Před 75 lety, 9. prosince 1948, Valné shromáždění OSN přijalo Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy, jež se stala významným krokem v úsilí mezinárodního společenství zabránit genocidnímu násilí. Klíčovou roli v prosazení úmluvy sehrál polsko-židovský právník a autor pojmu genocida Rafael Lemkin (1900–1959).
Letošní výročí v České republice připomenul speciální vlak Centra studií genocid Terezín, díky němuž se návštěvníci mohli seznámit s Lemkinovým osudem. Vlak Lemkin zavítal do devíti měst v pěti krajích, jeho multimediální expozici vidělo deset tisíc občanů všech generací.
Rafael Lemkin svůj život zasvětil jedinému cíli – uvedení genocidy do mezinárodního práva. Narodil se v roce 1900 v carském Rusku ve městě Bezwodne na území dnešního Běloruska. Prvních deset let prožil ve vesnici Ozerisko na statku, který měli jeho židovští rodiče ilegálně pronajatý od ruského majitele. Lemkin byl vychován v židovské víře a díky své matce získal mimořádný vztah nejen ke klasické a historické literatuře, ale i k poezii. Ve svých pamětech vydaných v knize Totally Unofficial Lemkin vzpomíná: „Pamatuji si, že obsah písní ve mne vytvořil obraz světa, ve kterém je mnoho zla a nespravedlnosti. Nevinní a chudí trpí. Často jsou chladnokrevně vražděni. Lidé se klaní falešným bohům, bohům chamtivosti a moci.“
Mučírny nevinných
Už jako dítě Lemkin četl román polského spisovatele Henryka Sienkiewicze Quo vadis o perzekuci křesťanů v Římské říši i historické knihy o zničení Kartága či o mongolské invazi do Evropy. V dětství a mládí byl konfrontován i s antisemitismem tehdejší doby, pogromy a útoky na Židy: „Od římské arény přes francouzské šibenice až k pogromu v Bialystoku vedla linie rudá od krve. Svou dětskou myslí jsem nedokázal definovat dějiny, ale očima jsem je viděl živě a silně jako obrovské mučírny nevinných!“
Během první světové války, která byla na východní frontě mimořádně brutální i vůči civilistům, začal mladý Lemkin studovat dějiny masového násilí. Plná pravda o hrůzných masakrech vyšla najevo až po válce. V osmanské říši (současném Turecku) bylo usmrceno přibližně 1,5 milionu křesťanských Arménů, Řeků a Asyřanů. Turečtí váleční zločinci byli nakonec propuštěni a rozptýlili se po celém světě. Talat Paša, ministr vnitra osmanské říše a jeden z hlavních organizátorů masové likvidace arménského národa, se uchýlil do Berlína. Zde ho 15. března 1921 na ulici zastavil mladý Armén Soghomon Tehlirjan, který se během války zachránil, protože na něj při masakru spadlo tělo jeho mrtvé matky. Poté co Talata Pašu identifikoval, Tehlirjan ho na berlínské Hardenbergstraße zastřelil se slovy: „To je za mou matku.“
Proces s Tehlirjanem se ve skutečnosti stal procesem s tureckými pachateli a byl v tehdejší Evropě značně medializován. Na mladého Lemkina, který v té době studoval lingvistiku na univerzitě v polském Lvově, případ udělal mimořádný dojem. Ve svých pamětech vzpomíná: „Zlověstné panorama masového zabíjení Arménů vykreslilo mnoho svědků, které Arméni k soudu přivedli. Díky tomuto procesu svět konečně získal skutečný obraz tragických událostí v Turecku. Tentýž svět, který pohodlně mlčel, když byli Arméni vyvražďováni, a hodlal tuto skutečnost utajit tím, že propustil turecké válečné zločince, byl nyní nucen vyslechnout strašlivou pravdu. Proč je člověk potrestán, když zabije jiného člověka, ale zabití milionu lidí je menší zločin než zabití jednotlivce?“
I přes osvobození arménského atentátníka Lemkin cítil obrovskou nespravedlnost, že neexistuje žádný zákon pro sjednocení morálních norem ve vztahu k ničení národních, rasových a náboženských skupin. Studium historie, osobní zkušenost s antisemitismem a brutalitou první světové války a nakonec i Tehlirjanův případ Lemkina přivedly ke studiu práv.
Persona non grata
Lemkin se stal uznávanou právní kapacitou v meziválečném Polsku, kde se specializoval na trestní právo. Od roku 1933 se snažil prosadit zavedení mezinárodního práva trestajícího zločin vyhlazení etnických a náboženských skupin, obdobně jako například zločin pirátství.
Jeho návrh trestných činů barbarství a vandalismu však byl na mezinárodní konferenci o sjednocení trestního práva ve španělském Madridu přijat s rezervou. V Polsku, které v té době politicky nadbíhalo hitlerovskému Německu, pak byl Lemkin obviněn z nadřazování své vlastní rasy. Poté co Polsko v roce 1934 uzavřelo pakt o neútočení s Německem, byl Lemkin postupně zbaven všech pozic ve státní správě.
