Lata Brandisová: Jediná žena, která zvítězila ve Velké pardubické. Její hrdost nezlomili ani nacisté a komunisté
Jediná vítězka Velké pardubické Lata Brandisová (26. 6. 1895–12. 5. 1981) ve svém životě zdolala daleko víc překážek, než byly ty na dráze nejtěžšího závodu. Rány osudu nesla statečně a s noblesou. Nezlomili ji nacisté ani komunisté. Hrdá, samostatná, usměvavá dáma si nikdy nestěžovala. To by bylo pod její úroveň.
Šla jsem se svou milovanou Normou do padoku pro vítěze a čtyřicet tisíc lidí šílelo radostí. Viděla jsem, jak Norma razí cestu, a já si zatím užívala radost a aplaus diváků, vzpomínala Lata Brandisová na své jedinečné vítězství v říjnu 1937. „Tři čtvrtě slávy náležely koni. Věřím, že Norma chápala chválu a lichotky, které se na ni sypaly, a chápala, jak opravdově jsem prožívala to vítězství s ní. Nikdy jsem nepoznala takové štěstí,“ pamatovala si opojný pocit Lata Brandisová, jediná vítězka Velké pardubické.
Na zámku
Brandisové pocházeli z Jižního Tyrolska. Na konci šestnáctého století byl jejich rytířský rod povýšen do stavu svobodných pánů, o půl století později získali hraběcí titul. Českou linii rodu založil c. k. komoří a poslanec Říšské rady Heinrich Brandis (1821–1900). S Barborou Kinskou měl čtyři potomky – Leopolda, Josefa, Alžbětu a Marii Terezii. Jejich příbuzným byl nejvyšší dvorský hofmistr Českého království a poslanec Českého zemského sněmu Oktavián Josef Kinský, jenž na svém panství v Chlumci nad Cidlinou vyšlechtil plemeno koní, kteří nesou jeho jméno. Oktavián, přezdívaný Taffy, koně miloval, v sedle byl jako doma. Na koňském hřbetě dokonce prováděl různé akrobatické kousky, včetně stojky na hlavě, pořádal hony a uspořádal i první dostihy. Založil také Velkou pardubickou steeplechase. Pátého listopadu 1874 se prvního ročníku slavného a přetěžkého závodu zúčastnilo čtrnáct koní, zvítězil anglický žokej Goerge Sayers s plnokrevníkem Fantomem. Když v roce 1896 Oktavián umíral, nechal si přivést do pokoje své koně, aby se s nimi rozloučil.
Leopold Brandis (1854–1928) strýce Kinského obdivoval a ke koním měl rovněž blízko. Byl husarský důstojník a zřejmě učil jezdeckému umění budoucího císaře Karla I., patřil totiž mezi jeho vychovatele. Svoje dcery a syny pak posadil na koně ještě dřív, než uměli chodit. V manželství s Johannou Schäfferovou z panství v Úmoníně se jim narodilo devět dětí – Marie Terezie, Gabriela, Leopold, Mikuláš, Marie Immakulata (té všichni říkali Lata), Marie Kristýna, Alžběta Marie, Markéta Josefa a Jana Žofie.
Johanna dostala věnem zámek v Řitce, kam se rodina přestěhovala. K zámku patřily polnosti, lesy a pivovar, na rozhazování však Brandisovi neměli. Bohatstvím byly jejich děti, hrabě Leopold dbal na jejich vzdělání a své dcery učil i dovednostem, jež byly vyhrazeny mužům, tedy samostatnosti. Sedm dívek se v tatínkovi vidělo, nehrály si na princezny, nýbrž na husary. Leopold Brandis byl ostatně patřičně hrdý na to, že se Lata rychle naučila střílet a jak přesnou měla mušku. Ze své flobertky zasáhla pětikorunu, kterou vyhodil do vzduchu. Z prostřelené mince nechal vyrobit vzácnou brož.
Hrabě Brandis svým dětem kladl na srdce, že kůň je bytost, která má duši, a je třeba k němu přistupovat s klidem a laskavostí. Lata po otci zdědila nejen vztah ke koním, ale i jezdecký talent. V osmi letech suverénně jezdila na koni, v deseti řídila bryčku. Když vypukla první světová válka, bylo jí devatenáct let. Hrabě Brandis ve svých šedesáti dobrovolně narukoval, jak mu velela vojenská a šlechtická čest. Jeho nejstarší syn Leopold zemřel ještě před válkou ve třinácti letech na spálu, jedenadvacetiletému Mikulášovi se vojenská služba nevyhnula.
