Vlasta Burian, i podle svého fanouška Jana Wericha politicky naivní velké dítě, zůstal dobrým Čechem. Kličkoval mezi vábničkami kolaborantů i výhrůžkami nacistů, jedinou vnucenou satiru na Jana Masaryka shodil mdlým projevem. Karikovaný to pochopil. Zato komunisté, mnohdy s kolaborantským máslem na hlavě, „podnikatelského velkoplantážníka“ ponížili a uštvali.
Veleúspěšný Vlasta Burian, pro své levicové odpůrce přední představitel „batismu v české kultuře“, nemohl skončit dobře. Příliš vyčníval z davu, ať už svým osobitým hereckým projevem, nebo okázalým životním stylem za první republiky. Příznačná byla jeho záliba v uniformách, a to na divadle, ve filmu i v soukromí. Ministerstvo národní obrany mu v zájmu propagace armády, hráze proti nacismu, splnilo přání: bez potřebného vzdělání i dalších náležitostí byl povýšen na nadporučíka. Dva týdny po Mnichovu a deset dní po Benešově demisi, kdy už se na první republiku i její exprezidenty veřejně plivalo, v rozhlase zachoval loajalitu a šířil optimismus: „Kamarádi, vojáci! Dokud nejsme bradou vzhůru, nic není ztraceno. Musíme se třikrát rychleji a čiperněji a s třikrát větším fortelem otáčet v evropské tlačenici. Máme svobodu a tahle naše svoboda má, jářku, velikou cenu.“
Zapomenutá němčina
Přestože pocházel z Liberce, pro většinu místních z Reichenbergu, a v počátcích zvukového filmu svou brilantní znalostí Goethova jazyka exceloval v mutacích filmů jako C. a k. polní maršálek, za války při nařízených jazykových zkouškách z němčiny propadl. Pro Pragfilm ani jinou německou produkci nenatočil jediný snímek, natož aby své jméno iniciativně poněmčoval ve stylu Zity Kabátové (Maria von Buchlow) nebo Mace Friče (Martin Fritsch). Král komiků nevyužil ani lukrativních nabídek k zájezdům svého souboru do Německa, s programem pro tam pracující české dělníky. Ignoroval výzvy Vlajky i tiskovin, jako byl Arijský boj, k „aktivismu“. Na rozdíl například od dvojky svého divadla, hvězdy později znárodněné kinematografie Jaroslava Marvana, se odmítl přihlásit k Lize proti bolševismu. Radovana Lukavského a další kolegy uchránil Burian účelovým zaměstnáním v divadle před totálním nasazením, židovským manželům Levitovým posílal do koncentračního tábora balíčky – tolik jen namátkou. Podobně jako řada dalších umělců, mnohdy příslušníků předválečné levice, využil velkorysého „krytí“ Lucernafilmem. Barrandovský magnát Miloš Havel, naprostou většinou svých chráněnců po válce podražený, posvětil řadu fiktivních pracovních smluv a objednávek. I Burian díky nim mohl odmítat kolaborantské výzvy odkazem na své skutečné či fiktivní závazky.
Miláček éteru
V Československém rozhlase Burian účinkoval již od roku 1926 – debutoval tři léta po zahájení vysílání. Jeho skeče patřily mezi posluchači k nejoblíbenějším. Kromě zmíněné pomnichovské promluvy se ale za druhé republiky, a zvláště po 15. březnu 1939 držel stranou, aby si s hnědnoucím médiem nezadal. Zvýšený tlak na angažovanost protektorátního rozhlasu následoval po příchodu Heydricha.