Ve svém úsilí prosadit mezinárodní zákon o páchání masového násilí vůči civilistům na základě jejich etnické či náboženské příslušnosti však nijak nepolevil. Se vzrůstajícím vlivem nacistů a po důkladném prostudování jejich politického programu stál před novým úkolem: zastavit Adolfa Hitlera.
Po okupaci Polska nacistickým Německem v září 1939 se stal mužem na útěku. O rok později se mu z Polska podařilo uprchnout a přes Pobaltí, Švédsko, Rusko, Japonsko a Kanadu našel azyl ve Spojených státech amerických. Zde sepsal své hlavní dílo, knihu Vláda Osy v okupované Evropě, vydanou v roce 1944. V knize představil zcela nový pojem genocida, složeninu z řeckého podstatného jména genos (kmen, národ) a latinského slovesa caedere (zabíjet).
Ve své knize Lemkin genocidu definoval takto: „Nové koncepce vyžadují nové pojmy. Pod pojmem genocida rozumíme zničení národa nebo etnické skupiny. Obecně řečeno, genocida nemusí nutně znamenat bezprostřední zničení národa s výjimkou případů, kdy se provádí hromadným zabíjením všech příslušníků národa. Má spíše označovat koordinovaný plán různých akcí zaměřených na zničení podstatných základů života národních skupin s cílem vyhladit skupiny samotné.“ Lemkin během emigrace ve Spojených státech dosáhl značného vlivu v univerzitním prostředí i státní administrativě. Hitlera svým úsilím v provedení genocidy nezastavil. Otevřel však cestu k přijetí koncepce genocidy do mezinárodního práva.
Vznik mezinárodní úmluvy
Během norimberských procesů Lemkin působil jako poradce amerického žalobce. Zločin genocidy se stal součástí obvinění, ale tribunál nakonec nacistické pohlaváry odsoudil za zločiny proti lidskosti. Lemkin nadále usiloval o začlenění zločinu genocidy do mezinárodního práva. Publikoval odborné články a svou pozornost upřel na vznikající Organizaci spojených národů (OSN). Lemkin vzpomíná: „Zdálo se mi, že prostřednictvím světového orgánu musí být vytvořen mechanismus na ochranu národnostních, rasových, náboženských a etnických skupin. Upřímně jsem věřil, že modifikaci mého návrhu, který jsem předložil v Madridu v roce 1933, bude možné prosadit prostřednictvím OSN.“
Lemkinův aktivismus se soustředil na získání podpory malých národů, protože si uvědomoval komplikace v přijetí myšlenky právní koncepce genocidy u tehdejších vítězných velmocí, zejména Velké Británie a Sovětského svazu. A tak se prvními podporovateli přijetí genocidy do mezinárodního práva staly země jako Panama či Kuba. Lemkin a jeho kolegové také využili příznivého prostředí v OSN, které bylo v Lemkinových vzpomínkách „naplněno velmi konstruktivní energií, která vždy následuje po destruktivním období mezinárodního života“.
Masarykova intervence
Otevřenost mezinárodního společenství k humanitárním otázkám a Lemkinova diplomatická nezdolnost postupně vedly k úspěchu. Stojí za zmínku, že odpor Sovětského svazu Lemkin zlomil díky diplomatické intervenci tehdejšího československého ministra zahraničí Jana Masaryka. Tomu během setkání Lemkin řekl: „Vaše Excelence, studoval jsem spisy vašeho otce profesora Tomáše G. Masaryka, který zasvětil svůj život vysvětlování kulturní osobnosti národů. Když je národ vyvražděn, odchází i jeho kultura. Mrtví nemohou psát literaturu. Prostřednictvím své kultury život národa pokračuje, i když fyzický život jednotlivých členů skončil. Kdyby byl váš otec naživu, bojoval by teď za Úmluvu o genocidě. Obracím se nyní na jeho syna, který je pokračovatelem ducha svého otce.“ Po krátké debatě o masakru v Lidicích a v Babim Jaru nakonec Jan Masaryk Lemkinovi řekl: „Děláte kázání. Raději mi místo toho řekněte, co bych jim měl říct!“
Lemkin Masaryka požádal o intervenci u tehdejšího ministra zahraničních věcí SSSR: „Myslím, že byste si měl s Višinským promluvit. Jako ministr zahraničních věcí by měl být schopen pochopit, že úmluva o genocidě nemůže být považována za intriku proti Sovětskému svazu. Oba máte smysl pro humor. Proč mu neřeknete, že penicilin není intrika proti Sovětskému svazu?“ Masaryk vytáhl svůj zápisník a pod datum příštího dne si zapsal: Višinskij. Genocida. Penicilin. Za 24 hodin Jan Masaryk Lemkinovi telefonicky oznámil, že od Višinského získal příslib podpory...
