Čtyřiadvacátého května uplyne 80 let od chvíle, kdy do koncentračního tábora v Osvětimi nastoupil dr. Mengele. Jeho děsivé pokusy na živých vězních mu vysloužily přezdívku Anděl smrti, ale spravedlivého trestu se nikdy nedočkal. Po válce se mu díky připraveným únikovým cestám podařilo uprchnout do Jižní Ameriky a mezi válečnými zločinci bohužel nebyl žádnou výjimkou.
Nikdy se asi přesně nedozvíme, kolik nacistů se v Jižní Americe před spravedlností ukrylo. Odhady se pohybovaly mezi 5 až 300 tisíci, ale kvůli chaosu, který v Evropě těsně po skončení války panoval, to nebylo možné přesně zjistit. Poněkud přesnější obrysy dohady nabyly v roce 2012, kdy německá prokuratura obdržela přístup k odtajněným materiálům brazilských a chilských úřadů z poválečných let. Podle nich se pod ochranu jihoamerických režimů uchýlilo na 9000 válečných zločinců hledaných mezinárodními tribunály. Odhady ovšem mohou být podhodnocené, protože většina nacistů nesměřovala do Brazílie a Chile, ale do Argentiny. Prezident Juan Perón sloužil v prvních letech války jako vojenský atašé v Itálii a získal zde značné sympatie k fašistickým režimům. Kromě toho profitoval z praní peněz německých firem a aktivně se angažoval v udržování takzvaných „Rat Lines“.
Rat Lines (krysí stezky) se říkalo připraveným trasám, kterými z Evropy lidé utíkali během celé II. světové války. Paradoxem je, že zatímco na počátku konfliktu sloužily uprchlíkům před nacisty, ke konci války je využívali právě Němci. Ti ovšem měli cestu podstatně snazší. K dispozici jim byly úkryty, sítě kontaktů, tajná konta a tisíce ukradených, zfalšovaných, ale i legálně vystavených dokumentů. Sám Perón měl prchajícím nacistům poskytnout 10 000 nevyplněných argentinských pasů, další dokumenty vydávaly v poválečném zmatku i nadnárodní organizace, jako byl Červený kříž nebo katolická Caritas. Někteří představitelé katolické církve pomáhali prchajícím nacistům i napřímo. Jedna z hlavních tras „krysích stezek“ vedla přes Rakousko do klášterů v severní Itálii a dále do Vatikánu, kde mezi aktivní napomáhače patřil například rakouský biskup Alois Hudal. Ten tvrdil, že pomoc pronásledovaným nacistům je akt charitativní lásky k bližnímu, vystavoval jim falešné průvodní listy, pasy a pašoval je do přístavů ve Španělsku. Díky jeho činorodosti, poválečnému administrativnímu chaosu a vstřícnosti jihoamerických režimů se podařilo utéct stovkám zločinců, včetně těch nejhledanějších.
Pokračování 2 / 5
Adolf Eichmann
Podplukovník SS figuroval v seznamu válečných zločinců na prvním místě. Byl jedním z hlavních organizátorů holokaustu a architektem koncentračních a vyhlazovacích táborů, ve kterých byly zavražděny miliony lidí. Jeho útěk přesně ilustruje, jak systém krysích stezek fungoval. Po porážce Německa se Eichmann delší dobu skrýval v Rakousku a Itálii. Pak se s pomocí františkánských mnichů v Janově dostal k argentinským vízům, díky kterým si mohl pod falešným jménem zažádat o pas vydávaný Červeným křížem.
V roce 1950 odplul do Buenos Aires, kde se i s ženou a dětmi usadil a pracoval v místní pobočce Mercedes Benz jako Ricardo Klement. Jeho identita byla prozrazena v roce 1957 a izraelská tajná služba Mosad okamžitě začala hledat způsob, jak ho dopravit před soud. Příležitost se jim naskytla o tři roky později, kdy do Argentiny proudily davy turistů na připravované oslavy 150. výročí nezávislosti na Španělsku. Agenti Mossadu Eichmanna zatkli na ulici, unesli do připraveného úkrytu a pod vlivem léků ho propašovali ze země převlečeného za pilota izraelské letecké společnosti. Po čtyřměsíčním procesu mu jako jedinému člověku v historii udělil izraelský tribunál trest smrti a 31. května 1962 byl oběšen.
Pokračování 3 / 5
Josef Mengele
Osvětimský Anděl smrti prchal přes spravedlností skoro identickým způsobem jako Eichmann. Po čtyřletém ukrývání v Německu se s pomocí katolické administrativy dostal k argentinským vízům, od Červeného kříže obdržel pas a přes Itálii a Španělsko v roce 1948 odcestoval za oceán. Nejprve zde žil pod falešnou identitou, později používal i své vlastní jméno a titul, a dokonce se údajně stýkal s dalšími uprchlými nacisty. Adolf Eichmann při výslechu uvedl, že se osobně několikrát sešli, ale místo pobytu hledaného zločince neprozradil. Slavný „Lovec nacistů“ Simon Wiesenthal sice zachytil jeho stopu v Buenos Aires, ale Mengele, vyplašený zatčením Eichmanna, stačil uprchnout do Paraguaye.
