Ve dvacátých letech dvacátého století indiánský kmen Osedžů zachvátil strach. Nebyla rodina, v níž by někdo náhle a záhadně nezemřel. Osedže nijak neochránilo nesmírné bohatství, jež pramenilo z černého zlata, tedy ropy. Naopak. Smrtící epidemií, která je postihla, totiž nezpůsobil zlý duch, jak někteří z nich věřili, stála za ní závist a chamtivost. Temnou kapitolou amerických dějin se zabývá i nový film Martina Scorseseho Zabijáci rozkvetlého měsíce.
Indiánská rezervace Osedžů se na konci 19. století nacházela v severovýchodní části Oklahomy, každý člen kmene vlastnil 266 hektarů. Bílí osadníci o pozemky neměli zájem. Půda byla neúrodná. Ukrývala však poklad. V roce 1897 zde byla objevena naleziště ropy. Osm set osmdesát osedžských rodin pak pohádkově zbohatlo. Desítky až stovky Osedžů však za nečekanou přízeň osudu zaplatily životem.
Posvátný sokol
Osedžové – říkejme jim tak, ačkoliv toto označení souvisí až s příchodem Evropanů na americký kontinent – považovali za prazáklad svého bytí všemocnou životní sílu vesmíru Wah-Kon-Tah. Po generace si předávali legendu o tom, že jejich nebeští předkové, kteří obývali vesmír, sestoupili po dlouhém putování na Zem a s pozemským lidem se spojili v jeden kmen. Uctívali děda Slunce, měli ve vážnosti matku Měsíc, žili v souladu s přírodou a prosili Velkého Ducha, aby se po smrti směli vrátit zpátky domů, ke hvězdám.
Mírumilovní Osedžové původně žili na východ od Mississippi. Irokézové na válečné stezce je ale přiměli přesunout se více na západ. Vydali se k soutoku Mississipi s Missouri a pokračovali proti proudu řeky. Na konci 17. století se usídlili v západní části dnešního státu Missouri. Rozsáhlé prérie a nekonečné pláně, na nichž se pásla stáda bizonů, jim poskytovaly obživu. Na podzim a na jaře se stopaři vypravili do terénu a náčelníci pak vybrali místa, kde se jejich lovci bizonů měli utábořit. Kmen lovil také jeleny, z jejichž kůže šil oděvy a mokasíny, i další divokou zvěř. Sbírali ořechy, jedlé bobule a začali pěstovat zemědělské plodiny – kukuřici, dýně, fazole a brambory. Náklad jim tahali ochočení psi, které pak v 18. století nahradili koňmi.
Muži se pyšnili souměrnou vysokou postavou. Hlavu měli oholenou až na třiceticentimetrový pramen vlasů na temeni lebky. Ženy nosily dlouhé rozpuštěné vlasy, tělo si zdobily šperky a tetováním.
Kmen Osedžů tvořilo jedenadvacet klanů, které si propůjčily svá jména ze zvířecí říše nebo hvězdné oblohy. V čele kmene stáli dva náčelníci. Zastupovali nebeský a pozemský lid kmene (Tzi-sho a Hunkah). Oba zastávali svůj post doživotně. Než ale vynesli nějaké rozhodnutí, poradili se se stařešiny rodu. Náčelník nebeského lidu byl náčelníkem míru, náčelník pozemského lidu byl zodpovědný za válečná tažení.
Muži si vybírali manželky z jiného osedžského klanu a za svou nastávající jejímu otci zaplatili. Cenila se především ženina pracovitost. Svatební hostina pak byla ryze mužská záležitost. Osedžové byli polygamní, po sňatku totiž muž získal právo i na manželčiny sestry. Nevěrnou ženu mohl zabít, děti patřily ke klanu otce.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
