„Pane lesní, na potoce maj’ Cikány. Napočítala jsem jich tam šestnáct bez ženskejch. Jakživa jsem takovou partaj neviděla pohromadě,“ hlásila místní ostražitá paní v Lipnici v létě 1912. Zakladatel českého skautingu Antonín Benjamin Svojsík (5. 9. 1876 – 17. 9. 1938) o prázdninách před sto jedenácti lety zorganizoval první skautský tábor v českých zemích. Skupina patnáctiletých žáků, kteří se svým učitelem táhli na dvoukoláku veškerou svou výbavu, včetně sportovního náčiní, aby se utábořili v Orlovských lesích, budila pozornost. Pedagog Svojsík si byl však jistý, že tohle je cesta, jak vychovat odolnou a zodpovědnou mládež.
Totalita vylučuje skauting a skauting vylučuje totalitu,“ prohlásil na konci srpna 1938 po návratu ze Sovětského svazu zakladatel českého skautingu Antonín Benjamin Svojsík. Během šestitýdenní cesty se chtěl s ostatními pedagogy přesvědčit, jak ve skutečnosti vypadá mnohými opěvovaná výchova ruské mládeže. Skautskému činovníkovi Velenu Fanderlíkovi tehdy svěřil: „To není skauting, co v Rusku dělají, i když se to skautingu trochu podobá, asi jako Hitlerjugend v Německu. Všechno je však řízené shora, chlapci nemají možnost se rozvinout. V tom ruském pionýrství je kázeň, ale pasívní kázeň, ubíjí to iniciativu a svobodu.“ Dvaašedesátiletý Svojsík slíbil o tři dekády mladšímu Fanderlíkovi, že vše dopodrobna vylíčí a popíše, jen co si trochu odpočine. Úmorná vedra a náročná cesta ho unavily. Měl teplotu a necítil se dobře, jeho organismus bojoval se streptokokovou infekcí. Zánět se rozšířil, postihl plíce, kvůli horečkám Svojsíka převezli 14. září 1938 do sanatoria v Praze-Podolí. Ztrácel vědomí, blouznil, ale pořád myslel na to, co je třeba udělat. „Jsem zvyklý pracovat, ne hledět… Nic neodkládejte… Sbohem… Každý konej dnes svou povinnost…“ Lékaři i Svojsíkovi spolupracovníci zaznamenali jeho poslední slova. V sobotu 17. září 1938 se ještě probudil do nového dne. V devět hodin dopoledne ale v jeho pokoji otevřeli okno a pomodlili se za duši zemřelého.
Poslední rozloučení se konalo 20. září 1938 ve vinohradském kostele svaté Ludmily. Rakev zahalenou československou státní vlajkou na Vyšehradský hřbitov táhlo čtyřspřeží vraníků a doprovázely tři tisíce skautů. „Přísahal jsem za nás za všechny, že Svojsíkovo životní dílo neopustíme a ze všech svých sil se přičiníme o jeho rozkvět,“ vzpomínal Bohuslav Řehák, jenž se o pár měsíců později stal náčelníkem českých skautů. „Svojsík nás učil, že k největším hrdinstvím patří hájiti pravdu,“ pamatovali si jeho spolupracovníci. „Pravý charakter se vyznává citem pro spravedlnost, brání křivdě, hájí utiskovaných a slabých, byť by to přinášelo sebevíce osobních škod a nepříjemností a připravovalo o klid třeba na dlouhou dobu,“ zdůrazňoval Svojsík. Junáci, tedy čeští skauti, si jeho slova vzali k srdci.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
