, obtě­žují mě, nelíbí se mi. Jsou roztomilá, ale k ničemu. Děti by se měly rodit v sedmi letech,“ řekl. Snad by s tím mohl něco udělat coby prezident. Ostatně už nyní se z Hradu ozývá, že člověka lze stvořit.

Hradní harmonie

Franz se narodil 25. května 1959 v Praze, kde i vystudoval práva, jimž se ovšem nikdy nevěnoval. Už na právnické fakultě spoluzaložil divadlo a soukromě studoval malbu, hudební skladbu i dějiny umění, takže je svého druhu polyhistor: mísí se v něm logická racionalita práva s iracionalitou umění. Vlastně je určitým křížencem bohémsky iracionálního Václava Havla s ekonomicky racionálním Václavem Klausem. Jinými slovy ideálním prezidentem, chcete-li.

Zvlášť v umění má Franz až encyklopedické znalosti – věc typická pro samouky, kteří vždy touží být lepší než lidi s příslušným formálním vzděláním. A stejně tak Franz, laureát mnoha cen a profesor oboru, jejž nikdy nevystudoval. „Fakt, že ani na jedno své povolání nemám papír, je svým způsobem výhodou. Pořád mě to podvědomě nutí vzdělávat se, abych dokázal jít neustále dál,“ vysvětlil mi.

Franz rád vypráví o umění i vlastní tvorbě a dobře se poslouchá, aspoň pokud si nepotrpíte na zločinnou českou laskavost. Vzletné profesorské znalosti totiž uzemňuje jadrnějším punkovým slovníkem, ostatně coby scénický skladatel řízl Gazdinu robu Iggym Popem. Mezi nonstop řadou cigaret mi dlouze vyprávěl i v autě cestou do Voznice: třeba o spolupráci s Národním divadlem, divadelníkem Jiřím Suchým, filmařem Tomášem Vorlem či divadelním režisérem J. A. Pitínským.

A taky o Americe, jež na něj během pobytu v coloradském Denveru působila jako „výraz zbytnělé touhy nezakořeněných lidí po Evro­pě“. Což by se mu mohlo hodit při setkání s americkým prezidentem. Představte si, jak ho Franz vítá na Hradčanech slovy: „Ahoj, Baracku, jseš nějakej nezakořeněnej.“ Druhý den Pentagon zacílí Prahu a trefí čínskou ambasádu v Berlíně.

Zatímco Franz katarzně plaval ve studeném rybníce, přemýšlel jsem, jak on vlastně působí na mě. S mými velmi limitovanými kunsthistorickými znalostmi mě napadlo spojení renesance a gotiky: renesance proto, že stejně jako legendární renesanční muž vládne i nejnepravděpodobnější prezidentský kandidát mnoha různými talenty a schopnostmi; gotika proto, že v sobě nese i něco temného a pompézního.

Mimochodem: Franz temno i pompu miluje. První mi popsal formou apokalypsy: „První stupeň by byl fyzický, jako když raketa vynese družici na oběžnou dráhu. Pak by následoval psychický teror v muzikálním tvaru. Třetí stupeň by byl hodně krutej – všechny sbory by si strčily ruce do kapes a začaly by pískat.“ Pompa je vedle toho v podstatě úleva: „Četl jsem Studené slunce od Jiřího Muchy, kde popisuje, jak ráno, když umřel Stalin, stáli vězni v lágru u šachty, přes těžební věž se valil dým a do toho zněl Wagnerův Soumrak bohů,“ usmál se na mě.

Taky cítíte jemnou prezidentskou harmonii?

Buď tvrdý!

„Chtěl jsem podchytit problémovou městskou mládež a naznačit jí cestu. Tehdy ještě nešlo o ultra­pravicové smýšlení, a navíc ze své pedagogické práce na učilišti vím, že nad nikým by se neměla a priori lámat hůl. Místo toho, aby se problematická městská mládež podchytila, společnost problém skandalizovala a medializovala,“ vysvětlil mi svou angažovanost u raných skinheadů Franz, jehož si kvůli tomu kdysi vyhlédla i BIS.