Po sérii čtyř nevýrazných scének Haló, volá Londýn s účastí kabaretiéra Jindřicha Miškovského a herečky Zdeny Kavkové-Innemannové (hvězdy českých němých filmů, manželky režiséra Innemanna – a agentky gestapa s krycím jménem Silly) následovala hlavní vlna politických skečů. Z jejich autorů byl asi nejplodnější Josef Opluštil, redaktor fašistického listu Nástup Červenobílých. S Ladislavem Fialkou, kolegou z ženského časopisu Lada, již v roce 1931 napsali satirickou „protihradní“ frašku Pan Datel na semaforu. Podle Opluštilových slov se o ni měl svého času zajímat i Vlasta Burian, než mu jeho okolí uvedení rozmluvilo pro antisemitskou tendenci hry. První z politických skečů, Pan Češpiva se osvobodil, z reproduktorů zazněl 1. listopadu 1941. O měsíc později, shodou okolností den před útokem Japonců na Pearl Harbor, zaútočil na fiktivní konferenci americké židovské lobby coby partnera exilové vlády pořad Hvězdy nad Baltimore. „Edu Beneše“ zahrál zmíněný Miškovský, dvojici gangsterů zaměstnanci Burianova divadla Čeněk Šlégl s Karlem Postraneckým a pro roli ministra zahraničí Masaryka byl vybrán Král komiků.
Kolaborantský tisk jásal: „Vlasta Burian mohl dobře imitovat i parodovat nezbedného bakaláře Honzu Masaryka, poněvadž ho dobře znal… Poznal Honzu jako starého flamendra, který si dělal legraci i z vlastního otce. Poznal i jeho duševní možnosti, vlastně nemožnosti.“ Ve skeči měl Burian uloženo zpívat na melodii Hvězd nad Jadranem k židovským delegátům: „Zda si vzpomínáte / jak jsem kdysi chodil / s hvězdičkami z filmu /do báru je vodil – k nám / Vaše techtle mechtle / vzala doba špatná / a z hvězdiček zbyla / jen ta žlutá z plátna – vám!“ Burian se s prezidentovým synem skutečně znal, podle vlastních slov od poloviny 20. let. Ostatně ministerstvo zahraničí poválečnému soudu zaslalo své stanovisko, že nemá zájmu na hercově stíhání. Sám Burian se hájil: „Byl jsem dopisem vyzván, abych se dostavil do rozhlasu. Tam mi bylo uloženo pod pohrůžkou přečísti roli karikující Jana Masaryka.“ Jak 8. října 1945 veřejnému žalobci písemně dosvědčil poválečný programový ředitel rozhlasu dr. Mirko Očadlík, pracující na Vino hradské od roku 1928, role byla Burianovi přidělena snad intendantem Thürmerem nebo Sendeleiterem Pabelem: „Dodnes mezi pamětníky koluje názor, že to byl (od Buriana, pozn. red.) výkon sabotážní, neboť mu chyběla zcela osobitost herecká, vtip atd., takže výkon působil mdle a bezbarvě… Vl. Burian se o účinkování v rozhlase nikdy sám neucházel.“ Podobně s odstupem 31 let vzpomínal i herec Josef Hlinomaz: „Málokdy jsem slyšel něco tak smutného. To, co řekl, nebylo k smíchu. Automaticky četl text. Přeříkával se jako vždy. Jenže normálně přeříkávání bylo u něho odraziště k další a netušené improvizaci. Neimprovizoval. Přeřekl se a šel dál. Nesedělo mu to.“
Nikdy více!
Skeč se 4. a 9. ledna 1942 dočkal dvou repríz, v roce 1945 měl být smazán – až na úvodní scénu, dochovanou v rozhlasovém archívu. Negativní reakce na sebe nenechaly čekat, na základě kusých informací a z neznalosti poměrů v protektorátu Buriana přes oceán tupili i bývalí přátelé Voskovec s Werichem: „Byl fotbalista, sparťan, slávista / potom tenista, dnes je nácista / Na koni sedí, šlechty si hledí / Sláva mu medí, tak je fašista… / To bude jistě Burian Vlasta / veliká krysa a všech myší král… / Heil! Heil! Heil!“ Nešťastný komik se přitom již 29. ledna 1942 z „povolávacího rozkazu“ k vystupování v dalším skeči, Obchod je obchod, vykroutil dopisem vedení rozhlasu. Dochoval se v archívu Františka Kožíka, který sám tak čestně z válečného rozhlasového působení nevyšel. Burian se vymluvil na „vleklou laryngitidu“, po odnětí povolení jízd autem by prý musel jet na Vinohrady „ze vzdálené Hanspaulky“ přeplněnou tramvají, což by zhoršilo jeho stav.
