Před osmdesáti jedna lety, 18. června 1942, sedm československých parašutistů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje vzdorovalo stonásobné přesile. Byli mezi nimi také Jan Kubiš a Josef Gabčík, kteří provedli atentát na Heydricha. Odmítli se vzdát - „Češi se nevzdávají!“ Gestapo chtělo před veřejností sedmihodinový boj utajit. Marně. „Bitva našich parašutistů měla srovnatelný morální význam jako bitva Řeků s Peršany u Thermopyl,“ prohlásil později Čestmír Šikola z výsadku Clay.
„Ztráta Heydricha je nenahraditelná! Ti, kteří jej zabili, způsobili nacionálněsocialistické věci nejtěžší škodu,“ zapsal si do deníku Josef Goebbels, když se dozvěděl, že Heydrich zemřel. „Atentátníci museli být velmi dobře vycvičeni. Musejí to být zkušení, k smrti odvážní lidé. Ti se jen tak nenajdou,“ připustil Heinrich Himmler při rozmluvě se svými nejvěrnějšími 9. června 1942. Týž den v Berlíně Heydrichovi vystrojili státní pohřeb a gestapo v protektorátu stále bezúspěšně pátralo po atentátnících. Stanné soudy vynášely rozsudky smrti, k cestě na popraviště stačilo málo. Přesto spolupracovníci výsadku Anthropoid nepodlehli strachu a dál pomáhali parašutistům, kteří se v té době už víc jak týden ukrývali v kryptě chrámu svatých Cyrila a Metoděje.
O dobrém kamarádu
„Buď se český národ odkloní od svého dosavadního postoje a okamžitě ze svých řad vymýtí Říši nepřátelské elementy, nebo bude muset opustit prostor, který po 1300 let považuje za svoji zemi. Ať si nikdo nemyslí, že by Německo nemohlo vysídlení Čechů provést,“ pohrozil 9. června 1942 v Berlíně Adolf Hitler protektorátnímu prezidentovi Emilu Háchovi. Ve svém smutečním projevu Hitler prohlásil, že Heydrich „byl jedním z nejlepších nacionálních socialistů, jedním z nejsilnějších obhájců německé říšské myšlenky, jedním z největších odpůrců všech nepřátel této Říše“ a posmrtně mu udělil nejvyšší německý řád. Pak mlčky položil věnec ke katafalku a zazněla píseň O dobrém kamarádu. O pár hodin později byly obklíčeny Lidice. Následující den, 10. června 1942 v devět ráno, už hořely první lidická stavení, muži z Lidic byli mrtví a jejich ženy s dětmi v tělocvičně kladenské reálky doufaly, že za pár dnů budou zpátky doma. Třináctého června 1942 byla vyhlášena amnestie pro osoby, které dosud gestapu neoznámily důležité informace: „Na údaje, jež jsou s to přispět k objasnění atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha, se nevztahuje pohrůžka zastřelením, jestliže budou sděleny nejpozději do 20 hodin dne 18. června 1942 na některé služebně Tajné státní policie nebo jiného policejního úřadu. Kdo se proti povinnosti hlášení prohřeší, bude se svou rodinou zastřelen.“
Karel Čurda z výsadku Out Distance, který se ukrýval ve Staré Hlíně, zřejmě pod matčiným nátlakem poslal z Třeboně 13. června 1942 na četnickou stanici v Benešově anonymní dopis, v němž vyzývá k zastavení poprav, „ježto atentát provedl Gabčík a Kubiš.“ Dodal, že Gabčík pochází ze Slovenska a Kubiš má na Moravě bratra hostinského. Benešovští četníci usoudili, že jde zřejmě o provokaci, a 18. června 1942 v sedm ráno se vydali do Třeboně pátrat po anonymním pisateli… V té době už byli Jan Kubiš, Adolf Opláka a Josef Bublík po smrti a pražští hasiči se na rozkaz gestapa snažili vyplavit kryptu kostela v Resslově ulici.
