Tři králové: Hrdinství bývá nakažlivé jako hřích aneb Vzpomínka na legendární české odbojáře
Čeští důstojníci Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek byli mimořádně silné individuality, navzájem se však ctili, jeden pro druhého by položil život. Tito tři muži kolem sebe soustředili desítky ryzích vlastenců a téměř tři roky přiváděli svými kousky k naprosté zuřivosti gestapo, které jim mělo dát přezdívku „tři králové“.
Podplukovník Josef Balabán byl vůdčí duch s velkým politickým talentem, a především darem lidi sjednocovat. Proto jednal za druhé světové války nejen se špičkami domácího vojenského, ale i civilního odboje. Podplukovník Josef Mašín proslul již jako legionář v Rusku odvážnými rozvědkami hluboko v týlu nepřítele. Na počátku německé okupace shromáždil značné množství zbraní a s velkým zápalem se věnoval „cukrářství“, což bylo tehdy v českém odboji označení pro sabotáže. Organizoval (například se svým švagrem, kapitánem Ctiborem Novákem) několik výbuchů také v Berlíně, kdy jejich bomby explodovaly i před budovou policejního ředitelství na Alexandrově náměstí (Alexanderplatz) či před budovou ministerstva letectví na Lipské třídě. Další třaskaviny, zamaskované jako brikety, explodovaly v kotlích lokomotiv s vojenskými transporty a jedna údajně skončila v kotelně pražského gestapa.
Nejmladší ze tří králů, štábní kapitán Václav Morávek, měl zase talent pro zpravodajskou službu, udržoval čilé styky s německým agentem A-54 Paulem Thümmelem, o němž se však dnes vede debata, jakou ve skutečnosti hrál falešnou hru s našimi zpravodajci. Morávek s Balabánem měli kontakt i se sovětskou rozvědkou. Především však „tři králové“ dodávali cenné zprávy zahraničnímu odboji v Londýně.
Ačkoliv byl Morávek hluboce věřícím evangelíkem, který měl tvrdit, že „věří jen v Boha a své pistole“, na druhé straně měl i duši věčného kluka a bývalého skauta. Zvláště rád provokoval a zesměšňoval nacisty. Chodil oblečený jako nácek a vsadil se, že si nechá v baru zapálit cigaretu od brutálního komisaře gestapa Oskara Fleischera. Sázku vyhrál a gestapákovi to nechal zlomyslně vzkázat písemně přes jeho nadřízeného.
Podobných historek o této trojici existuje mnoho a snad ani není důležité, zda jsou všechny do detailu přesné, protože je nevymýšleli žádní režimní propagandisté jako u nacistů a komunistů, ale mohly vzniknout či být přikrášleny maximálně jen v řadách odbojářů z obdivu a úcty k ryzím chlapům, kteří slovy básníka Jaroslava Seiferta dýchali, aby mohli bojovat s nenáviděnými okupanty, a bojovali, dokud dýchali…
Život psanců
Naši hrdinové vedli mnoho měsíců krušný život vyvrženců. Zvláště Josef Mašín jako otec tří dětí, jež velice miloval. Vzácné svědectví o odvážných důstojnících zachovala Marie Líkařová, manželka jednoho z jejich nejcennějších spolupracovníků: „Vojta (krycí jméno Václava Morávka; poznámka autora) byl jako podplukovník Mašín. Nemůže být obětavějšího člověka nad ně. Neznali nic než práci. Nikdo nemá ani ponětí, co vše museli vykonat. Byli stále psanci, všude byli hledáni, často bez jídla a nemocní a nemohli si v klidu odpočinout… Jinak byl Vojta velice nešťastný, říkal: ,Všichni mi zavřeli dveře, rozutekli se, musíme pracovat dál až do konce.‘ Pan podplukovník Mašín a Vojta pracovali většinou sami na vlastní pěst. Od roku 1941 nebyli spojeni se žádnou skupinou. Vojta neměl ku konci ani na drobná vydání.“
Morávkovy kritické poznámky mířily na některé důstojníky, které zastrašil nacistický teror, a hlavně na politiky v odboji, jež odrazoval radikalismus „tří králů“, ale chtěli mít přesto monopol na rádiové spojení s Londýnem a občas si přivlastňovali jejich zprávy a úspěchy.
