Witold Pilecki se narodil v karelském městě Oloněc, kam jeho šlechtickou rodinu erbu Leliwa vystěhovaly carské úřady po brutálním potlačení polského lednového povstání v letech 1863 až 1864. Jeho děd, Józef Pilecki, za účast na tomto povstání strávil sedm let ve vyhlášeném „ráji“ – ve vyhnanství na Sibiři.
V roce 1910 se Pileckého rodina přestěhovala do Vilna (dnešní hlavní město Litvy Vilnius), kde mladý Witold vystudoval obchodní školu a vstoupil do tajného Svazu polského harcerstva (obdoba skautingu). V roce 1916 se přestěhoval do ruského města Orel.
Dvakrát Kříž za chrabrost
Za první světové války se v roce 1918 přidal do harcerské sekce polských jednotek generála Władysława Wejtka a po obsazení jejich úseku fronty bolševiky vedl partyzánský boj za jejich liniemi. Poté vstoupil do pravidelného Polského vojska (WP) a zúčastnil se polsko-sovětské války v letech 1919 až 1920. Bojoval v rozhodující bitvě o Varšavu, v níž Rudá armáda utrpěla těžkou porážku, jež se do polských análů zapsala zlatým písmem jako „zázrak na Visle“, podílel se na osvobození jemu tak blízkého Vilna a dvakrát obdržel Kříž za chrabrost.
Voják, sociální aktivista i amatérský malíř
Po uzavření rižského míru, jenž udělal tečku za krvavou válkou se Sovětským Ruskem, Pilecki odmaturoval, složil poddůstojnické zkoušky a studoval na Univerzitě Štěpána Báthoryho ve Vilně, jež v letech 1922 až 1939 patřilo Polské republice.
Opravil válkou poničený rodinný statek, absolvoval důstojnický kurs a sloužil v hodnosti podporučíka u jezdeckého pluku. Angažoval se i jako sociální aktivista a amatérský malíř. Sedmého dubna 1931 se oženil s Marií, rozenou Ostrowskou, s níž měl syna Andrzeje a dceru Zofii. Krátce před druhou světovou válkou, v roce 1938, ho vyznamenali stříbrným Křížem za zásluhy za jeho sociální a komunitní činnost.
Hrdina zářijového tažení
V předvečer druhé světové války, 26. srpna 1939, Pileckého mobilizovali jako velitele jezdecké čety 19. pěší divize pod velením Józefa Kwaciszewského, tvořící součást armády „Prusy“. Jeho jednotka byla během těžkých bojů s postupujícími Němci téměř zničena. Pilecki pak sloužil v nově zformované 41. pěší divizi jako zástupce majora Jana Włodarkiewicze. Pilecki a jeho muži zničili sedm německých tanků, sestřelili jeden letoun a další dva zničili na zemi. Pět dní po vpádu Rudé armády do východního Polska, 22. září 1939, byla Pileckého divize rozpuštěna, přičemž se část vojáků vzdala nepříteli, ale Pilecki se spolu se svým velitelem, majorem Włodarkiewiczem, vrátil do Němci okupované Varšavy. Tím pro něj však válka zdaleka neskončila.
Husarské kousky
Devátého listopadu 1939 Pilecki a Włodarkiewicz založili Tajnou polskou armádu (TAP), jednu z prvních odbojových organizací v Němci okupovaném Polsku. Pilecki se stal jejím organizačním velitelem a rozšířil její působnost i mimo Varšavu. V roce 1940 TAP čítala už 8000 osob, z toho přes polovinu ve zbrani. Později byla začleněna pod Svaz ozbrojeného boje (ZWZ), následně přejmenovaný na legendární Zemskou armádu (AK), v jejímž rámci se příslušníci někdejší TAP stali základem jednotky Wachlarz.
V roce 1940 Pilecki předložil svým nadřízeným plán na infiltraci německého koncentračního tábora v Osvětimi s cílem získat informace o jeho chodu a zorganizovat mezi vězni odboj. Do té doby se totiž o účelu tábora moc nevědělo. Poláci předpokládali, že jde spíše o internační tábor nebo velké vězení než o vyhlazovací lágr.