Zrada
Karel Čurda přijel 16. června 1942 do Prahy. Byl nervózní. Zamířil k manželům Svatošovým do Melantrichovy ulice. Vykláněl se z okna a kouřil jednu cigaretu za druhou. Vyptával se Svatošových, kde jsou ostatní parašutisté. Pokud to věděli, neřekli mu to. Na gestapo do Petschkova paláce se Karel Čurda dostavil kolem poledne. Třásl se. Oznámil, že zná jména atentátníků a při výslechu udal adresy lidí, kteří mu poskytli pomoc. Začalo rozsáhlé zatýkání. Ráno 17. června 1942 vtrhli gestapáci do bytu Moravcových a Zelenkových v Biskupcově ulici. Marie Moravcová si stačila vzít život stejně jako Jan Zelenka-Hajský. Pozdě v noci, po mnohahodinovém zostřeném výslechu ze syna Marie Moravcové vymlátili, že se měl v případě nebezpečí skrýt v kostele v Resslově ulici… Na gestapu vypukly přípravy, úředníci se snažili zjistit, zda z kostela sv. Cyrila a Metoděje nevedou podzemní únikové cesty. Osmnáctého června ve dvě hodiny ráno vydal K. H. Frank rozkaz, aby se jednotky SS připravily k okamžitému zásahu proti neznámému počtu mužů. Ve tři čtvrtě na čtyři nastoupilo sedm set čtyřicet vojáků Waffen-SS do přistavených nákladních vozů v Norimberské, nynější Pařížské ulici. Byli vyzbrojeni samopaly, granáty a kulomety. Ve čtvrt na pět měli kostel ve dvou okruzích obklíčit. Gestapo sestavilo dvě komanda. První v počtu šedesáti pěti mužů vedl komisař Willy Leimer, druhé patnáctičlenné skupině velel komisař Heinz Pannwitz. V noci sebrali faráře Václava Aloise Čikla a kaplana Vladimíra Petřka.
Zlato se čistí v ohni
Marie Moravcová měla 17. června přijít do kostela. Vladimír Petřek se snažil zjistit, proč nepřišla. „Odpoledne 17. 6. 1942 někdo z kostela telefonoval do bytu Moravcové. Zásluhou šikovného počínání úředníka, který byl v bytě přítomen, nevzniklo žádné podezření. Pokud by kaplan telefonát zopakoval, vzbudilo by v něm nedůvěru, že by Moravcovou stále nemohl zastihnout. Při převeliké opatrnosti, kterou atentátníci a duchovenstvo zachovávali, by agenti své hnízdo opustili…,“ konstatoval ve své zprávě Heinz Pannwitz.
Pravoslavní duchovní v chrámu svatých Cyrila a Metoděje se do odboje zapojili už na začátku okupace. Vystavovali falešné křestní listy Židům, v kryptě ukrývali Přemysla Šámala a později také Jana Sadílka z Obrana národa.
