Český rozhlas 18. května oslavil 100 let od zahájení pravidelného vysílání. Za tu dobu se stal svědkem zásadních momentů v československých a posléze i českých dějinách, anebo byl jejich přímým účastníkem.
V roce 1922 se podnikatel ve filmovém průmyslu Eduard Svoboda vydal do Spojených států amerických, aby se na druhé straně Atlantiku v newyorské American Telegraph & Telephon Corpse seznámil s rychle se rozvíjejícím rozhlasovým médiem. Radiofonní vysílání v té době mladé československé republice nebylo něčím vyloženě neznámým – od roku 1919 už v Česku proběhly tři úspěšná radiofonní vysílání.
Inspirovaný Svoboda po návratu domů společně s redaktorem Národní politiky Milošem Čtrnáctým a podnikatelem Ladislavem Šourkem přišel s myšlenkou založit rozhlasovou společnost. Zároveň na jaře 1923 ministerstvo pošt a telegrafů vytvořilo legislativní základ pro rozhlasovou činnost, ovšem se stanovou, že provozování radiofonie je výsostným právem státu (tedy státním monopolem). To kazilo plány trojice Svoboda-Šourek-Čtrnáctý, která nejprve zamýšlela využít radiofonie pro komerční zájmy, nicméně mohlo se alespoň začít s pravidelným vysíláním.
Ve Kbelích u Prahy poblíž již stojící vysílací stanice poštovní správy bylo v květnu 1923 postaveno provizorní studio – základ tvořil od skautů vypůjčený stan a zapůjčené piano, první rozhlasoví tvůrci si museli vytvořit podlahu z rozkládacích beden, aby se jim tráva pod nohama nepřeměnila v bahno. 18. května ve 20.15 se pak do improvizovaného mikrofonu tvořeného dolním dílem telefonního sluchátka ozvala legendární úvodní věta: „Haló, haló, zde vysílací stanice Radiojournalu ve Kbelích u Prahy…“
O živý program se toho večera postarala operní pěvkyně Růžena Topinková a orchestr pražského kina Sansoucci. Povídá se, že hned první den se do stanu podkopal pes, který se svým štěkotem snažil árie Topinkové přerušit. 18. května 1923 každopádně i s malým narušitelem bylo zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání, díky kterému se Československo stalo po Velké Británii s BBC teprve druhou evropskou zemí, kde se rozhlas vysílal pravidelně pro veřejnost. 7. června toho roku pak byla založena soukromá společnost Radiojournal – v ní stát skrze Československou poštu držel podíl 51 procent.
Otázkou ovšem zůstává, kdo všechno vůbec první vysílání v květnu 1923 slyšel – v té době již existovala společnost Radioslavia na výrobu a prodej radiopřijímačů (jejímž členem správní rady se stal Eduard Svoboda), tudíž se patrně už přístroje schopné naladit rozhlasové vysílání po republice nacházely. Nebylo jich ale mnoho, vždyť do roku 1923 takzvaná koncese k poslechu byla udělena pouze pro 47 přístrojů – nicméně Čechoslováci byli vždy dosti vynalézaví a v mnoha případech si vlastními silami vyráběli krystalky. Poslech načerno tak patří k rozhlasu od jeho počátků.
Vinohradská 12
Nejprve se vysílala hlavně hudba, poté i sportovní, burzovní a povětrnostní zprávy (záznamy z prvních relací však neexistují, zvukový záznam bylo možné vytvořit až v roce 1927 na voskové válečky). V roce 1924 Radiojournal vypsal soutěž na vymyšlení českého termínu pro nový sdělovací prostředek – slovo rozhlas, které do té doby neexistovalo, prvně použil v článku z 21. května 1924 redaktor Národních listů Richard Durdil.
Ve stejném roce, ale 2. srpna se uskutečnil první přímý sportovní přenos boxerského zápasu mezi Američanem Rockym Knightem a českým reprezentantem Františkem Růžičkou alias Frankem Rosem, nutno podotknout, že se rodil opět v provizorních podmínkách, popis funkcionáře boxerské unie Jiřího Hojera telefonujícího z budky na Letenské pláni nejprve zapisovali ve Kbelích a následně jej četl hlasatel Adolf Dobrovolný, který po chvíli začal do éteru přímo tlumočit Hojerův komentář.
