Arthur Lee: Pil jako duha, bral drogy, seděl. V novém miléniu ale povstal jako Fénix

Byli jsme jiskrou Sunset Stripu, která zažehla požár, pochválil svou kapelu Love, mezi níž a sebou nečinil rozdíl. Love byli v Kalifornii druhé poloviny šesté dekády šedou eminencí. Jejich (tehdy nedoceněným) vrcholem bylo ikonické album Forever Changes z listopadu 1967.

„Dnes si tu dobu romantizujeme. Pamatuju, jak jsme tehdy byli vyděšení k smrti, že budou potřebovat víc těl pro válku ve Vietnamu a odvezou nás někam do bohem zapomenuté džungle. Všude bylo násilí a podtext nespokojenosti,“ nastínil odvrácenou stranu zlatých šedesátých v USA zakládající člen Love Johnny Echols v rozhovoru pro Guardian v červenci 2022. Letos v létě odjel s Love Bandem na turné po Británii. „Je taková poptávka, že jsme se rozhodli hrát dál a dál, dokud nás lidi nebudou chtít ani vidět. Představíme úžasnou verzi Forever Changes. Zavřete oči a jako byste poslouchali tu nahrávku,“ zval sedmasedmdesátiletý nezmar fanoušky v červnovém rozhovoru pro Classic Rock.

Z porodnice do studia

Arthur Lee se narodil 7. března 1945 v Mekce country, v Memphisu v Tennessee, učitelce s afroamerickou a indiánskou krví Agnes Porterové a bílému kornetistovi Chesteru Taylorovi. Pod jeho vlivem si chlapec už od útlého věku broukal jazz a blues. Chester byl bohém a o rodinu se moc nestaral. Když bylo Arthurovi sedm, matka sbalila kufry a s chlapcem se přestěhovala do pomerančového Los Angeles. V roce 1955 se vdala za zodpovědnějšího dělníka Clintona Leeho, který jejího syna v roce 1960 adoptoval. Arthur byl skvělý sportovec, vynikal v basketbalu a rád se věnoval zvířatům. A samo­zřejmě hudbě – nejdřív hrál na akordeon a varhany, později přidal kytaru, bicí a další nástroje, na něž se učil prostým od­poslechem.

Do Los Angeles ho z Memphisu s rodinou následoval afroamerický kamarád od kolíbky Johnny Echols, který v šestnácti vyrazil do Liverpoolu jako doprovod rokenrolového průkopníka Little Richarda. Když ho Lee na středoškolském bále viděl křepčit na pódiu – a pod pódiem ječící fanynky –, o svém dalším směřování neměl pochyb. Rokenrol v té době vystrkoval růžky. Leemu podobně jako Chucku Berrymu učaroval Booker T. A také první kapela, jež přinesla psychedelii do main­streamu – Byrds. Ukázali, že rokenrol nemusí být jen akční, ale snese i pořádnou dávku snění.

Plnoletost oslavil debutem v nahrávacím studiu, kde se svou kapelou L.A.G.’s (Los Angeles Group), do které zlákal i Echolse, nahrál píseň Ninth Wave (Devátá vlna). Zpočátku to L.A.G.’s po vzoru Beach Boys zkoušeli se surf rockem. Podobně jako jejich frontman Brian Wilson si Lee úspěšně přivydělával prodejem písní.

Rose Lee Brooksové dodal My Diary a na nahrávání do studia angažoval nějakého Jamese Marshalla, později Jimiho Hendrixe ze Seattlu, pro nějž to bylo poprvé. Už tehdy byl Lee nepřehlédnutelnou postavou – nosil bavlněné šátky, trojúhelníkové sluneční brýle a kovbojské boty. Hendrix na něj valil bulvy. „Ukradl mi styl, což se mi vůbec nelíbí, ale je pravda, že na kytaru neumím hrát ani zdaleka tak dobře jako on,“ nechal se později slyšet Lee.