Poručík u dragounů Mikuláš Brandis v roce 1916 doslova děkoval Pánubohu, že přežil těžké boje na italské frontě. Faráři Černému z Líšnice napsal dopis, v němž mu vylíčil, že téměř zázrakem unikl dvojímu nebezpečí. Jako projev vděčnosti za záchranu poslal knězi dvě stě korun s prosbou, aby byly použity na zvelebení kapličky v Řitce. Farář Černý se ho zeptal, zda smí za tyto finanční prostředky zakoupit jesličky do kostela v Líšnici. Mikuláš souhlasil a poslal ještě padesát korun. O rok později padl u Rovereta.
Správou panství Leopold Brandis pověřil před odchodem do války mladičkou Latu. Dívka se úkolu ujala s velkým odhodláním a zodpovědností. Dohlížela na chod hospodářství, pomáhala s výchovou mladších sester, po nocích dokonce s pistolí v ruce střežila panské lesy před pytláky. Po vzniku Československa ukousla část jejich polností pozemková reforma, v mladé demokratické republice byly také zrušeny šlechtické tituly. Nejstarší Terezie se v roce 1920 provdala do Reitereggu, Alžběta se zamilovala do pilota Jana Pospíšila, který však zahynul necelé tři roky po svatbě, sotva na svět přišly jejich dvě děti. Markéta si vzala Sergeje Jaroševského. Gabriela, Jana, Kristýna a Lata zůstaly svobodné.
Nevěsta, Norbert a Norma
Lata se po válce začala plně věnovat jezdectví. Ve Velké Chuchli ji od roku 1921 trénoval Karel Šmejda. Toho láska ke koním na konci druhé světové války stála život. Pětašedesátiletého muže zastřelil německý odstřelovač, když se šel postarat o svoje koně.
Latu v její životní vášni podporoval příbuzný a vrstevník Zdenko Radslav Kinský, kterého přátelé oslovovali „Ra“. Na jeho panství u Chlumce nad Cidlinou a pod jeho dohledem Lata překonala první jezdecké překážky na dráze v Kolesích. V roce 1927 přihlásil Radslav Kinský svou Nevěstu s jezdkyní Latou Brandisovou do závodu, který před téměř půlstoletím založil jeho předek. Účast Laty na Velké pardubické vzbudila úžas, až pohoršení. Copak je možné, aby křehká slečna měřila svoje síly s muži, většinou důstojníky? Co když si zláme vaz, co když některého z mužských závodníků porazí? A je vůbec možné, aby se na start závodu, kde jde bez nadsázky o život, postavila žena?
Radslav Kinský se dotázal činovníků v britském Jockey klubu na názor. Předseda Českého jockey klubu Bohumír Bradáč, který proti účasti Laty nic nenamítal, záhy dostal odpověď. V kolébce dostihového sportu konstatovali, že start ženy sice není obvyklý, nikoliv však nemožný. A rozhodně není v rozporu s dostihovým řádem. Dotyčná by však měla mít vlastní šatnu. Devátého října 1927 při svém prvním vystoupení na nejtěžší závodní dráze Lata s klisnou Nevěstou pětkrát spadla. Pokaždé se zvedla a pokračovala dál. V cíli byla pátá.
Řada důstojníků, kteří proti účasti jezdkyně podali protest, závod nedokončila. Lata si vysloužila jejich uznání a bratrancův obdiv. O tři roky později s šestiletým polokrevníkem Norbertem byla čtvrtá, v roce 1931 dokončila závod na třetím místě. V roce 1933 byla s Normou z chlumecké stáje třetí, v roce 1934 už druhá. Prakticky nikdo se už nepozastavoval nad skvělými výsledky Laty Brandisové. V roce 1935 skončila s milovanou Normou pátá. Radslav Kinský už chtěl přemístit Normu ze závodní dráhy do chovného stáda, Lata jej přesvědčila, ať to ještě nedělá.
Ostré tempo
V polovině září 1937 celý národ oplakal smrt prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. O měsíc později, 17. října 1937, na čtyřicet tisíc diváků se zatajeným dechem sledovalo dění na pardubickém závodišti. Zdálo se, že pro německého favorita bude osudný Taxisův příkop, jenže žokej Lengnik i přes zlomenou klíční kost na svém Haroldovi pádil dál. Dvaačtyřicetiletá Lata a desetiletá Norma neměly snadnou pozici. „Musily jsme být s Normou velice opatrné, šetřit se a neupadnout. Napnuly jsme obě síly, soustředily pozornost. Hleděla jsem vést Normu tak, aby měla dobrý odskok i volný doskok, aby nás nikdo nestrhl, neporanil a nezašlápl. Tempo jsme ovšem udržovaly stále ostré... Postupně rostla má jistota, že se porazit nedáme. Když jsme pak měly tři čtvrtiny dráhy šťastně za sebou, věděla jsem bezpečně, že nepadne-li Norma teď, bude vítězem,“ vyprávěla Brandisová. Se svou Normou zvítězila o sedm délek. Porazila dva německé závodníky, Wilibald Schllagbaun skončil na Quixie druhý, Lengnik byl s Haroldem třetí. Čtvrtý dojel František Aubrecht.