„Ti mládenci, Gabčík s Kubišem, vykonali spravedlivou odplatu,“ řekla v roce 2012 pro Reflex sestra Vladimíra Petřka. Druhý den po boji v kostele, 19. června 1942, se v novinách Petřkovi sourozenci dočetli, že schovával parašutisty. „Byli jsme na Vladíka hrdí, že se o ně staral. Bylo nám jasné, že pro nás gestapo přijde, že nás zavřou, ale žádnou bázeň jsme necítili. Uvědomovali jsme si, že nám svobodu nikdo nepřinese na talíři, že pro ni musíme něco udělat, obětovat.“
Když se Vladimír Petřek 27. května 1942 dozvěděl o atentátu na Heydricha, prohlásil: „Tedy přece nevyhynula statečnost v našem národě.“ Spolupracovník Jana Zelenky-Hajského, Petr Fafek, si pamatoval, že mu předseda laické rady starších při chrámu svatých Cyrila a Metoděje Jan Sonnevend řekl, že v kryptě kostela by bylo možné ukrýt zbraně. Fafek ho poprosil o útočiště pro československé parašutisty. Farář Václav Čikl souhlasil, kaplan Vladimír Petřek se o ně staral. Vyšetřovatel atentátu Heinz Pannwitz ve své závěrečné zprávě ze září 1942 mimo jiné uvedl: „Skutečnost, že v kostele ukrývá atentátníky, byla Petřkovi brzy zřejmá, pokud to nevěděl už předtím… Příchod agentů, jejich zásobování a péči o ně konzultoval s Janem Zelenkou. Byla dohodnuta krycí jména a označení pro rozeznání agentů… někteří z nich měli na krku řetízek, na němž byl umístěn znak českého lva… Kaplan Petřek celou péči o atentátníky a agenty organizoval.“
U stanného soudu, který se konal 3. září 1942 v Petschkově paláci, Vladimír Petřek prohlásil, že bylo jeho povinností poskytnout azyl pronásledovaným. Odmítl požádat o milost a své spoluvězně utěšoval: „Nic není marné, každý počin pro vlast tak či onak přinese ovoce.“ Popravili ho 5. září 1942. O den dřív v Kobylisích zastřelili biskupa Gorazda, Aloise Čikla a Jana Sonnevenda.
„Když jsme se s maminkou ještě za války vracívaly z nedělní procházky, obvykle jsme chodily Resslovou ulicí. ,Zastav se a pokřižuj se za tatínka,‘ řekla mi vždy maminka,“ vzpomínala Jiřina Juláková. Její otec Vladimír Petřek přijal kněžské svěcení v chrámu svatých Cyrila a Metoděje z rukou biskupa Gorazda v prosinci 1934. Byl připravený nést svůj kříž. „Zlato se čistí v ohni a duše lidská v utrpení,“ napsal.
Kasárna
Kostel sv. Karla Boromejského a emeritní dům pro staré kněze se začal stavět v květnu 1730 podle návrhu Pavla Ignáce Bayera. Po jeho smrti stavbu dokončil Kilián Ignác Dietzenhofer. Svému účelu však dlouho nesloužila, během josefínských reforem v roce 1783 kostel odsvětili a emeritní dům zrušili. Až do roku 1868, kdy objekt získal Český stavovský polytechnický institut, zde byla kasárna. V roce 1923 československá pravoslavná církev neúspěšně požádala o pronájem kostela. O deset let později se svou žádostí uspěla a katedrální chrám byl zasvěcen sv. Cyrilu a Metodějovi. Jak už bylo řečeno, parašutisté nebyli jediní, kdo se za války v kryptě schovával.
K zadnímu vchodu do kostela je vodil Jan Zelenka Hajský v doprovodu kolegyně, učitelky Aloisie Weinzettlové. První přišel 28. května 1942 Jaroslav Švarc, následovali Jan Kubiš, Josef Valčík, Jan Hrubý. Jako poslední přišli 1. června Josef Gabčík a Adolf Opálka, jehož tehdy ukrývala manželka vězněného plk. Václava Kropáčka. Neřekl jí, kam jde, jen že tam bude chladno. Božena Kropáčková mu s sebou dala manželův šedý svetr. Adolf Opálka ho měl na sobě, když do kostela vtrhlo gestapo.