Černí, bílí, spojme síly

Písně, jež byly na prodej příliš hip, si nechával pro svou kapelu American Four, do které metamorfovali L.A.G.’s. Lee se podobně jako jiný slavný mulat, Bob Marley, hrdě hlásil ke svému „černošství“, takže se podle alba afroamerického aktivisty Malcolma X záhy přejmenovali ještě na Grass Roots. Angažovali pohledného bělošského kytaristu Bobbyho Beausoleile, jejž ale později vyhodili a on zareagoval na hudební inzerát písničkáře a rasisty Charlese Mansona. „Bob­by učinil pod vlivem Mansonovy sekty pár špatných rozhodnutí a dodnes za to pyká,“ řekl Guardianu Echols s tím, že zrovna před týdnem mu Beausoleil volal z vězení.

Kocour Larry: Británie má v sídle premiérů výjimečného státního zaměstnance, který ovlivňuje i politiku

Causy

Pro Kořeny trávy byl Beausoleilův odchod výhrou. Na jeho místo přibyl hipík z bohaté rodiny ­Bryan MacLean, který skládal písně jak z hollywodských trháků, uměl skvěle na kytaru a působil jako ­anděl, čímž vyvažoval Leeho „čertovitost“. Basák Ken Forssi při­nesl ze své předchozí kapely Safaris surf rockové ladění a za bicími se uchytil jeho spolubydlící, Švýcar Alban Pfisterer. Psal se rok 1965.

Po upozornění, že se na trhu vyskytuje kapela stejného jména, se Grass Roots znovu překřtili, tentokrát na Love. Trochu tím provokovali, protože byli jednou z prvních černobílých kapel v segregované Americe. Ve městě jste tehdy Leeho mohli potkat oděného jen v plavkách, s jednou nohou v botě a druhou bosou. „Nechtěl jsem se zaplést s žádnými styly, ale všechny je splést dohromady,“ řekl v roce 1972 v rozhovoru s novinářem Dannym Hollowayem. Na rozdíl od Jima Morrisona nebo Lou ­Reeda nebyl Lee žádným knihomolem, jeho texty byly nástřely bez ucelenějšího tvaru, ale vynikaly intuitivností a kouzlem zkratky.

Nonšalantní monomaniak

Fanouškem Love číslo jedna byl tehdy ještě nesmělý student filmové školy Jim Morrison, který Leeho pronásledoval, kamkoli se pohnul. Pozdější bubeník Doors John Densmore z nich byl také paf. „Byl jsem jazzový snob pobíhající po Hollywoodu a oni mě úplně odstřelili. Vypadali úžasně a hráli skvěle,“ vybavoval si po letech. V Los Angeles si získali jméno díky rezidencím v místních klubech Hullabaloo, Whiskey a Go Go nebo Bido Lito’s, kam se na ně jednou zašel podívat také ředitel vydavatelství Electra Records Jac Holzman. Poslechl vnitřní hlas, respektive husí kůži, jež mu naskočila, když poslouchal jejich manickou coververzi písně Hey Joe. Připravil jim kontrakt, který nadšeně přijali.

Lee, jemuž bylo teprve jeden­advacet, se jmenoval pokladníkem a jako zálohu na album si vyžádal pět tisíc dolarů. Pro potřeby kapely zakoupil mercedes a zbytek rozdal členům – po sto dolarech. Auto ­ovšem prý bylo dost velké tak akorát pro něj, jeho přítelkyni a novou harmoniku. Studiový inženýr Bruce Botnick se divil, že vůbec něco nahráli, protože prý byli soustavně sjetí jak draci. Z první eponymní desky Love vyniká MacLeanův love song Softly to Me, blues Signed DC, věnované bubeníkovi Donu Conkovi, kterého vyměnili pro jeho pád do heroinové pasti, a také energická coververze písně Burta Bacharacha My Little Red Book, již hojně hrála kalifornská rádia.