Nepřítel byl silnější
Životnost odbojářů, kteří se podíleli na shromažďování zbraní, sabotážích, zpravodajské službě a udržování spojení se zahraničím přes kurýry a vysílačky, nemohla být v drtivém soukolí okupačního systému dlouhá. Jako první se 22. dubna 1941 především vinou konfidenta Antonína Nerada dostal do rukou gestapa Josef Balabán, kterého gestapáci zaskočili v Dejvicích, po krátké potyčce ho postřelili a zatkli. Přes tvrdé výslechy však dokázal gestapo mást. Po příchodu Heydricha do Prahy a vyhlášení stanného práva Josef Balabán skončil 3. října roku 1941 před popravčí četou v jízdárně ruzyňských kasáren bývalého dělostřeleckého pluku 1, kterému před okupací velel jeho přítel Josef Mašín.
Mašínův černý den nastal v úterý 13. května 1941 večer, když se ze čtvrtého poschodí nuselského činžovního domu v ulici Pod Terebkou 1238/19 (dnes Čiklova ulice) spolu s Morávkem a radiotelegrafistou četařem Františkem Peltánem pokusil odeslat vysílačkou důležité depeše do Londýna, přestože nebylo jisté, zda o tomto bytě už gestapo neví. Bohužel vědělo, ale netušilo, koho tam najde…
Krátce po zahájení vysílání se ozval zvonek a do dveří začala mlátit početná přepadová skupina pražského gestapa. Peltán stihl ještě odvysílat zprávu o přepadu a potom začali s Morávkem rychle ničit depeše a poškozovat vysílačku, zatímco Mašín prudce otevřel dveře a zahájil z pistole palbu na gestapáky. Zasáhl do břicha prvního z nich, ale potom se mu vzpříčil náboj v hlavni a vzápětí byl postřelen. Při následující rvačce spadl Mašín ze schodů a při pádu si zaklínil nohu mezi zábradlí a zlomil si ji. Svou zbraň však svíral pevně v ruce a jeho sevření povolilo, až když jej gestapáci zasáhli do zápěstí.
Morávek s Peltánem se z okna spustili z dvanáctimetrové výšky po ocelovém anténním laně pro uzemnění vysílačky. Peltán si při tom zranil obě nohy, a Morávek si dokonce o uzlík na laně nařízl ukazováček na levé ruce, který si později musel sám žiletkou amputovat.
Gestapo nevědělo, že má v rukou Mašína, proto dalo do novin jeho fotografii s žádostí o identifikaci neznámého muže, který zemřel při autonehodě. Morávek plánoval Mašínovo osvobození z lazaretu SS v Podolí, jenomže vše zhatil jeho převoz do pankrácké věznice. Po Heydrichově smrti se gestapáci ptali již identifikovaného Mašína, zda schvaluje atentát na zastupujícího říšského protektora. Řekl jim, že neschvaluje, protože by atentát provedl raději on sám.
Pomníček u Prašného mostu
Ačkoliv se štábní kapitán Morávek nacházel v těžké situaci, zůstal nepolapitelný, což gestapáky přivádělo k nepříčetnosti. Koncem roku 1941 jej sice obklíčili v ilegálním bytě v Karlově ulici, ale bývalý armádní přeborník ve střelbě z pistole se z pasti opět prostřílel. V radiodepeši do Londýna o tom uvedl: „Ozvali jste se v pátek 20. prosince, v sobotu však pro mne přišlo devět pochopů. Vystřílel jsem se na svobodu. Šest jich stůně...“
Unikat obrovské okupační mašinérii však nešlo donekonečna. V sobotu 21. března 1942 má ještě Morávek v doprovodu svého obětavého stínu Václava Řeháka na Staroměstském náměstí v bytě manželů Peršínových hodinu po poledni schůzku s dvěma „posly z nebe“. Jmenují se Jan Kubiš a Josef Gabčík. Co spolu řešili, se nikdy nedozvíme. Určitě si však rozuměli, protože krátce předtím Morávek plánoval atentát na největšího českého zrádce Emanuela Moravce. Už večer se však dostal do další léčky gestapa mezi střešovickou vozovnou a Prašným mostem. Zatčený agent A-54 Paul Thümmel, léta mylně považovaný za nejlepšího agenta československé zpravodajské služby za druhé světové války, totiž u výslechu mluvil…
Thümmel hrál s naší rozvědkou dvojí hru. Měl však rád peníze, hezké ženy a život bonvivána, četnými kontakty s československou rozvědkou se pohyboval na tenkém ledě. Osudnou se mu stala nelítostná válka mezi vojenskou zpravodajskou službou Abwehrem admirála Canarise a Hlavním úřadem říšské bezpečnosti (RSHA) Reinharda Heydricha. Nakonec jej nacisté na samém konci války, 20. dubna 1945, popravili v Terezíně.