Pannwitz před sebou strkal jako živý štít spoutaného Vladimíra Petřka. V okamžiku, kdy gestapáci začali stoupat po točitých schodech na emporu, Josef Bublík a Jan Kubiš zahájili střelbu zpoza sloupů ochozu. Adolf Opálka bránil kůr. Parašutisté byli vyzbrojeni pouze pistolemi a dvěma bombami stejného typu, jaké použil Kubiš při atentátu. V půl páté ráno vtrhl dovnitř útočný oddíl Waffen-SS se samopaly a granáty. Po dvouhodinovém boji esesáci z kostela vynesli umírajícího Jana Kubiše a Josefa Bublíka i mrtvého Adolfa Opálku, který utrpěl tříštivou zlomeninu ramenního kloubu a než si prostřelil hlavu, požil kapsli s jedem. Josef Bublík, jemuž granát přeťal chodidlo, se rovněž střelil do spánku. Jana Kubiše smrtelně zranil granát.
Češi se nevzdávají
Jakmile gestapo zjistilo, že se v kryptě ukrývají další parašutisté, nutili Petřka, aby k nim promluvil. „Flanďák, který se ve své svatosti staral o ty zločince, dostal příkaz, aby je vyzval, ať se vzdají,“ popsal ve svém hlášení velitel Waffen-SS Karl von Treunfeld. Vladimíra Petřka nepřinutili, aby řekl: „Vzdejte se.“ Pověděl: „Tady mi říkají, že vám mám vyřídit, že se máte vzdát. Prý se vám nic nestane…“ Treunfeld si zapsal: „Třikrát byli atentátníci vyzváni, ať vyjdou ven. Poprvé odpověděli: ,Nikdy‘, při druhé výzvě: ,Nikdy‘ a potřetí: ‚Češi se nevzdávají‘.
Jediný přístup do krypty chrámu svatých Cyrila a Metoděje, představovala větrací šachta u točitého schodiště, jež vedlo na kůr. Červnové slunce se prodíralo do tmy úzkým okénkem z ulice. Esesáci vhazovali do krypty granáty, dýmovnice se slzným plynem a oslňovali ji reflektory. Ve tři čtvrtě na sedm gestapo povolalo pražské hasiče. Parašutisté vyráželi žebříkem hadice s vodou a házeli ven zápalné láhve. Hasičům se podařilo jim vytrhnout žebřík. Voda v kryptě ale kvůli odtokovému kanálku stoupala velmi pomalu. Po dalších třech hodinách si gestapáci uvědomili, že musí existovat vstup, jímž se do podzemí chrámu nosily rakve. S pomocí výbušnin odstranili kamennou desku u oltáře. Do krypty vpadl úderný oddíl se samopaly. Strhla se přestřelka. Aby nepadli do rukou nepřítele, čtyři vojáci – Josef Gabčík, Josef Valčík, Josef Hrubý a Jaroslav Švarc – si ke spánku přiložili pistoli, požili ampuli s jedem a stiskli spoušť.
Gestapo se snažilo zatajit, že se parašutisté postavili na odpor, zakázalo zveřejňovat informace, že při dopadení atentátníků došlo k boji. Dokonce se rozšířila zvěst, že je nedopadli. Proto otiskli fotky Jana Kubiše, Josefa Gabčíka, Adolfa Opálky a Josefa Valčíka.
Pietní vzpomínka
„Každý den rozhlas v Londýně hlásil, že Němci po parašutistech marně pátrají. Doufal jsem, že je nenajdou, to by bylo úplné vítězství. Gabčík s Kubišem splnili svůj úkol. Nesmí se ovšem zapomenout na lidi z domácího odboje, kteří jim pomáhali. Měli to těžší než my, vojáci,“ vzpomínal radiotelegrafista výsadku Platinum–Pewter Jaroslav Klemeš. V kryptě zemřel jeho kamarád Josef Valčík. Když se Klemeš v dubnu 1945 s velitelem Jaromírem Nechanským přesunul do Prahy, vydal se do Resslovy ulice. „Chtěl jsem vidět to místo... Rány na zdech byly ještě čerstvé.“ S Robertem Matulou z výsadku Wolfram pak stál čestnou stráž při rekviem za parašutisty, které kněz Otto Stanovský v srpnu 1945 sloužil ve svatovítské katedrále. Stanovský v červnu 1942 jednal s Janem Sonnevendem o úkrytu pro pronásledované osoby. Katolické kostely však gestapo bedlivě hlídalo. Nacisté odsoudili Stanovského k trestu smrti. Parašutistu a kněze Josefa Pojara, který sloužil mši za padlé spolubojovníky v následujících dvou letech, zase odsoudila k trestu smrti v roce 1948 komunistická justice. (Rozsudek byl zmírněn na 25 let.)