Obal debutu zachycuje členy kapely před rezidencí The Castle, kde se usídlili, a na divoké parties tam za nimi chodili Doors, Nico, Rolling Stones nebo Mamas and Papas. Úspěchu psychedelicky přelomového alba Pet Sounds od Beach Boys se Love přiblížilo skoro na dohled. Vyšplhalo se na 57. příčku žebříčku, ale to byl přece jen začátek. O jejich nepřehlédnutelném frontmanovi se mluvilo na každém rohu.

V listopadu 1966 vyšlo druhé ­album Da Capo. „Obal udělejte, jak chcete,“ řekl Lee fotografu Guyi Websterovi, který pro frontmana měl výraz „nonšalantní“. Zvěčnil je zase před Zámkem, jejich hudba snad pod vlivem stavby nabyla barokního rázu. Je tam bezstarostná Leeho Que Vida nebo sladká Mac­Leanova Orange Skies, u níž ovšem Lee trval na tom, že ji bude zpívat také on. MacLeana to mrzelo, protože zpívat uměl. Devatenáctiminutová Revelation, ve které se Lee pod vlivem LSD obscénně vyřval z podoby, otevřela dveře pozdějším dlouhohrajícím epikám Doors The End, When the Music’s Over nebo Soft Parade. Motiv z romantické She Comes In Colours si později „vypůjčili“ Rolling Stones, kteří Love přezdívali „slizcí Byrds“. Nejspíš podle jejich hadovitě se vinoucích, nevypočitatelných melodií.

Leo Jan Konečný: Zapomenutý kastelán a záchrance zámku uprostřed krajiny zdevastované povrchovou těžbou

Causy

Zběsilý singl 7 and 7 Is, jejž někteří označují za vůbec první punkovou píseň, se už v červenci 1966 dostal na třiatřicáté místo národního žebříčku. O jeho cover se pokoušeli i rychlíci z opačného konce Států, newyorští Velvet Underground, ale ztroskotali. Lee instruoval Pfisterera, jak v ní zahrát jeho part, tak přesně, že si prý později myslel, že na nahrávce do bubnů tříská on sám. Navzdory všemu se Da Capo zaseklo na 80. příčce. V relativním neúspěchu hrálo roli i to, že kapela vůbec nebyla vstřícná k novinářům. „Bydleli jsme po levných motelech, a pak jsme najednou randili s holkama z Playboye,“ nastínil Echols změnu, jež se i tak v jejich životech udála. V důsledku zbohatnutí neměli jen plnou náruč žen, ale také drog. A nevyhýbali se ani těm nejtvrdším.

Perla z temnot chaosu

Ač byli skvělí na živo, kvůli Leeho paranoii neradi opouštěli Los Angeles. Nechtělo se jim cestovat dál než do San Franciska. Coby černobílá kapela to tehdy také neměli v jižanských a středozápadních státech jednoduché. To Doors byli bílí jako lilium a cestovali rádi. Po začátcích ve špeluňce London Fog povýšili do klubu Whiskey A Go Go, kde předskakovali Love. Přestože Morrison přebral Leemu přítelkyni, heroinistku Pamelu Coursonovou, která se stala zárodkem jeho pozdějšího pádu, ztratil za ně Lee slovo před ředitelem vydavatelství Electra Holzmanem. Ten se na ně z New Yorku, kde společnost sídlila, přiletěl podívat. Vůbec to pro něj nebyla láska na první pohled jako s Love, ale akcelerovala o to rychleji. Doors Leemu poděkovali tím, že v Electře jeho kapele přebrali pozici ­jedničky.