Nadřízení Pileckému zajistili falešný průkaz totožnosti na jméno Tomasz Serafiński. Devatenáctého září 1940 Pilecki záměrně vyrazil do varšavských ulic v době pouličního zátahu (v polštině łapanka). Němci ho zadrželi s dalšími asi dvěma tisíci civilisty, mezi nimiž se ocitl například Władysław Bartoszewski, budoucí novinář, historik, diplomat a v letech 1995 a 2000–2001 dvojnásobný ministr zahraničí. Po dvoudenním zadržování a bití je transportovali do Osvětimi, kde Pileckého ocejchovali číslem 4859.
Pilecki přežil zápal plic a zorganizoval odbojovou skupinu Svaz vojenské organizace (ZOW), jež poskytla polské rezistenci neocenitelné informace. Od října 1940 zasílala zprávy do Varšavy a od března 1941 Pileckého zprávy putovaly přes polský odboj až k britské vládě v Londýně. V roce 1942 Pileckého odbojové hnutí za pomoci radiovysílače postaveného vězni po sedmi měsících z propašovaných součástek vysílalo podrobnosti o počtu nových vězňů, úmrtí v táboře a stavu vězňů.
Takzvané Witoldovy zprávy znamenaly pro Spojence hlavní zdroj zpravodajských informací o Osvětimi. Pilecki, který doufal, že na lágr zaútočí Zemská armáda, během noční směny z 26. na 27. dubna 1943 přemohl s dvěma dalšími vězni stráž, přerušil telefonní linku a uprchl s dokumenty odebranými strážnému.
Po útěku kontaktoval jednotky Zemské armády, 25. srpna 1943 se dostal do Varšavy a přidal se ke zpravodajskému oddělení Zemské armády, jež však rozhodla, že nedisponuje dostatečnými silami pro osvobození osvětimských vězňů bez pomoci Spojenců, kteří Pileckého detailní zprávu o německých zvěrstvech zaslanou do Londýna označili za zveličenou. Britové proto zamítli leteckou podporu pro operaci Zemské armády mající se zmocnit Osvětimi. Třiadvacátého února 16944 Pileckého povýšili na rytmistra a přidal se k antikomunistické organizaci NIE, vytvořené jako tajná složka Zemské armády.
Varšavské povstání
Prvního srpna 1944 vzplanulo varšavské povstání, trvající 63 dní – do 2. října. Pilecki v něm samozřejmě nemohl chybět. Přihlásil se ke skupině Chrobry II v rámci jednotek Kedyw (zkratka z polských slov kierownictwo dywersji, tj. diverzní ústředí) Zemské armády. Bojoval v četě Mazur 1. roty Warszawianka Národních ozbrojených sil (NSZ).
Zpočátku bojoval v severní části středu města jako obyčejný vojín, aniž by prozradil svou skutečnou hodnost. Odhalil ji až poté, co mnoho důstojníků padlo, a ujal se velení. Jeho jednotky hájily opevněnou oblast známou jako „velká bašta Varšavy“. Udržela se dva týdny. Před kapitulací Pilecki ukryl několik zbraní v soukromém bytě, nechal se zajmout a zbytek války strávil v německých zajateckých táborech.
Na obzoru je nový nepřítel – komunisté!
Koncem dubna 1945 osvobodili zajatecký lágr v bavorském Murnau, poslední zajateckou štaci Witolda Pileckého, Američané. Hrdina odboje tábor opustil teprve v červenci a přidal se k polskému II. sboru generála Władysława Anderse, jenž se vyznamenal v bitvě o Monte Cassino. V Itálii stačil napsat monografii o Osvětimi. Jak se zhoršovaly vztahy mezi polskou exilovou vládou („londýnskými Poláky“) a Polským výborem národního osvobození (PKWN), podporovaným Sovětským svazem, přijal v září 1945 rozkaz od generála Anderse, aby se vrátil do Polska s falešným průkazem totožnosti a shromažďoval zpravodajské informace pro exilovou vládu.