Pro nás je důležitý fakt, že Morávek nezmizel, když zjistil, že gestapáci zatýkají jeho „pobočníka“ a osobního strážce Václava Řeháka, který měl předtím zjistit, co je s Thümmelem, ale naopak zahájil palbu ve snaze svého druha vysvobodit. To jej stálo život. Smrt Václava Morávka byla popisována v české historické literatuře i v článcích po mnoho let různě. Vždy se však uvádělo, že zraněný štábní kapitán se v obklíčení sám zastřelil, aby nepadl živý do rukou nepřátel.
Zásadní zjištění o jeho konci přinesl koncem 90. let mladý historik Vilém Čermák, když při svém pátrání objevil Morávkovu pitevní zprávu, jež vylučuje tezi, že by Morávek po marném pokusu zachránit Řeháka utíkal stovky metrů. Kterékoliv jednotlivé střelné zranění, jež pitevní zpráva dokumentuje, by mu bránilo v rychlém pohybu. Pokud by navíc utíkal od střešovické vozovny k Prašnému mostu, byl by vzhledem k pozici gestapáků několikrát zprava zasažen. Podle protokolu to bylo přesně naopak. „Lze usuzovat, že pod těmito zásahy upadl na levé koleno a hřbet prstů pravé ruky, ve které svíral pistoli. Po dopadu na zem nebo těsně před ním jej zasáhla další střela. Zásah aorty pravděpodobně způsobil okamžitou agónii s následnou smrtí,“ uvádí Čermák v rekonstrukci osudné přestřelky.
Morávek se navzdory zraněním snažil pálit po přibíhajících gestapácích. Ti však byli v přesile. Podle záznamů gestapa si sice v beznadějné situaci sám vpálil kulku do hlavy, což zřejmě měla být jen výmluva, jelikož Morávka měli dopadnout za každou cenu živého. Štábní kapitán držel pistoli v pravé ruce, ale dva průstřely hlavy (patrně posmrtné) byly vedeny z levé strany. První k mrtvému přiběhl Oskar Fleischer. Padly rány jistoty, či to byla pomsta zuřivce? Chtěl Fleischer krýt svého dlouholetého přítele Thümmela, za nějž se předtím přimlouval, nebo si jen vylil vztek na dlouho stíhaném muži, který jej nejednou zesměšnil? To už zůstane asi navždy ve sféře hypotéz.
Skromný pomníček v místech posledního boje štábního kapitána Václava Morávka dnes už málokdo navštíví i vinou masívních změn v pražských komunikacích, protože nedaleko od něj ústí nové tunely, z kterých se valí stovky aut, jejichž uspěchaní řidiči žijí problémy své osobní každodennosti a málokdo z nich něco ví o skutečných hrdinech, kteří obětovali své životy.
Smrt čtvrtého krále
Poslední ze „tří králů“, Josef Mašín, byl popraven v bývalé vojenské střelnici v Praze-Kobylisích v úterý 30. června 1942 spolu s dalšími sedmi desítkami mužů a žen, z nichž většina patřila právě ke spolupracovníkům Balabána, Mašína a Morávka, včetně těch nejdůležitějších: Václava Řeháka a Josefa Líkaře, v jehož klempířské dílně na Bílé Hoře byla po tři roky hlavní základna „tří králů“. Těsně před salvou popravčí čety podplukovník stačí zvolat: „Ať žije Československá republika!“
Vrchní kriminální tajemník gestapa Willi Abendschön po válce uvede do výslechu: „Mašín byl nejstatečnějším a nejrytířštějším protivníkem, jakého jsem poznal...“
Na svobodě zatím zůstal „čtvrtý ze tří králů“, jak je občas nazýván radiotelegrafista četař František Peltán, který několikrát rovněž šťastně unikl gestapu a občas při tom musel použít i svou pistoli. V červnu 1941 unikl zatčení hned dvakrát. Jednou přerušil vysílání kvůli přetékající vaně, takže gestapo nestačilo přesně lokalizovat byt, odkud vysílal. Podruhé se mu z obklíčení podařilo uniknout v přestrojení za železničáře. Gestapu opět unikl na poslední chvíli v říjnu 1941. V březnu 1942, kdy nacisté zastřelili Morávka, se ukrýval v Cerhovicích u Berouna. Zde se mu při zátahu v den Mašínovy popravy 30. června 1942 podařilo uniknout popáté, když smrtelně postřelil jednoho z gestapáků a unikl z obklíčení s parašutistou Oldřichem Dvořákem, zatímco jejich ubytovatel, bývalý legionář a majitel cerhovického pivovaru Čeněk Šillinger, byl na útěku postřelen. Němci po jeho stopě pustili jeho bernardýna a raněný Šillinger se zastřelil, aby ho nedostali živého.