Koncem roku 1966 dostal Lee od Morrisona, který si zatím nechal narůst stejně mohutné licousy, jaké měl on, jejich první eponymní desku. S fenomenálním úspěchem singlu Light My Fire, jenž se stal hymnou léta lásky, se ­Doors přes noc stali hvězdou formátu Rolling Stones. Holzman do jejich propagace investoval všechny prostředky a pro nedostatek financí vzal zpět slib, že třetím počinem Love bude dvojalbum. Lee zuřil. MacLeanovi navíc Holzman nabídl sólové album, za což nebohý Bryan dostal od Leeho okamžitého padáka. Ani Echols už Leeho gradující bossing nezvládal. Ve studiu se hořce potkávali s Doors, kteří zrovna nahrávali své výborné druhé album Strange Days. Při životě vše udržoval studiový inženýr Bruce Botnick, jenž dělal na obou projektech.

Je s podivem, že v této atmosféře vzniklo něco tak pohádkového. Král Arthur na albu Forever Changes zní jako rytíř s nejčistšími úmysly. Zpívá čerstvě jako vítr od oceánu, který smírně promlouvá do smogové situace velkoměsta. Album má svižný, živý zvuk; je v něm folk, flamenco i vážná hudba, čistý, nenucený zpěv a tajuplné i přímočaré texty. Písně nesou všechny znaky intoxikace kreativním šémem LSD, hlavně co se týče svévolného navazování slov a změn v melodiích. Zároveň kapela brala jazzově konzervativní heroin.

Rozloučení s původní Love a Hendrixem

Album Forever Changes bylo v domovském L.A. zjevením, i když někteří kritici ho měli za příliš měkké. Ve Velké Británii se dostalo na 24. místo a už v roce 1971 ho tamější magazín ZigZag označil za nejlepší album všech dob. Doma Lee ale nebyl prorokem, 154. místo znamenalo propadák. Kapela si odbyla derniéru singlem Your Mind and We Belong Together / Laughing Stock z června 1968 bez valné zpětné vazby. Singl Doors Hello, I Love You se toho měsíce stal jedničkou a v červenci ho na piedestal následovalo i jejich třetí album – Waiting For the Sun. Deprimovaný Lee žárlil na Morrisona a povolil stavidlo přísunu drog. Vždyť bez něj by ­Doors nikdy neprorazili!

Upsal se labelu Boba Krasnoffa Blue Thumb, ale Holzman trval na tom, aby Love dodali ještě poslední nasmlouvané album. Lee ho u Krasnoffa nahrál se zbrusu novou kapelou. Stará láska nerezaví – název Love si ponechal. Vše dohodl tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Album Four Sail (jeho spontánní úprava původně zamýšleného názvu For Sale, Na prodej) vyšlo v Electře v roce 1969 a ze stejného nahrávání vzešlo ve stejném roce v Blue Thumb album Out Here, které v Anglii skórovalo na 29. místě. Lee už to nevydržel a vyrazil do země zaslíbené. Závěrem evropského turné narazil 17. března 1970 v Londýně na starého kámoše Jimiho Hendrixe.

Jak vzpomíná v pamětech For­ever Changes: Arthur Lee and the Book Of Love, slavnějšího kolegu nechtěli kvůli jeho dřívější bitce pustit do klubu. Lee je přemluvil, čímž si Hendrixe získal a vzápětí ho také zlákal k jamu na účet Krasnoffa v Gold Star Studios. Hendrix se na to nejdřív netvářil, ale když Lee poznamenal, že ani jeden z nich už tu dlouho nebude, zasvítilo mu prý v očích. Pod vlivem mezkalinu hráli celou noc. Když měl Lee dost, prohlásil, že se vrací do Los Ange­les za svou ženou, psy a holuby. Hendrix se půl roku nato předávkoval hypnotiky. Nahrávku vydal Krasnoff v roce 2009, stala se cenným střípkem do hendrixovské mozaiky.

Rocco Siffredi: Porno je jako pavoučí síť, ze které se nevymotáte. Nikdy jsem nic jiného dělat nechtěl

Causy

Krasnoff Leeho urgoval, aby dal dohromady původní sestavu, ale MacLean neměl zájem. Echols s Forssim sice měli, ale byli příliš zaneprázdnění svými plnými heroinovými úvazky.