Rezoluce a úmluva
V prosinci 1946 Valné shromáždění OSN jednomyslně přijalo rezoluci odsuzující genocidu. Byl to první krok k přijetí mezinárodní úmluvy. Hledání konsensu nad textem úmluvy bylo značně obtížné a bez Lemkinovy vytrvalosti v přesvědčování tehdejších členů OSN by k přijetí genocidy do mezinárodního práva možná vůbec nedošlo. Výsledek se neobešel bez ústupků. Lemkin mimo jiné do textu úmluvy neprosadil koncept kulturní genocidy.
Genocida je tak v úmluvě o jejím zabránění a trestání definována jako zločin podle mezinárodního práva spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. Genocidou, spáchanou v míru nebo za války, se podle textu úmluvy rozumí pět činů: usmrcení příslušníků takové skupiny; způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení; opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.
Rozhodující den nastal 9. prosince 1948. Přijetí textu úmluvy nebylo do poslední chvíle jisté. Stále hrozilo, že se proti postaví představitelé Velké Británie a Sovětského svazu. Jako první hlasovala Indie. Sálem zaznělo hlasité: „Ano!“ Další hlasy pro přijetí úmluvy následovaly. Valné shromáždění tak přijalo Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy. Od doby, kdy se první Lemkinův návrh na trestání masového zabíjení na madridské konferenci setkal s odporem, uplynulo dlouhých 15 let. Během této doby bylo vyvražděno přibližně 6 miliónů evropských Židů, včetně 49 Lemkinových příbuzných. Po přijetí úmluvy americký diplomat Ernest Gross před Valným shromážděním prohlásil: „Jednomyslné hlasování o této otázce odráží odhodlání Spojených národů bez ohledu na jejich rasu, vyznání nebo národnost zajistit, aby se barbarství, které nedávno tak otřáslo svědomím lidstva, již nikdy neopakovalo.“
Svět bez genocidy
Lemkinova Úmluva byla prvním lidskoprávním dokumentem schváleným OSN. Všeobecnou deklaraci lidských práv totiž Valné shromáždění přijalo až o den později. Možná ani sám Lemkin si v roce 1948 neuvědomil, že pojmenováním lidského zla otevřel zcela novou dimenzi reflexe lidského jednání. Problémy nastaly již při procesu samotné ratifikace Úmluvy a začlenění zločinu genocidy do národních právních systémů. Celý tento proces byl neuvěřitelně pomalý a Lemkin zbytek života strávil přesvědčováním státníků o nutnosti trestat genocidu kdekoli na světě. Svého hlavního záměru – zřízení mezinárodní soudu – se zdaleka nedožil. Zemřel v nuzném newyorském bytě v roce 1959 na infarkt. Jeho pohřbu se zúčastnilo pouze několik nejbližších a dva diplomaté: korejský velvyslanec a Michael Elizur, izraelský tiskový atašé. Na Lemkinově náhrobku stojí: Rafael Lemkin, otec úmluvy o genocidě…
Odvážná myšlenka trestat pachatele ničení etnických a náboženských skupin však svého tvůrce přežila. Na hrůzy druhé světové války lidstvo rychle zapomnělo. Byly to nové poválečné případy genocidního násilí a nová rizika nezměrného utrpení mužů, žen a dětí na světě, které ukázaly důležitost Lemkinova díla. K srpnu 2022 Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy přijalo 152 zemí světa. Mezinárodní tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu na přelomu tisíciletí odsoudily první pachatele za zločin genocidy. Za vyvrcholení Lemkinova celoživotního úsilí – a pochopitelně nejen jeho – lze považovat vznik Mezinárodního trestního soudu v nizozemském Haagu v roce 2002, který jako stálý soudní dvůr stíhá a trestá pachatele genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a od roku 2010 i zločinu agrese.
Přesně 90 let od madridské konference, na kterou naivní snílek z Varšavy a nepohodlný kritik Adolfa Hitlera ani nedostal od polských úřadů povolení odcestovat, je genocida součástí mezinárodního práva i národních právních systémů po celém světě. Lemkinovo nové slovo se 75 let od jeho uvedení do mezinárodního práva stalo obecným kódem pro ničení etnických, náboženských a dalších skupin lidských bytostí bez ohledu na jejich původ, orientaci či společenský status.
V osmdesátých letech 20. století Lemkin inspiroval vědce ke vzniku nového oboru studií genocid, který na Lemkinovy myšlenky navazuje ve zkoumání genocidy jako univerzálního způsobu jednání lidského druhu v jeho dlouhých dějinách. V perspektivě několika tisíciletí, kdy se lidstvo dopouští ničení národů a kultur, je 75 let zanedbatelný časový úsek. Svět bez genocidy je stále světem budoucnosti... Mezinárodní právo je – i díky osobnosti Rafaela Lemkina – cestou, jak k tomuto cíli dospět.
Autor je ředitelem Centra studií genocid Terezín