Interpretace této jeho pedagogické činnosti se různí. Můj redakční kolega Jiří X. Doležal si pamatuje intelektuální debaty s Franzem v kavárně Slavia. Jiný redakční kolega, Luděk Staněk, si vzpomíná, jak mu Franz kdysi vyprávěl o skinheadech na schodech klubu U zoufalců a míchal do toho kunsthistorické odkazy. „Kde skončíme jako národ, když se tahle generace válí v nudě po ulicích? Tak, jak se svět vyvíjí, přežije jen ten, kdo je tvrdý,“ řekl každopádně Franz v roce 1990 na obhajobu skinheadů časopisu Vlasta.
Jen pro připomenutí: byla to doba tvrdých střetů skinheadů s Romy či Vietnamci a taky nástupu skupiny Orlík. Franz tehdy nosil bombera a vysoké boty. Pamětníci divoké doby si jej pamatují nejen z pražského skinheadského podniku Orlík, ale i ze skinheadských koncertů. Franz dnes říká, že texty Orlíku považoval za primitivní a že na „bílou ligu“ Dana Landy chodil jen proto, že ve zpěvákovi viděl budoucího šanso­niéra. Řekněme něco, jako když inspektor Clouseau nosil v přístavu převlek s nafukovacím ptákem na rameni.

Byla to zmatená doba. Publicistka Martina Overstreet si zase pamatuje rendez-vous z Orlíku z druhé poloviny osmdesátých let. Dospívající punkerka sem přišla s přítelem na limonádu, a za okamžik už stáli celí pourážení a poplivaní venku, kam je bryskně vypakovalo pár skinheadů. V čele jejich stolu v lokále prý seděl Franz. „Celé to viděl. Nic ale ne­udělal, nic jim neřekl,“ vzpomíná Overstreet.

Franzův vztah k hnutí skin­heads lze kvůli jeho dobovým prohlášením označit jako velmi zmatený. Stál u zrodu časopisu Čech, který brojil proti drogám a distancoval se od fašismu, současně ale podporoval fyzickou kondici a vlastenectví – tedy naivní amatérskou obdobu toho, co dnes s mladými Rusy nenaivně a profesionálně dělá ruský prezident Vladimir Putin. Franz ale taky apeloval na tehdejšího prezidenta Václava Havla, aby angažoval poradce pro undergroundovou mládež.

„Každá civilizovaná společnost se podvědomě brání agresívnímu pronikání primitivnější kultury, lidí, kteří svou mentalitou a temperamentem nejsou schopni přijmout místní pravidla soužití. Co je ve dne cizokrajným folklórem, mění se soumrakem na organizovaný zločin, pasáctví, narkomanii, loupeže, vraždy. Tam, kde nestačí stát zajistit klid, musí si lidi pomoct sami,“ dodal Franz ve stejném rozhovoru. Odmyslíte-li si denní folklór, posloucháte v podstatě typického českého starostu.

Atributy moci

Spojení Franze se skinheady i řeči o tvrdosti jsou přitom velkou ironií: sám Franz žádný tvrďák ani rváč není, ve skutečnosti je dost plachý člověk. Podle některých lidí se právě proto nechal celý potetovat, odstrašující vzhled používá i jako mimikry. Což je další ironie: když si sami něco takového způsobíte, musíte počítat s tím, že to pro ostatní vždy bude primárním aspektem vaší osobnosti.

Jenže Franze to štve, jak se mi před časem svěřil i na vernisáži jeho současné partnerky, fotografky Idy Saudkové: vždy toužil po uměleckém uznání a nakonec ho i dosáhl, veřejnost ale vždy stejně nejvíc zajímá jeho vzhled. Samozřejmě jsem se ho na to zeptal i já, na první kontakt totiž skutečně působí děsivě; místo na slova se vaše smysly automaticky upírají na barevný obličej, v němž jako by zanikly oči.

„Tělo je moje, takže je to mé soukromí. Většina lidí spíš dává najevo hrůzu z toho, jaký by to bylo, kdyby to museli nosit oni, ale nikdo jim to nenutí. Kromě toho, že se mi to líbí, jde i o přijetí atributů moci,“ odpověděl mi. A pokud jde o piercing? „Jde o moment přijetí kovu.“ Jako by Franz myslel na Pražský hrad už tehdy.