Já jsem láska

Jednou, bylo to v roce 1972, bosý Lee napochodoval do losangeleské nahrávací společnosti A&M, na hlavě půlmetrové afro odbarvené na oranžovo. „Jeho nesouvislé blábolení prokládaly bezdůvodné výbuchy smíchu,“ vzpomíná na to novinář Danny Holloway, který tam zrovna pracoval. Při nahrávání svého prvního sólového, přímočaře nemelodického hardrockového alba Vindicator se už prý muzikant choval jako profesionál.

V následujících dvou dekádách Lee vydával divoká alba v malých nahrávacích společnostech. Formoval a rozpouštěl kapely, jež měly společné jen jeho a název Love. Jedné své kapele dal Lee padáka při koncertě v San Francisku přímo na pódiu. Bojoval s alkoholem a drogami, ale držel se nad vodou. Když fanoušek z publika požádal o něco z Forever Changes, odpověděl popuzeně: „Ty sračky už nehraju.“ Tuto bludnou fázi jeho kariéry rámují hity Everybody’s Gotta Live (1972) a Five Strings Serenade (1992), které se dočkaly hojných předělávek. V devadesátých letech se dostal do vězení za neúmyslný výstřel ze zbraně. Cítil se nevinný a odmítl dohodu devět měsíců za přiznání. Přitížily mu dřívější drogové delikty, nedovolené řízení a napadení. Odsouzen byl na dvanáct let.

V lochu snil o revivalu, ale 5. ledna 1998 zemřel Forssi a na Boží hod ve stejném roce MacLean. Přesto se v roce 2001, kdy byl po pěti a půl roce díky zrušení části rozsudku propuštěn, čistý, pokorný a plný sil vrhl zase na Love. Škoda že nezavřeli i Jima Morrisona. Ten v roce 1971 utekl před rozsudkem za údajné obnažování na koncertě v Miami do Paříže, kde se po boku své Pam nejspíš předávkoval heroinem. I jeho rozsudek byl zrušen, ale až v roce 2010.

Echolsovo echo

Od roku 2002 Lee vystupoval po celém světě. V roce 2003 odjel s velkou kapelou veleúspěšné turné po prestižních anglických štacích, jako Royal Festival Hall nebo Glastonbury. Přizval i Echolse, který se nechal slyšet, že to byl splněný sen. Publikum jim projevovalo respekt dlouhými ovacemi, ve šňůrách pokračovali v nezmenšené míře i v dalších letech. Jednou za nimi do Londýna přiletěl ze Států Lenny Kravitz, ale Lee se s ním odmítl setkat. „Čím dál víc se stahoval do sebe, až se stal karikaturou toho, o čem si myslel, že by měl být rockový muzikant. Stal se závislým na cracku. Jsem si jistý, že tu leukémii, co ho zabila, mu přivodil crack,“ prozradil Echols Guardianu.

V červenci 2005 se Lee omluvil z turné bez udání důvodu, jeho onemocnění bylo oficiálně oznámeno až v dubnu 2006. Nemocniční účty mu od té doby pokrýval fond, do něhož přispívali výtěžky z koncertů muzikantští kolegové v čele s obdivovatelem Robertem Plantem z Led Zeppelin. Lee podstoupil chemoterapii i experimentální léčbu, ale šlo to s ním z kopce. „Pokračujte sami, dokud nebudu dost fit, abych se k vám připojil,“ řekl Echolsovi v létě 2006. Podle Johnnyho to bylo nejblíž k tomu, jak Arthur dokázal říct: „Hrajte dál i beze mě.“ Odešel v rodném Memphisu 3. srpna 2006. Bylo mu jedenašedesát.

Johnny Echols ho poslechl a s Love Bandem právě čile šíří věhlas (nejen) jeho legendy. Na příští rok chystá nové album nevydaných písní, na kterých spolupracoval ještě se svým memphiským kamarádem.

Srpen 1969: Největší akce československé armády od konce 2. světové války. Proti vlastnímu národu

Causy