Peltán se vrátil do Prahy, ale gestapo jej po výsleších zatčených opět vypátralo. Tentokrát se štěstí ke statečnému radiotelegrafistovi otočilo zády. Večer 11. července 1942 na místě schůzky v Kinského zahradě v Praze Františka Peltána a dalšího odbojáře, Rudolfa Mareše, obklíčilo gestapo a během divoké přestřelky byli oba těžce raněni. Mareš se marně pokusil otrávit, později jej Němci popravili. František Peltán utrpěl průstřel hlavy a byl odvezen do SS lazaretu v pražském Podolí, kde 20. července 1942 zemřel, aniž nabyl vědomí.
Pyrrhovo vítězství gestapa
Po smrti „tří králů“ si pražské gestapo oddychlo, že se zbavilo v té době nejvýznamnější skupiny českého odboje. Netušili však, kolik blízkých spolupracovníků trojice „Balabán–Mašín–Morávek“ nedopadli. Jejich výčet a další odbojová činnost by vydaly na několik článků. Uveďme alespoň několik příkladů: Kapitán dělostřelectva Josef Hradil byl Morávkův přítel a spolupracovník, často ho ukrýval a těsně před jeho smrtí splnil jeden z Morávkových úkolů – získal fotografie německých dozorců z pankrácké věznice. Využity byly nakonec až po válce. Za Pražského povstání Hradil úspěšně velel bojovému úseku Pražačka, kdy s pouhými padesáti sedmi muži klamnými manévry „obléhal“ takřka desetinásobnou přesilu německých hrdlořezů v tamní škole. Dodejme, že po válce se mu komunistický režim za jeho hrdinství odvděčil devíti lety vězení.
Další kapitán dělostřelectva, Eduard Wagner, na příkaz Josefa Mašína vstoupil do řad protektorátního četnictva a dodával mu cenné zprávy všeho druhu. Za povstání v Praze v hodnosti četnického štábního kapitána připravil pro ilegální Českou národní radu z kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky důležité mobilizační středisko povstalců a významně se podílel na zapojení 247 ozbrojených četníků a policistů do povstání.
Četař aspirant Jan Laštovka byl bývalý skaut a vedl tajný výcvik skautské skupiny Zbojník (ZB) v síle čety. Udržoval rovněž spojení s Václavem Morávkem a domluvili se, že tito hoši budou po zacvičení určeni k sabotážím. Kvůli Morávkově smrti k tomu nedošlo, skupina ovšem existovala nadále, věnovala se tajnému vojenskému výcviku a rozrůstala se. Gestapo se jí nikdy nedostalo na stopu! V roce 1944 se napojila na rozvětvenou vojensko-partyzánskou organizaci Rada tří a dodávala jí cenné informace pro Londýn i Moskvu. Na jaře 1945 skupina ZB už tvořila prapor o síle 700 mužů a s napojenými rámcovými prapory Toledo a Železo vstoupila pod jménem Zpravodajská brigáda do povstání v síle 2000 mužů. Právě tyto příklady, jež bychom mohli doplnit o mnoho dalších, jsou důkazem, že místo dnes módního žvanění o české zbabělosti byla blíže pravdě slova polského františkánského mnicha Maxmiliána Kolbeho, zavražděného 14. srpna 1941 v Osvětimi: „Hrdinství bývá nakažlivé jako hřích a více než hřích…“
A proti tomu nezmůžou kdekoliv ve světě nic jacíkoliv vyznavači brutálního násilí, lží a nenávisti.