Zbytek života strávil na útěku před agenty Mosadu. Izraelská tajná služba byla v poválečných letech ještě mladá, trápil ji nedostatek financí a zkušených agentů a postupně se jejich prioritou stávaly záležitosti na domácí scéně. Mengeleho se tedy přes veškeré úsilí nepodařilo zatknout a až v roce 1985 analýza DNA potvrdila, že vrah z Osvětimi zemřel v roce 1979 na infarkt při koupání v Brazílii. Jeho ostatky si rodina odmítla vyzvednout a zůstaly v Institutu soudního lékařství. Dnes slouží Mengeleho kostra a lebka studentům forenzní medicíny jako učební pomůcky.
Pokračování 4 / 5
Franz Stangl a Josef Schwammberger
V případě dalších dvou nacistických prominentů měl Mosad více štěstí. Franz Stangl, přezdívaný „Bílá smrt“, byl vedoucím programu eutanázie mentálně a tělesně postižených německých pacientů a dohlížel nad vraždami v táborech v Sobiboru a Treblince. Schwammberger byl jako vysoký důstojník SS pověřen vedením tří koncentračních táborů, kde se osobně podílel na masových vraždách a popravách stovek vězňů. Po válce byli oba zatčeni a uvězněni v Rakousku, ale oběma se podařilo uprchnout do Jižní Ameriky. Ani jeden z nich si v exilu nezměnil jméno, což se jim stalo osudným. Stangla vypátral Simon Wiesenthal v roce 1967 v brazilském São Paulu, jak pracuje pro místní pobočku Volkswagenu. Brazilská vláda ho po nátlaku vyhostila do Západního Německa, kde byl shledán vinným z vraždy nejméně 400 tisíc lidí a odsouzen k doživotnímu vězení. V něm v roce 1971 zemřel. Vyděšený Schwammberger se dlouho ukrýval, ale v roce 1987 ho za odměnu 300 000 dolarů prozradil argentinský informátor. V roce 1990 stanul před soudem v Německu a byl odsouzen na doživotí. V roce 2004 zemřel ve vězení ve věku 92 let.
Pokračování 5 / 5
Paul Schäffer
Případ Paula Schäffera patří ve výčtu nacistů v jihoamerickém exilu k nejbizarnějším. Schäffer byl za války řadovým poddůstojníkem. Podařilo se mu proto uniknout pozornosti úřadů a po válce žil v západoněmeckém Bonnu, kde vedl církevní domov mládeže. Poté, co byl obviněn ze zneužívání svěřenců, se vydal na pouť po Německu, během které šířil učení amerického kazatele a šarlatánského léčitele Williama Branhama. Postupně na sebe nabaloval následovníky, ale vyšetřování ze znásilnění mladistvých chlapců ho nakonec přimělo k emigraci. V roce 1961 se objevil v Chile, kam uprchl i s několika členy svého kultu a jejich rodinami. Společně s nimi zakoupil pozemek na venkově a založil zde osadu pojmenovanou Colonia Dignidad. „Kolonie důstojnosti“ navenek opravdu působila dojmem idylické komunity založené na společném hospodaření. Koncem 60. let se ale dva bývalí členové svěřili, že realita byla naprosto jiná. Schäffer v kolonii působil jako neomezený diktátor, své následovníky používal jako otroky k práci a sexuálně je zneužíval.
Bohužel se ale v Chile dostal v 70. letech k moci diktátor Augusto Pinochet, který se s Schäfferem přátelil a kolonii používal jako základnu pro věznění a mučení politických oponentů. Pod jeho ochrannou rukou se z Colonie Dignindad stal stát ve státě vybavený vlastní elektrárnou, televizní stanicí, továrnou na zpracování dřeva a farmami. Hranice byly obehnány ostnatým drátem, hlídala je soukromá bezpečnostní služba se psy a zbraněmi. Uvnitř panoval režim naprosté oddanosti vůdci, který bez rozpaků zneužíval děti, rodiče nutil k otrocké práci a každý náznak nespokojenosti trestal mučením či smrtí. Jeho hrůzovláda přečkala i pád Pinocheta a bývalý nacista z kolonie uprchl až v roce 1997. Trvalo pak dalších osm let, než byl zatčen a odsouzen za zneužití 25 dětí a za další zločiny k 20 letům vězení. Zemřel v roce 2010 ve vězeňské nemocnici ve věku 88 let. Colonia Dignidad stojí dodnes. Pod jménem Villa Baviera slouží jako turistická atrakce.