Ovace nebraly konce. Lidé provolávali slávu Latě a Normě. „Byla jsem šťastna, až k slzám mě dojalo přijetí, jakého se mi dostalo od naší sportovní veřejnosti...,“ hřála Latu vzpomínka.
„Náš mladý sportovní svět ženský dosáhl vítězstvím slečny Laty Brandisové v letošní Velké pardubické steeplechase vskutku vrcholného úspěchu. Tak slavného úspěchu, jakého dobyla tato sympatická a skromná jezdkyně v sedle statečné Normy, nemá pamětníka,“ jásaly redaktorky.
„Lata Brandisová měla odvahu nastoupit do Velké pardubické v době, kdy si většina lidí myslela, že pro ženu je to extrémně nebezpečné. Měla vnitřní sílu jet pod obrovským tlakem, kdy na jejích ramenou v jednu chvíli spočívaly veškeré naděje jejího národa. Zesměšnila nejtvrdší překážkové jezdce nacistického Německa,“ prohlásil o Latě britský spisovatel Richard Askwith, jenž jí věnoval životopisnou knihu Nezlomná. Příběh ženy, která vyhrála Velkou pardubickou čtyřicet let před tím, než se vůbec první žokejka pokusila jet v liverpoolské Velké národní, Askwithe uchvátil. Svou nezlomnost pak Lata prokázala i za protektorátu a po únoru 1948.
Pane prezidente…
Jedenáct měsíců po vítězném závodu Laty, 17. září 1938, František Kinský na schůzce s Edvardem Benešem přečetl prohlášení české šlechty. Dvanáct zástupců jedenácti českých rodů – byl mezi nimi i Zdenko Radslav Kinský, jenž inicioval sepsání dokumentu – veřejně deklarovalo: „Pane presidente, za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli zabránit porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovat a po tisíc let udržet, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůraznit. Považujeme za svou povinnost uchovat dědictví svých otců. (…) Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti.“
Němci během okupace opovážlivým šlechticům zabavili majetek. Po sestrách Brandisových chtěli, aby se přihlásily k německé národnosti. Odmítly, přihlásily se k národnosti české. I mezi sebou začaly hovořit výhradně česky. Němci na hospodářství v Řitce uvalili nucenou správu.
Na první poválečné Velké pardubické v roce 1946 Lata samozřejmě nechyběla. S potomkem Normy, hřebcem Nurmim, pro ni závod skončil na Taxisu. Při svém posledním závodu na Kinského memoriálu v listopadu 1949 se pak těžce zranila. Čtyřiapadesátiletá zkušená jezdkyně velkoryse půjčila svou helmu mladému žokejovi. Z hromadného pádu v Hadím příkopu si odnesla proraženou lebku a četné zlomeniny, týden byla v kómatu.
V roce 1953 komunisté vystěhovali sestry Brandisovy ze zámku do letní chaty. Dům stál v prudkém svahu, nebyla v něm zavedená elektřina, pro vodu se muselo chodit ze srázu ke studni. Lata tahala těžké konve, štípala dříví, její sestry Jana a Kristýna pracovaly v modřanské čokoládovně. Koně musela Lata nechat na zámku v Řitce. Vzala si s sebou slepice a podkovu pro štěstí. Nikdy si nestěžovala. Nikdy a na nic. Maximálně podotkla, že její láska k bližním neroste. Svůj úděl nesly sestry hrdě.
V roce 1965 pozvali Latu Brandisovou jako vzácného hosta na Velkou pardubickou. V tehdejším závodě skončila jezdkyně Eva Palyzová na druhém místě. K vítězství jí chybělo málo. V sedmdesátých letech, kdy sovětská okupace a československá normalizace zadusily závan naděje na změnu poměrů, chodila Lata na Velkou pardubickou nezvána a nepoznána. V chatě bez vody a elektřiny žily sestry Brandisovy čtvrt století. Na podzim 1979 Kristýna zemřela na zápal plic, Jana se odstěhovala do Roztok a Latu přemluvil synovec z Reitereggu, aby tam s ním odjela. Použil ten nejpřesvědčivější argument – na svém statku choval koně.
Jediná vítězka Velké pardubické, Lata Brandisová, pak zemřela v Rakousku 12. května 1981. Na rodinném zámku v Řitce její prasynovec Jan Pospíšil s manželkou založili na začátku tisíciletí muzeum, kde je mimo jiné k vidění podkova Normy z vítězného závodu, a také jezdecký klub, který po Normě pojmenovali. „Snažíme se starat o odkaz Laty Brandisové, jak nejlépe umíme,“ říkají.