Pilecki se vrátil do vlasti v říjnu 1945 a začal organizovat zpravodajskou síť. Počátkem roku 1946 polská exilová vláda nařídila všem partyzánům, kteří se dosud ukrývali v lesích (tzv. prokletí vojáci), aby se buďto vrátili k civilnímu životu, nebo utekli na Západ, neboť ozbrojený boj neskýtal sebemenší naději na úspěch a představoval pouze zbytečné mrhání životy tisíců lidí ve zmučené zemi, jež během druhé světové války podle údajů z roku 2009 ztratila 5 620 000 až 5 820 000 mrtvých (dříve se uvádělo dokonce 6 028 000!).
Sadistické zrůdy
V červenci téhož roku Pilecki obdržel rozkaz opustit Rzeczpospolitou, což však odmítl a v dubnu 1947 se pustil do shromažďování důkazů o zločinech nových pánů Polska. Osmého května 1947 ho zatkli agenti ministerstva veřejné bezpečnosti. Než stanul před soudem, mučili ho tak obludným způsobem (trhali mu nehty, lámali kosti a drtili varlata), že vedle toho bití gumovými obušky ze strany Němců představovalo dětské škádlení. Vyšetřování vedl plukovník Roman Romkowski (vlastním jménem Nasiek [Natan] Grinszpan-Kikiel, vyškolený Kominternou v Moskvě a symbol komunistického teroru v Polské lidové republice). Pileckého vyslýchal plukovník Józef Różański (vlastním jménem Josef Goldberg) a poručíci S. Łyszkowski, W. Krawczyński, J. Kroszel, T. Słowianek, Eugeniusz Chimczak a S. Alaborski – všechno kreatury neblaze známé bezmeznou krutostí. Pilecki však navzdory zvěrskému mučení žádné citlivé informace neprozradil.
Třetího března 1948 proběhl politický proces. Proti Pileckému svědčil mimo jiné Józef Cyrankiewicz, sám přeživší věznění v Osvětimi a budoucí pětinásobný (!) premiér Polské lidové republiky. Pileckého obvinili z nelegálního překročení státní hranice, používání padělaných dokumentů, vyhýbání službě v armádě, přechovávání nelegálních zbraní, špionáže pro generála Anderse, špionáže pro „zahraniční imperialismus“ a přípravy atentátu na několik představitelů ministerstva veřejné bezpečnosti. Pilecki sice přiznal, že předával informace polskému II. sboru, za jehož důstojníka se pokládal, a proto tvrdil, že neporušil žádné zákony, odmítl však obvinění z přípravy atentátu a ze špionáže. V ostatních bodech obžaloby se přiznal.
Patnáctého května 1948 ho spolu s třemi druhy odsoudili k trestu smrti a o deset dní později, 25. května, ho v Mokotowské věznici ve Varšavě ve věku 47 let popravili. Je příznačné, že během posledního rozhovoru s manželkou řekl: „Nemohu žít. Zabili mne. Osvětim byla ve srovnání s nimi jen drobnost.“ Jeho poslední slova před popravou zněla: „Ať žije svobodné Polsko!“
Posmrtná rehabilitace
Pileckého hrob se nikdy nenalezl, ale existuje předpoklad, že je pohřben na varšavském hřbitově Powązki, kde v roce 2012 proběhl průzkum mající za cíl najít jeho ostatky. Witold Pilecki se dočkal posmrtné rehabilitace spolu se všemi odsouzenými v politických procesech 1. října 1990. V roce 1995 ho in memoriam vyznamenali řádem Polonia Restituta a v roce 2006/2007 nejvyšším polským vyznamenáním – Řádem bílé orlice. Šestého září 2013 ho ministr národní obrany Tomasz Siemioniak posmrtně povýšil do hodnosti plukovníka.
V témže roce byli prokurátor Czesław Łapiński a další, kteří se na Pileckého odsouzení podíleli, obviněni z podílu na této justiční vraždě. Józef Cyrankiewicz, jenž proti Pileckému svědčil, zemřel ve Varšavě již 20. ledna 1989. Prokurátor Łapiński zemřel 6. prosince 2004 ve Varšavě v požehnaném věku 92 let, tedy ještě před tím, než soud dospěl k závěru.