2. prosince 1924 rozhlas začal vysílat z poštovní nákupny na Vinohradech, průkopnické období tak ve druhé polovině 20. let vystřídala éra stabilizace a profesionalizace vysílání.
Už v roce 1933, tedy deset let po improvizovaných kbelských začátcích, navíc rozhlas získal moderní budovu na adrese Vinohradská 12, kde sídlí dodnes. Na pražských Vinohradech už začalo fungovat několik specializovaných redakcí – pro ženy, rolnictvo, dělnictvo, anebo pro německou menšinu, založen byl rovněž rozhlasový symfonický orchestr. V témže roce měl rozhlas už půl milionu posluchačů.
Je sechs hodin
Rozhlas ještě stačil reportovat pohřeb Tomáše Garrigua Masaryka v roce 1937, ale po Mnichovské dohodě v roce 1938 upadl do protektorátní šedi. Na začátku 40. let navíc vznikaly kontroverzní kolaborantské příspěvky, mimo jiné i skeč Hvězdy nad Baltimorem, který vytvořil Josef Opluštil – vystupoval v něm i hvězdný Vlasta Burian, kterého kvůli této roli po válce čekal soud.
Rozhlas se každopádně za dvě dekády svého působení etabloval jako významný státotvorný prvek, což se naplno projevilo v sobotu 5. května 1945, při začínajícím pražském povstání zůstal v rozhlase přes noc jako jediný hlasatel Zdeněk Mančal, který ranní vysílání zahájil památně: „Je sechs hodin.“, čímž započalo pražské povstání. Dále pak hlásal pouze v češtině.
Do budovy rozhlasu se seběhlo sedmdesát plně ozbrojených německých vojáků, ale mobilizování československého národa již bylo započato. V éteru nejprve v čase 12:33 zaznělo první volání o pomoc: „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!“ To bylo o minutu později následováno další výzvou: „Voláme českou policii, české četnictvo, české vojsko, aby přišly do Českého rozhlasu na Fochově třídě na Vinohradech!“ Situace navíc eskalovala každou minutou, a tak posluchači u svých přijímačů v čase 12:44 zaslechli: „Voláme všechny Čechy! Přijďte nám ihned na pomoc! Esesáci zde vraždí české lidi!“
Při prvním boji o rozhlas padlo 170 českých občanů, ten ovšem jako jediný napříč osvobozovanými městy za druhé světové války vysílal nepřetržitě i během nejtvrdších bojů.
Zůstaňte u svých přijímačů
Krátké období třetí republiky po druhé světové válce přerušil únorový komunistický puč, což přirozeně ovlivnilo i rozhlas – v 50. letech pak byla nastolena tvrdá cenzura.
Československý rozhlas hrál významnou roli při odporu Pražanů proti vpádu vojsk varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Krátce po půl druhé ráno hlasatel Vladimír Fišer nejprve vyzval posluchače: „Zůstaňte u svých přijímačů!“, aby pak pět minut před druhou ranní obyvatelům Československa přednesl slova, která vstoupila do dějin: „Vážení posluchači, vysíláme zvláštní provolání předsednictva ústředního výboru ÚV KSČ všemu lidu Československé socialistické republiky. Včera dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny překročila vojska sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor…“
Fišerova slova se po chvíli ztratila, protože ministr kultury a informací Karel Hoffman po zaznění výzvy nechal vypnout všechny rozhlasové vysílače. Následoval historicky druhý boj o rozhlas, během něhož zemřelo 17 lidí a 50 bylo zraněno. Československý rozhlas ale ve vysílání pokračoval dál – jak vzpomínal tehdejší šéf rozhlasu Richard Seemann po zahájení střelby se vysílalo tajně z vily italských komunistů na Vinohradech.
Československý rozhlas následně přečkal normalizační útlak, během kterého si stále výraznější roli budovala televize. Po sametové revoluci obě média mohla zase svobodně vysílat bez cenzury a s rozpadem Československa pak 1. ledna 1992 vzniká samostatný Český rozhlas.
V současné době Český rozhlas tvoří čtrnáct regionálních stanic a jedenáct celoplošných v čele s Radiožurnálem, který si na začátku roku 2023 denně pouštělo 882 tisíc posluchačů. Po sto letech existence i přes všechny vymoženosti digitální doby zůstává stále důležitým sdělovacím prostředkem.