První bohoslužba v chrámu sv. Cyrila a Metoděje se konala v květnu 1945. V prosinci 1947 byla na zdi kostela odhalena bronzová pamětní deska, jejímž autorem byl příslušník československé zahraniční jednotky a sochař František Bělský. Pietní vzpomínka, která se v Resslově ulici konala 18. června, získala během svobodného nadechnutí v šedesátých letech slavnostnější ráz. Pořádal ji Svaz protifašistických bojovníků a pravoslavná církev. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla účast veřejnosti skromná, nechyběli však vojenští přidělenci Velké Británie a Francie. A hlavně se zde vždy sešli českoslovenští parašutisté – Rudolf Krzák, Rudolf Pernický, Jaroslav Klemeš, Čestmír Šikola, Jan Zemek, Jan Štursa, František Trpík a další i jejich přátelé z řad trampů a historiků – organizátor setkání na Ořechově Julek Maleček, Jiří Mikulka, Jaroslav Čvančara, Jan Břečka, Jiří Šolc a Jindřich Marek. U okénka do krypty drželi čestnou stráž dva příslušníci československých legií ve svých uniformách. Uzavřená skupina se pak odebrala do restaurace, kterou vždy vybral Rudolf Krzkák a hodiny se vzpomínalo, především na výcvik v Anglii.
O komunistických kriminálech a lágrech, které je po válce čekaly, parašutisté nemluvili. Po Listopadu se vzpomínky v Resslově ulici účastnili také parašutisté, kteří žili v exilu. „Rudolf Krzák i ostatní parašutisti měli radost, že jsou přítomní také současní výsadkáři, především z Chrudimi, ale také z Prostějova. S některými, například s Alešem Opatou, Zdeňkem Kolářem a Petrem Čejkou, kteří nechyběli ani na Ořechově, je pojilo přátelství,“ říká Jindřich Marek.
Děkan chrámu sv. Cyrila a Metoděje Jaroslav Šuvarský s manželkou Evou v roce 1995 založili Národní památník hrdinů heydrichiády a vybudovali nový vstup do krypty. V roce 2010 zde Vojenský historický ústav připravil expozici. V kryptě, která je uchovaná v původním stavu, byly umístěny busty sedmi parašutistů od sochaře Milana Bendy. Ve stejném roce byla u chrámu odhalena stéla se jmény spolupracovníků skupiny Anthropoid. V roce 2012 vydal Reflex speciál Terč Heydrich, uspořádal vzpomínkový večer pro pozůstalé po odbojářích, zajistil a financoval dveře, které vedou do krypty. Jejich autorem je architekt Miroslav Cikán. „Rozhodnutí všech, kteří se svou pomocí na atentátu podíleli, bylo nevratné. Při průchodu do krypty by měl návštěvník pocítit toto vědomé překročení hranice z bezpečí do smrtelného rizika,“ vysvětlil svou koncepci architekt.
Od roku 2017 má Národní památník hrdinů heydrichiády ve správě Vojenský historický ústav. Vstup do krypty je díky tomu zdarma. V jejím předsálí byla loni otevřena nová expozice.
„Kryptu by měl navštívit každý voják,“ říká armádní generál Aleš Opata, jenž se pietní vzpomínky v Resslově ulici účastnil mnoho let po boku svých přátel, druhoválečných parašutistů. „Tady si všichni uvědomí, co znamená bojovat za svobodu a mít vztah ke své zemi.“