Nátlak dokázal ustát, po zbytek okupace nevystoupil v žádném dalším politickém programu, jen ke konci války na politicky nevinná témata. Jeho postavu „Honzy Masaryka“ převzal Čeněk Šlégl, chránící tímto způsobem svého židovského zetě. Další z kolegů, důstojník a lékař Karel Postranecký, zase honoráře za skeče tajně předával vdově po nacisty umučeném odbojáři Jaromíru Ortovi. Tedy bývalém pobočníku prvorepublikového ministra národní obrany Machníka, muži, který měl Burianovi napomoci k hodnosti nadporučíka. Ojedinělým případem, kdy byl Burian diskreditován společností kolaborantů, se stalo udělení Národní ceny v roce 1942 „k narozeninám Háchovým“, jak zdůrazňoval herec po válce a dodával, že se o tuto cenu nikdy neucházel. Fotograf ČTK jej však zachytil, jak cenu přece jen přebírá, notabene z rukou – slovy Jana Masaryka – „ponravy (Emanuela) Moravce“.
Baarová dvakrát jinak
Honba na údajného kolaboranta Vlastimila Buriana odstartovala krátce po osvobození. Po zatčení 24. května 1945 skončil ve vyšetřovací vazbě na Karlově náměstí, odkud jej převezli na Pankrác. Od spoluvyšetřovanců z řad nacistů a skutečných kolaborantů si užil své. Předhazovalo se mu leccos, třeba, že ve své vile hostil okupanty včetně K. H. Franka. Hájil se, že u něj byli Němci jen jednou, když na udání sousedů hledali zbraně, prý zakopané na zahradě. Proti údajnému zdravení zdviženou pravicí stála svědectví pamětníků, že tuto pozici na jevišti doprovodil slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů.“ Rudé právo si nedalo pokoj a Burianovo osvobození shazovalo komentáři typu: „(Tento) typ dokonalé umělecké bezcharakternosti a nejčistšího podnikatelského velkoplantážnictví… zůstane pro české divadlo mrtev, i kdyby prošel po řadě všemi pražskými velkočistírnami.“
Burian nebyl u soudu uznán vinným ani napodruhé. K jeho konečnému odsouzení k uměleckého distancu a pokutě půl miliónu korun došlo až v politickém procesu, kdy nedostali slovo nejen svědci obhajoby, ale dokonce ani Burianův obhájce. Již v lednu 1946 herce disciplinární rada českých filmových pracovníků vyloučila z činnosti ve filmu. Trumfem obžaloby u třetího ze soudů se stala výpověď herečky Lídy Baarové. V dochovaném výslechovém protokolu z 1. července 1946 Baarová bývalého kolegu obvinila mimo jiné z „velmi přátelského styku s tajemníkem pražského gestapa Dressem“, z nadbíhání K. H. Frankovi a vůbec „snahy zavděčiti se jim (okupantům) každým způsobem“. O skoro půlstoletí později se tatáž Lída Baarová stala korunní svědkyní při úspěšné soudní rehabilitaci Vlasty Buriana, iniciované mimo jiné divadelním historikem a spolupracovníkem Refl exu Vladimírem Justem a JUDr. Miroslavem Vlkem. Vypověděla, že ji měl vyšetřující soudce Bouchal v roce 1946 pod výhrůžkou šibenicí přimět k podepsání předem připraveného obvinění Buriana.
Psychicky zlomený a tělesně sešlý herec se živil těžkou manuální prací v severočeských dolech, později byl poslíčkem na horských chatách, škrábal v kuchyni brambory a jezdil autem pro rekreanty ROH. Herecký distanc skončil v roce 1950 angažmá v Karlínském divadle a prvním poválečným filmem Slepice a kostelník (1951). Jan Werich Burianovi přihrál roli rádce Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král a později feldkuráta Katze v brilantní rozhlasové adaptaci Švejka. Nadále jej ale živily hlavně estrády, přitom pro onemocnění žil a otékající nohy musel mnohdy hrát vsedě. Často nevytopené venkovské sály mu přivodily zápal plic, vedoucí k embolii. Bývalý prvorepublikový brankář pražské Sparty (1914–1920), až do poloviny čtyřicátých let nadšený sportovec, zemřel 31. ledna 1962 v 70 letech. Tou dobou už byl autor osudného skeče Josef Opluštil skoro sedm let na svobodě – a čiperně donášel StB.
